Aspoň vzhledem k současnému vývoji počasí to předpokládám. A jelikož tyhle lijáky očekávala i předpověď, na plánovaný sobotní výlet k babičce jsme se rozhodli vzít mazďuli. Vypadalo to na poslední trochu teplý a nedeštivý den. Zatažená obloha, z které občas ukáplo, se sice nedala srovnat s pátečním azurem, ale co se dalo dělat – v pátek je většina normálních lidí v práci :). Natahovali a stahovali jsme ale jenom jednou, do cíle, kterým byla Nová Paka, jsme dojeli vcelku suchým kolem.
Dali jsme si kafe a vyrazili se podívat po městě. Krásná procházka v příjemném prostředí (jen tlak už trochu dával znát, že déšť se ze západu blíží i k nám), návštěva místní klenotnice, z které jsem měla jako někdejší nadšená obcházečka burz polodrahokamů několikanásobné Vánoce, odlovené dvě kešky a zastávka na focení u jezírka s kačenkami, které ochotně pózovaly a poskytly nám tak sérii hezkých obrázků. (Zrcadlovku jsem plánovala ještě využít na zajížďce k místnímu Lidlu po cestě zpátky – na kraji parkoviště stál všemi podzimními barvami hrající strom, u kterého jsem chtěla ulovit trochu toho umění pro říjnové kolo kalendáře :).) Když jsme se vraceli k babiččině domku, upřímně jsme se radovali, jaký máme hezký výlet.
Dostali jsme ještě svačinu a po rozumné době společenské konverzace jsme se zvedli – bylo kolem půl páté a na tu šestou jsme chtěli být doma na večeři. Vycházelo to tak akorát. Odemkli jsme kufr, uložili do něj nadílku jablek, Jirka šel ještě do kolny pro nějaký hadr na ometení tvrdohlavě ulpívajících holubinců... „já nemám klíčky,“ hlesl najednou, „nedával jsem ti je?“ „Ne, nemám je, nikdy mi je nedáváš...“ a začalo zběsilé šacování jeho kapes, mých kapes, kabelky, země pod autem... až jsme došli k jedinému závěru: musí být v kufru. A vzhledem k tomu, že jsme z lenosti začali otevírat kufr kufrem, a ne táhlem zevnitř...
Po chvilce marných pokusů s klíčky od wartburgu a kdesičeho jsme došli k názoru, že jediná rozumná možnost (kromě volání zámečníka, který by stejně přijel bůhvíkdy a dost možná zámky prostě zničil) je sjet autobusem do Prahy pro náhradní klíčky, přijet s nimi zpátky a odvézt auto. Nejbližší bus jel asi za čtvrt hodiny, takže jsme vyrazili na autobusák a cestou zpřesnili plán – jelikož z Čerňáku, kam všechny krkonošské busy směřují, je to k nám domů ještě tak tři čtvrtě hodiny cesty. Moje maminka, která bydlí pro jistotu ještě na opačném konci Prahy, má jediná náhradní klíče. Tak jsem jí zavolala a poprosila, aby sjela k nám, vyzvedla klíčky a dojela na Čerňák.
Z dalšího investigování vyplynulo, že poslední autobus zpátky jede 19:25. To by rozhodně nebylo na stihnutí, pokud by Jirka (s časem dojezdu 18:40) jel domů, ale vcelku natěsno to bylo i v rámci akce maminka, která musela stihnout bus od nás 18:32, aby byla na konečné 19:13, když ještě v nějakých :20 jsem ji telefonicky navigovala po bytě. V nervozitě mi totiž nedošlo, že šuplík nerovná se šuplík u stolu, ale ve skříňce. To už si ale naštěstí vykomunikovali Jirka s mamčou mezi sebou a 18:31 mi volala ze zastávky, že to stihla. A v 19:20 volal Jirka, že sedí v autobuse i s klíčky. Uf.
Co jsem dělala v mezičase? Vůbec nejdřív ze všeho jsem se šla trochu projít městem a v Penny jsem za poslední dvacku (všechny papírové peníze jsem dala Jirkovi na bus :)) koupila dva rohlíky (původně jsem plánovala upéct snídani večer), láhev vody a energydrink pro řidiče na večerní cestu. Pak mě napadlo podívat se na mobil, kde jsem měla tři opatrné SMSky, jestli jsem v pohodě, a odeslat odpověď v okamžiku, kdy mi zazvonil příchozí hovor :). Zbytek večera jsem prožila u zpráv bohatě komentovaných Jirkovou rodinou (taky tak nesnášíte dívat se na zprávy s příbuznými?) a příšerných Trapasů na ČT 1. Mezitím se stihlo rozpršet.
