středa 29. června 2011

My dva a Pixla aneb Not too much like Schumacher

V polovině června jsme odjeli na dovolenou - tentokrát po roční pauze zase letadlem, zase na řecké ostrovy a jako už tradičně jsme si zase plánovali půjčit auto. Z klasického jednoho dne se vyklubaly dva a z verku nejnižší cenové třídy, jaké jsme si ve dvou byli zvyklí půjčovat, jsem v papírech pána z půjčovny zvědavě vyslídila název "Nissan Pixo". Slyšela jsem to poprvé a čekala jsem málem nějakou dvacet let ojetou šunku.

Opak byl pravdou. Pixo bylo tak nové auto, že už ani novější být nemohlo. Dostali jsme ho s najetými 57 kilometry (!) a gumovou ochranou na spolujezdcových dveřích. Pixo je vlastně jen přebrandované Suzuki Alto a název i cenová kategorie napovídá, že je to vážně prcek. Prostě taková pixlička. A my zas po poměrně dlouhé době mohli usednout do pojízdného soukromého prostoru pro dva, abychom se vydali napříč Krétou "not too much like Schumacher", jak nás nabádal půjčovní pán ohledně úseku východně od naší vesničky, kde prý často hlídkuje policie.

Tak jsme jeli na západ :). Jednak jsme to stejně měli v plánu a jednak v končinách, kde zřejmě nemělo hlídkování tolik vybudovanou tradici, jsme byli v osmdesátikilometrovou rychlostí na třicítce nejpomalejší. Vůbec byla doprava na Krétě legrační - magistrála vedoucí po obydlenějším severním pobřeží se hrdě nazývá "National Road", ale spočívá to v tom, že má v některých úsecích místo jednoho pruhu + široké krajnice/odstavňáku, kde si svým tempem v klidu jedou ti pomalejší, rovnou dva.

Jirka tvrdil, že se mu s Pixem jelo dobře. Mně moc ne, když jsem si to na National Road chvíli zkusila. Zrcátka mají mrtvý úhel ne na autobus, ale na vlak; to, že moc nejede, by mi nevadilo (že nemá otáčkoměr, už trochu víc :D), ale že si musím na řazení pětky zaplatit hodinu v posilovně, z toho jsme neměli radost ani já, ani auto, jelikož jsem ji tam ani tak nedocvakla a zuby převodovky ochutnaly, zač je toho loket.

Nástrahami městských uliček (zvlášť v Chanii to byla lahůdka) se ale Jirka propletl víc než zdárně, stejně jako několikaterými horami, a na konci druhého dne jsme tak bezvadně zajeté Pixo, kterému na tachometru přibylo víc než 500 kilometrů, odevzdávali obohaceni kulturně, přírodně i motoristicky.

Takže, pixličko, dík.

úterý 26. dubna 2011

Rozloučení s Miou

Letos proběhlo už několik projížděk, včetně dvou scuků (jednoho bez a jednoho za mé asistence). Ani o jedné z těchto příležitostí se mi nechtělo psát – buď to byla lenost, nebo zkrátka předzvěst věcí budoucích.

Už od zimy jsme byli domluvení, že Miatku prodáme – že zkrátka jedno léto stačilo, aspoň prozatím. Začátek sezóny nás v tom jen utvrdil – projížďky byly příjemné, ale zdaleka ne tak opojné jako v tom prvním létě. I to byl jeden z důvodů, proč na Léto s Miatou už nepřibyly žádné nové zápisky. Z důvodů finančních i jiných proto padlo definitivní rozhodnutí a začali jsme naši krásku inzerovat.

Nakonec se zadařilo a mazdičku jsme začátkem dubna odvezli novému majiteli. A zahanbeně musím přiznat, že ji vlastně ani nepostrádám. Jenom ukázat se na Miata Cupu na Velikonoční pondělí v Sosnové bylo trochu zvláštní – ale zelených NBček tam bylo asi pět, takže absence té naší nebyla nijak zvlášť znát ;).

Dovolím si tedy tímto náš blog uzavřít. Doufám, že to bylo pro všechny fanoušky a majitele MX-5 příjemné čtení – možná, že až se prokoušu pravidly publikování na smashwords.com, bude časem Léto s Miatou k dispozici i jako ebook. A možná někdy za čas na shledanou s některou z příštích generací…

pátek 11. února 2011

Zima s Miatou

Jak shrnout poslední měsíc a půl?

