„Jak jsme byli loni, u toho hradu, jak jsme se otáčeli u toho rybníka,“ připomínal Jirka. Byl to Český Šternberk (shodou okolností jsme tam byli taky touhle dobou, v závěru sezóny) a byl nějakých čtyřicet kilometrů daleko. Tak jsme vyrazili.
Paradoxně, ta cesta kolem rybníka nebyla ani moc vybarvená, ani moc vhodná na focení, ať už kvůli nedostatku odstavných míst nebo špatnému světlu. (Jo, skoro nic tam nejezdilo a mohli jsme si zastavit na cestě, ale to už jsme nechtěli riskovat od chvíle, kdy nás na jinak pusté cestě u ohrady s ovečkami, které jsme si chtěli vyfotit, dohnala dvě auta a pak – než jsme stihli sbalit foťák, zapásovat se, rozjet... – málem přejel příměstský autobus :D.
Naštěstí jsme ale zvládli aspoň pár podzimních fotek na vhodných odstavných plochách :). Nejsou to sice úplně ty nejúchvatnější barvičky, které jsme cestou zahlédli, ale lepší než nic.
Cestou zpátky jsme se rozhodli využít Pražského okruhu a nahodili střechu. Na sjezdu u Chodova jsme se pak za to styděli, když nás bez střechy dojel fantastický Triumph osazený důkladně zateplenými srdcaři. Ale odpustili nám to a vcelku nadšeně na nás mávali. Já se jim to snažila zvnitřku auta oplácet: takovýhle zážitek člověk přece jenom nemá každý den...