Jirkův táta pro něj sjel na autobusák (tou dobou už pršelo poměrně dost) a kolem půl desáté jsme konečně vyrazili. Cesta byla dost děsivá – manévrovat notoricky nesvítící mazďuli v noci, v dešti, místy v mlze, na silnicích se slušnou vrstvou vody... ale dorazili jsme.
Pětihodinové dobrodrůžo, kdo z vás to má?
neděle 26. září 2010
úterý 21. září 2010
S Miatou na pivo
V sobotu jsme měli nějaké plány. A ty plány zahrnovaly odjezd od místa bydliště ve 14:30. Co s volným dopolednem?
„Mohli bysme do Popovic na den otevřených dveří v pivovaru,“ zkoumala jsem internet. „Ale tam zas bude lidí,“ vzpomněli jsme si na každoroční blázinec na Dnech Kozla. Tak jsme se na to vykašlali a rozhodli se strávit dopoledne doma. Vstávali jsme bez budíka, v klidu se nasnídali.
„Hergot, jel bych se projet mazďulí,“ pozoroval Jirka nádherné počasí venku.
„Tak pojedem,“ navrhla jsem.
„Jako fakt?“
„Jako fakt... oběd si dáme v McDrivu a hodinku se projedem.“
„Tak můžem zkusit dát ty Popovice, na otočku,“ navrhnul. Tak jsme to zkusili. Přijeli jsme do téměř liduprázdné a autoprázdné vesnice, bez problémů zaparkovali a došli do pivovarského infocentra. Tam nás přesvědčili, že další prohlídka bude „za pár minut“ a inzerovaných osmdesát minut nepotrvá, takže když už jsme tam byli... Samozřejmě, že se obojí protáhlo, takže jsme to měli natěsno. Tak natěsno, že jsme zastavili u Mekáče, naházeli do sebe pozdní oběd, vyměnili v garážích auta a dorazili před dům deset minut před srazem, tak akorát, abych stihla vyběhnout do bytu vyzvednout navigaci a další věci, co jsme potřebovali. Ale stálo to za to.
Viděli jsme prohlídkovou trasu, postavenou na rozdíl třeba od Plzně tak šikovně, že ochutnávka je hned v první místnosti :). Dozvěděli jsme se něco o historii, třeba proč se Kozel jmenuje Kozel, kdo pivovar založil a co s ním bylo potom, nebo že je sponzorem místního hokejového týmu. Zhlédli jsme popagační video a žonglérské vystoupení skladníků, jelikož stáčírna o víkendech stála. A v neposlední řadě jsme viděli maskota, kozla, který se v poslední generaci už nejmenuje tradičně Olda, ale po samolibém manažerovi Jarda – a to i s roztomile flekatým potomstvem.
Škoda, že si řidič nemohl dát vlastní kelímek vynikajícího kvasničáku... :)
„Mohli bysme do Popovic na den otevřených dveří v pivovaru,“ zkoumala jsem internet. „Ale tam zas bude lidí,“ vzpomněli jsme si na každoroční blázinec na Dnech Kozla. Tak jsme se na to vykašlali a rozhodli se strávit dopoledne doma. Vstávali jsme bez budíka, v klidu se nasnídali.
„Hergot, jel bych se projet mazďulí,“ pozoroval Jirka nádherné počasí venku.
„Tak pojedem,“ navrhla jsem.
„Jako fakt?“
„Jako fakt... oběd si dáme v McDrivu a hodinku se projedem.“
„Tak můžem zkusit dát ty Popovice, na otočku,“ navrhnul. Tak jsme to zkusili. Přijeli jsme do téměř liduprázdné a autoprázdné vesnice, bez problémů zaparkovali a došli do pivovarského infocentra. Tam nás přesvědčili, že další prohlídka bude „za pár minut“ a inzerovaných osmdesát minut nepotrvá, takže když už jsme tam byli... Samozřejmě, že se obojí protáhlo, takže jsme to měli natěsno. Tak natěsno, že jsme zastavili u Mekáče, naházeli do sebe pozdní oběd, vyměnili v garážích auta a dorazili před dům deset minut před srazem, tak akorát, abych stihla vyběhnout do bytu vyzvednout navigaci a další věci, co jsme potřebovali. Ale stálo to za to.