Vánoce byly samozřejmě petrolheadské. Pod stromečkem byl minimodýlek MX-5 NB a tričko se Stigem (ne to trapné I am the Stig, ale šmrncovní modré Some say... vepředu a he's a CIA experiment gone wrong vzadu) - toto je oficiální fotka:

A tady důkaz:


V lednu jsme si v rámci testování služby budoucího zaměstnavatele vytvořili z blogu a rajčete tištěnou verzi Léta s Miatou. Zabralo nám to celý den od rána do večera, ale výsledkem je krásná publikace, památka na perfektní léto 2010 (protože jak víme, internety jsou pomíjivé) a vlastně i moje první opravdová knížka (texty z blogu prošly jen minimální úpravou). "Prohlédnout" si ji můžete v prohlížečce:



Minulý (teplý) víkend jsme se těšili na první letošní projížďku spojenou s převezením Miatky ze zimoviště k nám do garáže. Jak už ale je mým dobrým zvykem, v sobotu jsem se vzbudila s tupou bolestí hlavy a osmatřicítkou horečkou. V rámci separace od bacilů jel Jirka sám a s otevřeným oknem, kterým vanul teplý větřík, jsem doma v ložnici záviděla dvojnásob. A tenhle víkend už má zas pršet a být kolem nuly. Co se dá dělat...

pondělí 20. prosince 2010

Autolondýn

Začátkem listopadu jsem byla vyslaná na služební cestu do Londýna. Byla jsem tam už několikrát, ale většinou jen na skok a naposled někdy před deseti lety :). Bohužel jsem většinu z necelých tří dnů strávila zavřená v konferenční budově, případně v hospodě a hotelu a jediný volný kus dne jsem měla ve čtvrtek večer, když už byla tma, takže jsem si z centra moc neprohlídla. Zašla jsem aspoň na Picadilly, to je ve tmě skoro stejné jako přes den :). Ale i navzdory tomu, že jediné, co jsem z Londýna viděla, bylo buď v noci nebo z taxíku, jsem měla spoustu zážitků.

Jeden z nich se týkal i londýnského automobilového provozu. Je hustý, samozřejmě. Z letiště jsme jeli k hotelu v centru ani nevím jak dlouho a stálo to asi 80 liber. (Londýnské taxíky, to je mimochodem vynález: v oddělené kabině je 5-6 míst, z toho 2-3 proti směru jízdy, takže pokud jedete ve víc lidech (a ne zrovna z Heathrow do centra ve špičce), je to celkem dost úsporný a zároveň pohodlný způsob cestování. I když je to taky drahé. V Londýně je totiž drahé všechno.

A tím se oslím můstkem dostávám k tématu celého blogu ;). Drahá jsou i auta Londýňanů. Nikdy v životě jsem na jednom místě (kromě autosalónů a muzeí :D) neviděla takovou koncentraci Porsche. Doslova na každém kroku pak šlo potkat kabriolet (tou dobou už s nataženými střechami), převážně BMW Z3 a Z4. Samozřejmě jsem napínala zraky a pátrala po MX-5. A nakonec jsem se nezklamala: stříbrné NB (pravděpodobně v úpravě a la petr007, protože anténu mělo vysunutou i zaparkované :D). Samozřejmě jsem vám to zdokumentovala:



A vzhledem k tomu, že Miatka je zazimovaná, je tohle i poslední příspěvek v tomhle roce. Přeju vám všem veselé Vánoce, šťastný nový rok a úspěšné příští léto s Miatou... :)

Předvánoční ostuda

Bohužel, je to tak - pod vlivem blížících se Vánoc a ostatních událostí mi Léto s Miatou úplně zmizelo z hlavy a poslední sraz prakticky z paměti. Takže asi skončím v bodech, protože nechat minulý zápis úplně bez dokončení se stydím :).

Vjezd na letiště jsme našli trochu s obtížemi, ale poměrně jednoznačně za vesnicí Hradčany doprava. Příjezdová cesta trochu připomínala obrázky z Černobylu - husté trsy trávy a malé břízky prorůstající rozbořenými budovami. Později jsme se dočetli, že tam snad sídlila jedna ze základen ruské armády. V komplikovaném terénu jsme s placatými miatami málem neprojeli, ale nakonec to všichni zvládli a odměnou nám byla obrovská, nehlídaná letištní plocha, o kterou jsme se spolu s několika dalšími auty dělili ještě s pomalu kroužícími bruslaři a sem tam nějakým ultralehkým letadlem. Lehkého pocitu nepatřičnosti jsem se nezbavila celou dobu, stejně jako strachu, že v některé ze zatáček braných driftem smeteme okolojedoucí inlinisty :).

Jirka mě donutil sednout aspoň jednou za volant, ale nevydržela jsem tam dlouho. Když jsem se zkusila roztočit, gravitace mě smetla dolů a obzor mi zmizel pod palubní deskou :). I přes rozsah letištní plochy mi nebylo moc příjemné točit se a skoro nic nevidět, takže si školu smyku nechám asi na nějakou oficiálnější příležitost.