Viděli jsme prohlídkovou trasu, postavenou na rozdíl třeba od Plzně tak šikovně, že ochutnávka je hned v první místnosti :). Dozvěděli jsme se něco o historii, třeba proč se Kozel jmenuje Kozel, kdo pivovar založil a co s ním bylo potom, nebo že je sponzorem místního hokejového týmu. Zhlédli jsme popagační video a žonglérské vystoupení skladníků, jelikož stáčírna o víkendech stála. A v neposlední řadě jsme viděli maskota, kozla, který se v poslední generaci už nejmenuje tradičně Olda, ale po samolibém manažerovi Jarda – a to i s roztomile flekatým potomstvem.
Škoda, že si řidič nemohl dát vlastní kelímek vynikajícího kvasničáku... :)
středa 15. září 2010
V tričku v půlce září
...aneb Babí léto s Miatou :)
Minulý víkend jsme se snažili využít „dobré“ počasí, ale tenhle jsme byli překvapení nefalšovaným babím létem. Modré nebe a teplota dosahující až 26 stupňů; nemysleli jsme si, že se letos ještě projedeme v tričkách. Ale stalo se!
Neměli jsme cíl, a ani se nám ho nechtělo vymýšlet, takže jsme vyrazili z Chodova zadem přes Dolní Břežany na Slapy :). Na Zbraslavi jsme si kapánek pobloudili, takže jsme se museli otáčet, ale pak už jsme najeli na správnou trať podél Vltavy. Bylo fakt nádherně a kabrioletů jsme sice moc nepotkali, ale motorkářů bylo na silnicích snad víc než aut. Bodejť, výletní trasa.
Chvilku jsme auto odstavili (vedle tří motorek... :)) za přehradou a šli se pokochat vodním dílem. Jirka vyslovil podnikatelský plán na provozování vodních skluzavek na nevyužitých přehradních spadech – a vzhledem k tomu, že jsme nikde cestou nepotkali důvěryhodnou kavárnu, jeli jsme na jistotu, do jílovského Zlatého korálku. Naše touha po zahrádce byla vyslyšena; jenom trochu zkalena faktem, že zahrádka byla ve stínu, bez obsluhy a obsypaná rojem vos, což těžce nesl hlavně Jirka se svačinovým sachrem. Nakonec se mu ale podařilo sníst celý kus dortu bez vos (jednu s ním omylem přiklopil; už se neobjevila) a na kafe už tolik nešly.
Poslední zastávka byla se čtvrtkou nádrže a slevovým kupónem na Albert pumpě v Průhonicích. Jindy proježděná cesta po okreskách domů byla zpestřená uzavírkou mezi Průhonicemi a Rozkoší, takže jsme museli objížďkou přes Jesenici a už se začala dělat trochu zima. Při naší (troufám si říct, že už opravdu poslední) projížďce v krátkých rukávech jsme ale ani nenastydli, což považuju za úspěch... :)
Minulý víkend jsme se snažili využít „dobré“ počasí, ale tenhle jsme byli překvapení nefalšovaným babím létem. Modré nebe a teplota dosahující až 26 stupňů; nemysleli jsme si, že se letos ještě projedeme v tričkách. Ale stalo se!
Neměli jsme cíl, a ani se nám ho nechtělo vymýšlet, takže jsme vyrazili z Chodova zadem přes Dolní Břežany na Slapy :). Na Zbraslavi jsme si kapánek pobloudili, takže jsme se museli otáčet, ale pak už jsme najeli na správnou trať podél Vltavy. Bylo fakt nádherně a kabrioletů jsme sice moc nepotkali, ale motorkářů bylo na silnicích snad víc než aut. Bodejť, výletní trasa.
Chvilku jsme auto odstavili (vedle tří motorek... :)) za přehradou a šli se pokochat vodním dílem. Jirka vyslovil podnikatelský plán na provozování vodních skluzavek na nevyužitých přehradních spadech – a vzhledem k tomu, že jsme nikde cestou nepotkali důvěryhodnou kavárnu, jeli jsme na jistotu, do jílovského Zlatého korálku. Naše touha po zahrádce byla vyslyšena; jenom trochu zkalena faktem, že zahrádka byla ve stínu, bez obsluhy a obsypaná rojem vos, což těžce nesl hlavně Jirka se svačinovým sachrem. Nakonec se mu ale podařilo sníst celý kus dortu bez vos (jednu s ním omylem přiklopil; už se neobjevila) a na kafe už tolik nešly.
Poslední zastávka byla se čtvrtkou nádrže a slevovým kupónem na Albert pumpě v Průhonicích. Jindy proježděná cesta po okreskách domů byla zpestřená uzavírkou mezi Průhonicemi a Rozkoší, takže jsme museli objížďkou přes Jesenici a už se začala dělat trochu zima. Při naší (troufám si říct, že už opravdu poslední) projížďce v krátkých rukávech jsme ale ani nenastydli, což považuju za úspěch... :)
úterý 14. září 2010
Železnohorský scuk 3.
Všichni už to vědí, takže ano: auta, která jsme s Marfilem nechali lehkomyslně otevřená (v tu dobu pálilo slunce a na obzoru nebyl žádný podezřelý mrak), nám během skoro dvou hodin v pizzerii perfektně zmokla. Tedy ona by bývala nezmokla, kdyby PavelS nepřivezl z Prahy slejváky (údajně během cesty nasazovali a sundavali střechu dvakrát). Zastřešili jsme taky a dali se do sušení: plasty na středovém tunelu šly lehce osušit papírovými kapesníky, za sedačky nenapršelo a palubka byla až k úrovni řadicí páky chráněná předním sklem. Jediný větší problém tak představovaly naše nekožené sedačky, které prošly přírodním tepováním; vizuálně jim to sice prospělo, ale na zbytek cesty jsem si já musela půjčit od petra007 izolující deku a Jirka řídil na odpadkovém pytli, v kterém normálně převážíme kryt střechy.
Teď ale ještě pořád stojíme na sečském náměstí s provizorně vysušeným interiérem. S Pavlem a jeho přítelkyní jsme se vrátili zpět do pizzerie, dali si jako kulisu k jejich pizze čaj (deštěm se docela ochladilo) a po další cca hodince pobytu vyrazili už finálně na zrychlený okruh Železnými horami :). Zastávku jsme podnikli jen jednu – u Křižanovické přehrady s menší pauzou na pokoukání a focení naší minikolony.
Poté, co jsme se prošli po mostě a podařilo se nám neshodit žádný z foťáků do nádrže, jsme se chtěli vrátit na výchozí bod, parkoviště před kolínským Lidlem, rozloučit se a rozejet. Ale PavelS, který se přidal poslední, si chtěl ještě trochu zajezdit (a podívat se do nedaleké vesnice, kam prý jezdil v dětství), zatímco ostatní už potřebovali, potažmo chtěli domů. Tak jsme vrátili deku :), rozloučili se a nechali ukecat k připojení k Pavlovi. Zajížďka ale nebyla nadlouho a byla fajn – jet pak po kolínské do zapadajícího slunce. Akorát jsem se málem stala druhým člověkem, který to zalomil v otevřeném autě :))).
Naštěstí jsme ještě stavěli u benzínky, a jakkoli jsem chtěla být už hlavně doma, za tuhle zastávku jsem byla ráda. Automatová káva melange mě nakopla (poznámka hlavně pro Jirku, z automatu vždycky jen věci jako cappuccino apod., NIKDY si nedávat obyčejné kafe s mlíkem = hnus), pěkně jsme si popovídali, jen plány na večeři se s každou vteřinou zeskromňovaly, až skončily u housek se šunkou posbíraných v zavírající Bille. Ale stálo to za to...
Teď ale ještě pořád stojíme na sečském náměstí s provizorně vysušeným interiérem. S Pavlem a jeho přítelkyní jsme se vrátili zpět do pizzerie, dali si jako kulisu k jejich pizze čaj (deštěm se docela ochladilo) a po další cca hodince pobytu vyrazili už finálně na zrychlený okruh Železnými horami :). Zastávku jsme podnikli jen jednu – u Křižanovické přehrady s menší pauzou na pokoukání a focení naší minikolony.