Asi o třetinu nádrží později to zabalil Koby a potom jsme se začali chystat pomalu všichni. Proběhlo samozřejmě masové focení (a housenka byla naprosto náhodná, místní). Nakonec jsme opravdu vyklidili pole - ale jak už to tak bývá, nechtělo se nám domů :). Zkusili jsme se zastavit na nedaleké Housce, ale poslední prohlídku už jsme prošvihli, takže jsme se jenom projeli okolními silničkami (nereprodukovatelný zážitek, vidět Pavla260 nadskočit při projíždění pankejtu plného listí), postupně poztráceli pár lidí a skončili s oběma Pavly u Lukoilu na kafi (lepší než klasické benzínkové, mají tam čerstvě mletý Jacobs ;)).

A po kafi jsme nastoupili cestu nejsmutnější: k Pavlovi260 do Kbel zazimovat. S velkým zpožděním ještě jednou díky za následný odvoz a jsme zvědaví, jestli vyjde ta silvestrovská vyjížďka...

neděle 14. listopadu 2010

Devět hodin na čtyřech kolech

Hádám, že jsem tak dlouho otálela s popisem naší poslední vyjížďky proto, že byla v sezóně doopravdy poslední. Protože na jejím konci jsme zajeli s Pavlem260 k nim domů do garáže, přehodili přes Miatku plachtu a se smíšenými pocity za ní zabouchli vrata. A od té doby tomu pořád nemůžeme uvěřit (hlavně teď v sobotu dopoledne, kdy počasí i teploty odpovídaly tak půlce září).

To se spojilo s obdobím, kdy se mi obecně moc psát nechtělo, a to ani v práci, kde jsem za to placená :). Takže report z poslední vyjížďky, na který dost z vás čekalo (přestože na ní nebylo nic zas tak bulvárně skandálního, zejména s tou housenkou ne), přichází až teď, s víc než třítýdenním zpožděním.

Takže tedy: byla sobota, bylo krásně a my jsme neměli (kromě toho, že jsme měli na večer naplánované zazimování Miatky) nic v plánu. Vypadalo to na krátké, symbolické provětrání během odpoledne, ale já vskrytu duše doufala, že by se mohlo dát dohromady pár klubáků pro poslední scuk. A taky jo: během odpoledních příprav zazvonil Jirkovi telefon s nabídkou, která se neodmítá a která zahrnovala sraz na benzínce, oběd v KFC a hledání letiště. Ideální bylo, že mezi účastníky byl i Pavel, takže se elegantně vyřešil večerní sraz pro zazimování. Byla už celkem zima, určitě větší, než je dneska, ale i přesto jsme pod tlakem okolí na první benzínce shodili střechu a vyjeli v kabátech, čepicích a rukavicích. Jak cvoci :-)

(Pokračování příště)

čtvrtek 14. října 2010

I cesta může být cíl

Sobotní počasí by býval byl hřích nevyužít. Podzim ukázal svoji nejpříjemnější tvář – bylo sucho, relativně teplo a listí na vrcholu vybarvenosti. Vyjeli jsme na východ od Prahy a přemýšleli, kde pořídit mazďulce nějaké šik podzimní fotky.

„Jak jsme byli loni, u toho hradu, jak jsme se otáčeli u toho rybníka,“ připomínal Jirka. Byl to Český Šternberk (shodou okolností jsme tam byli taky touhle dobou, v závěru sezóny) a byl nějakých čtyřicet kilometrů daleko. Tak jsme vyrazili.

Paradoxně, ta cesta kolem rybníka nebyla ani moc vybarvená, ani moc vhodná na focení, ať už kvůli nedostatku odstavných míst nebo špatnému světlu. (Jo, skoro nic tam nejezdilo a mohli jsme si zastavit na cestě, ale to už jsme nechtěli riskovat od chvíle, kdy nás na jinak pusté cestě u ohrady s ovečkami, které jsme si chtěli vyfotit, dohnala dvě auta a pak – než jsme stihli sbalit foťák, zapásovat se, rozjet... – málem přejel příměstský autobus :D.


Naštěstí jsme ale zvládli aspoň pár podzimních fotek na vhodných odstavných plochách :). Nejsou to sice úplně ty nejúchvatnější barvičky, které jsme cestou zahlédli, ale lepší než nic.

Cestou zpátky jsme se rozhodli využít Pražského okruhu a nahodili střechu. Na sjezdu u Chodova jsme se pak za to styděli, když nás bez střechy dojel fantastický Triumph osazený důkladně zateplenými srdcaři. Ale odpustili nám to a vcelku nadšeně na nás mávali. Já se jim to snažila zvnitřku auta oplácet: takovýhle zážitek člověk přece jenom nemá každý den...