Poté, co jsme se prošli po mostě a podařilo se nám neshodit žádný z foťáků do nádrže, jsme se chtěli vrátit na výchozí bod, parkoviště před kolínským Lidlem, rozloučit se a rozejet. Ale PavelS, který se přidal poslední, si chtěl ještě trochu zajezdit (a podívat se do nedaleké vesnice, kam prý jezdil v dětství), zatímco ostatní už potřebovali, potažmo chtěli domů. Tak jsme vrátili deku :), rozloučili se a nechali ukecat k připojení k Pavlovi. Zajížďka ale nebyla nadlouho a byla fajn – jet pak po kolínské do zapadajícího slunce. Akorát jsem se málem stala druhým člověkem, který to zalomil v otevřeném autě :))).
Naštěstí jsme ještě stavěli u benzínky, a jakkoli jsem chtěla být už hlavně doma, za tuhle zastávku jsem byla ráda. Automatová káva melange mě nakopla (poznámka hlavně pro Jirku, z automatu vždycky jen věci jako cappuccino apod., NIKDY si nedávat obyčejné kafe s mlíkem = hnus), pěkně jsme si popovídali, jen plány na večeři se s každou vteřinou zeskromňovaly, až skončily u housek se šunkou posbíraných v zavírající Bille. Ale stálo to za to...
pátek 10. září 2010
Železnohorský scuk 2.
Tak jsme vyrazili přes Čáslav a Ronov nad Doubravou (městečko, jehož název jsem slyšela poprvé) k prvnímu mezicíli – zřícenině středověkého hradu Lichnice. (V jeho sousedství v Třemošnici je mimochodem zajímavá stavba pro fandy technických památek, historická vápenka.) Na Lichnici se jako na jedné z mála zřícenin platí vstupné, za nějž jste odměněni zapůjčením baterky pro vstup do sklepení a službami nejpříšernější průvodkyně na českém území. Zřícenina je ale hezká a díky vstupnému jakžtakž udržovaná. Nafotili jsme tam spoustu fotek a konečně se dovolali PavloviS, s kterým jsme se domluvili na srazu přibližně za hodinu v Seči. Tam jsme samozřejmě museli být dřív, ale v plánu bylo počkat v pizzerii u pozdního oběda.
V podhradí jsme odlepili z miniparkoviště tři Miaty a Swifta. Ten chcípnul poprvé, ještě než jsme projeli kolem něj, podruhé, když jsme ho míjeli, a ještě v zatáčce jsme slyšeli známé pochrchlávání udušeného motoru. Marfil v čele kolony už měl ale náskok, tak jsme ho jeli dohnat. Než jsme se na křižovatce, kde čekal, skřičeli o tom, co se stalo, Pochtli motor protúroval na neutrál a nakonec nahodil. Za chvíli jsme byli v Seči na krásně vydlážděném náměstíčku, seřadili se v rámci vykostičkovaných parkovacích míst a zajistili auta proti nenechavcům. Pochtli prodělal klasickou proceduru zamknutí, my s Marfilem zabezpečili skříňky a dveře, Petr natáhnul střechu. Slunce pražilo.
„Ty máš nějakou špatnou zkušenost?“ zajímal se Jirka o důvody, protože nám všem bylo jasné, že až vyjedeme, bude v autě, které stálo X desítek minut se zataženou střechou na slunci, nějakou dobu k nevydržení. V kůži obzvlášť. „Ani ne, ale prostě odcházím někam, kam na to nevidím, tak to zavírám,“ vysvětlil jednoduše.
V sezónní pizzerii, která viditelně mlela z posledního – neměli ani colu light a spoustu dalších součástí nápojového a jídelního lístku – jsme si sedli k největšímu stolu, objednali si (půlka objednávek byla havajská pizza – zrovna ananas jim kupodivu nedošel), konverzovali a čekali na jídlo a na PavlaS. Jídlo dorazilo, Pavel pořád ne, až minula další hodina, oproti plánu jsme byli v šíleném skluzu a dohadovali se, jestli se Pavel vleče tak šnečím tempem, nebo jel naopak na kolínské 150 a teď z něj švestky svlíkají kůži. Ze suterénní pizzerie navíc nebylo vidět na ulici, ani tam nebyl signál některých operátorů. Nakonec to ale Jirka zkusil a Pavlovi se dovolal. Právě přijížděli, takže jsme zaplatili a vyšourali se na ulici.
Silnice byla mokrá...
V podhradí jsme odlepili z miniparkoviště tři Miaty a Swifta. Ten chcípnul poprvé, ještě než jsme projeli kolem něj, podruhé, když jsme ho míjeli, a ještě v zatáčce jsme slyšeli známé pochrchlávání udušeného motoru. Marfil v čele kolony už měl ale náskok, tak jsme ho jeli dohnat. Než jsme se na křižovatce, kde čekal, skřičeli o tom, co se stalo, Pochtli motor protúroval na neutrál a nakonec nahodil. Za chvíli jsme byli v Seči na krásně vydlážděném náměstíčku, seřadili se v rámci vykostičkovaných parkovacích míst a zajistili auta proti nenechavcům. Pochtli prodělal klasickou proceduru zamknutí, my s Marfilem zabezpečili skříňky a dveře, Petr natáhnul střechu. Slunce pražilo.
„Ty máš nějakou špatnou zkušenost?“ zajímal se Jirka o důvody, protože nám všem bylo jasné, že až vyjedeme, bude v autě, které stálo X desítek minut se zataženou střechou na slunci, nějakou dobu k nevydržení. V kůži obzvlášť. „Ani ne, ale prostě odcházím někam, kam na to nevidím, tak to zavírám,“ vysvětlil jednoduše.
V sezónní pizzerii, která viditelně mlela z posledního – neměli ani colu light a spoustu dalších součástí nápojového a jídelního lístku – jsme si sedli k největšímu stolu, objednali si (půlka objednávek byla havajská pizza – zrovna ananas jim kupodivu nedošel), konverzovali a čekali na jídlo a na PavlaS. Jídlo dorazilo, Pavel pořád ne, až minula další hodina, oproti plánu jsme byli v šíleném skluzu a dohadovali se, jestli se Pavel vleče tak šnečím tempem, nebo jel naopak na kolínské 150 a teď z něj švestky svlíkají kůži. Ze suterénní pizzerie navíc nebylo vidět na ulici, ani tam nebyl signál některých operátorů. Nakonec to ale Jirka zkusil a Pavlovi se dovolal. Právě přijížděli, takže jsme zaplatili a vyšourali se na ulici.
Silnice byla mokrá...
čtvrtek 9. září 2010
Železnohorský scuk 1.
Všichni víme, jak je to s plánováním srazů. Při plánování na poslední chvíli nikdo nemůže, že prý se to mělo ohlásit dřív – a když se snažíte naplánovat něco dopředu, nikdo se nepřihlásí, že takhle daleko dopředu ještě nemůže vědět. (Rekordmanem v tomhle směru je spolek Beranů z jednoho diskusního serveru,kteří vždycky cca půl roku nezávazně hovoří o srazu, protože se ho nikomu nechce zařizovat, načež se někdo obětuje a náplánuje akci, na niž následně nikdo z osazenstva nedorazí.)
Ani já si v organizaci nebo nedejbože plánování srazů nijak nelibuju, ale když se Pražáci z MX-5 fóra nebyli celé léto schopní domluvit, naštvala jsem se, našla první víkendový den, kdy jsme neměli nic v programu (tj. minulou neděli) a nahodila ho do fóra jako závazný termín. Zaplaťpámbu v ten den měl čas Marfil, který termín adoptoval, vymyslel cíl, připravil itinerář a zorganizoval čas a místo srazu.
I tak jsem měla chvíli strach, že pojedem jen ve dvou autech. Nakonec se ale ohlásil a dorazil i petr007, takže pár minut po půl jedné stála na parkovišti u kolínského Lidlu tři NBčka v ostudné převaze dvou stříbrných na naši žabičku :). Seznamovali jsme se s Petrovou ženou, svačili šátečky z Lidlu a konverzovali, takže se stalo, že se do blízkosti našeho mazdakoutku vetřel křiklavě modrý Swift. Narušitel ale dobře věděl, co dělá: byl to Pochtli, který se nakonec s nikým nedomluvil, takže musel scuk absolvovat podautem :).
Okamžitě po příjezdu se navíc zase otočil s tím, že potřebuje natankovat. Využila jsem zdržení k přemluvení Jirky, abychom na benzínku sjeli taky, zneužít místní hygienické zařízení. V rámci co nejmenšího zpoždění na mě čekal s nastartovaným motorem a rozsvícenými světly... světlem.
„Nesvítí nám jedno potkávací!“ hlásila jsem zvenku. „Tak nasedni, na benzínce s tím nic dělat nebudu,“ odvětil, nabral mě a jeli jsme vyměňovat mašinu, tedy žárovku. Krásná akce: Jirka prozkoumával prostor světel ze strany, z které na to ani neviděl, před zvednutou kapotou stálo dalších pět lidí a pozorovalo.
Nakonec jsme se rozsvítili a mohlo se konečně jet.
Ani já si v organizaci nebo nedejbože plánování srazů nijak nelibuju, ale když se Pražáci z MX-5 fóra nebyli celé léto schopní domluvit, naštvala jsem se, našla první víkendový den, kdy jsme neměli nic v programu (tj. minulou neděli) a nahodila ho do fóra jako závazný termín. Zaplaťpámbu v ten den měl čas Marfil, který termín adoptoval, vymyslel cíl, připravil itinerář a zorganizoval čas a místo srazu.
I tak jsem měla chvíli strach, že pojedem jen ve dvou autech. Nakonec se ale ohlásil a dorazil i petr007, takže pár minut po půl jedné stála na parkovišti u kolínského Lidlu tři NBčka v ostudné převaze dvou stříbrných na naši žabičku :). Seznamovali jsme se s Petrovou ženou, svačili šátečky z Lidlu a konverzovali, takže se stalo, že se do blízkosti našeho mazdakoutku vetřel křiklavě modrý Swift. Narušitel ale dobře věděl, co dělá: byl to Pochtli, který se nakonec s nikým nedomluvil, takže musel scuk absolvovat podautem :).
Okamžitě po příjezdu se navíc zase otočil s tím, že potřebuje natankovat. Využila jsem zdržení k přemluvení Jirky, abychom na benzínku sjeli taky, zneužít místní hygienické zařízení. V rámci co nejmenšího zpoždění na mě čekal s nastartovaným motorem a rozsvícenými světly... světlem.
„Nesvítí nám jedno potkávací!“ hlásila jsem zvenku. „Tak nasedni, na benzínce s tím nic dělat nebudu,“ odvětil, nabral mě a jeli jsme vyměňovat mašinu, tedy žárovku. Krásná akce: Jirka prozkoumával prostor světel ze strany, z které na to ani neviděl, před zvednutou kapotou stálo dalších pět lidí a pozorovalo.
Nakonec jsme se rozsvítili a mohlo se konečně jet.
středa 8. září 2010
Na výročí v Mariánkách
Vážně miluju Mariánské Lázně. Vlastně ani nevím proč – všude spousta německých nápisů a lákadel na německé turisty, po délce hlavní třídy tři obchody věnované mariánskolázeňským oplatkám, které jsou ale už dávno pod hlavičkou Opavie, takže si naprosto stejné můžete koupit i v Praze v každé sámošce, a na kolonádě tři prameny, z nichž jeden, Křížový, eufemisticky řečeno upravuje zažívání, řečeno ručně stručně – zrychluje :), a jediný, který nemá pro běžný lid podobně nevítané „léčivé“ účinky, je tak mineralizovaný, že po napití přímo cítíte, jak se vám tvoří zubní kámen.
Ale ve velkém parku pod kolonádou je nejspíš nějaká úplně fantastická geomagnetická zóna, protože stačí pár vteřin strávených v té zeleni uprostřed města, daleko od všeho... a připadáte si jak po víkendu na chalupě. Aspoň my si tak připadáme. A do Mariánek se tak vždycky rádi vracíme, přičemž letos jsme se rozhodli podívat se tam na výročí (první svatební, šesté celkové). Cesta, popsaná v předchozím příspěvku, byla dobrodružná, ale dopadla dobře; ve městě jsem si uklidnila žaludek rohlíkem, trochu jsme se prošli a po obědě se chtěli podívat na některou z vyhlídek v těsném okolí města, jejichž mapu jsem si iniciativně vytiskla v práci.
Z mnoha „zájmových bodů“ jsme si tematicky vybrali Kapličku lásky a následovali mapku. Odbočka podle ní se nicméně naprosto neshodovala s údaji na ukazatelích, ale rozhodli jsme se vytrvat a pokořit náš orientační nesmysl.
Nepokořili jsme a došli někam úúúplně jinam – místo Kapličky lásky k Pomníku milénia (viz http://www.marianskelazne.cz/cs/turistika-volny-cas/pamatna-mista-a-vyhlidky-v-lazenskych-lesich/). Doteď nechápeme, kde udělali soudruzi chybu, ale aspoň nám zbyl cíl i na příště. (Jestli přijdeme k nějakým penězům, klidně bych si dala líbit lázeňský víkend i s nějakými procedurami ;).)
Cestou z vyhlídky u Pomníku (mimochodem celkem pěkná kamenná koule a vtipný nápad, že taky někdo postaví pomník něčemu nedávnému ;)) jsme došli k davům sroceným u Zpívající fontány. Byly zrovna tři hodiny a produkce jako by čekala přímo na nás, pěkné to bylo. Pak už nás čekalo jenom předražené a ne moc dobré presso ve stylově zařízené kavárně s výhledem do parku a cesta domů. Z mraků jsme celou dobu většili, jestli bude pršet (=dálnice) nebo nebude (=okresky). Nakonec nepršelo, takže jsme v rámci poznávání nových tras jeli tentokrát po varské; kupodivu po ní nebyl ani tak strašný provoz.
K reportu ze scuku se snad dostanu ASAP :)
Ale ve velkém parku pod kolonádou je nejspíš nějaká úplně fantastická geomagnetická zóna, protože stačí pár vteřin strávených v té zeleni uprostřed města, daleko od všeho... a připadáte si jak po víkendu na chalupě. Aspoň my si tak připadáme. A do Mariánek se tak vždycky rádi vracíme, přičemž letos jsme se rozhodli podívat se tam na výročí (první svatební, šesté celkové). Cesta, popsaná v předchozím příspěvku, byla dobrodružná, ale dopadla dobře; ve městě jsem si uklidnila žaludek rohlíkem, trochu jsme se prošli a po obědě se chtěli podívat na některou z vyhlídek v těsném okolí města, jejichž mapu jsem si iniciativně vytiskla v práci.
Z mnoha „zájmových bodů“ jsme si tematicky vybrali Kapličku lásky a následovali mapku. Odbočka podle ní se nicméně naprosto neshodovala s údaji na ukazatelích, ale rozhodli jsme se vytrvat a pokořit náš orientační nesmysl.
Nepokořili jsme a došli někam úúúplně jinam – místo Kapličky lásky k Pomníku milénia (viz http://www.marianskelazne.cz/cs/turistika-volny-cas/pamatna-mista-a-vyhlidky-v-lazenskych-lesich/). Doteď nechápeme, kde udělali soudruzi chybu, ale aspoň nám zbyl cíl i na příště. (Jestli přijdeme k nějakým penězům, klidně bych si dala líbit lázeňský víkend i s nějakými procedurami ;).)
Cestou z vyhlídky u Pomníku (mimochodem celkem pěkná kamenná koule a vtipný nápad, že taky někdo postaví pomník něčemu nedávnému ;)) jsme došli k davům sroceným u Zpívající fontány. Byly zrovna tři hodiny a produkce jako by čekala přímo na nás, pěkné to bylo. Pak už nás čekalo jenom předražené a ne moc dobré presso ve stylově zařízené kavárně s výhledem do parku a cesta domů. Z mraků jsme celou dobu většili, jestli bude pršet (=dálnice) nebo nebude (=okresky). Nakonec nepršelo, takže jsme v rámci poznávání nových tras jeli tentokrát po varské; kupodivu po ní nebyl ani tak strašný provoz.
K reportu ze scuku se snad dostanu ASAP :)
pátek 3. září 2010
Přestávky na zvracení
Ano, musím přiznat hned na úvod, poprvé jsem vlivem jízdy Miatkou blinkala. Hned dvakrát při jedné jízdě; a to poprvé nejmíň po takových sedmi letech. Zkrátka se sešly nepříznivé okolnosti :).
Za prvé nevhodná snídaně. Poznámka pro příští generace, když se chystáte strávit tři hodiny v autě vesměs na klikatých okreskách, tvaroh s cornflaky je výsostně nevhodný. Za prvé nezasytí (pořádná houska se šunkou nebo sýrem správně „zabetonuje“ žaludek), za druhé, pokud už dojde k neštěstí, natrávené celozrnné lupínky při zvracení škrábou :)).
Za druhé, výlet do Mariánek při příležitosti výročí svatby jsme se rozhodli pojmout nemastňácky a tedy ne po dálnici, ale po okreskách. Okresky jsou celkem jasná štace z Kralovic do Teplé, ale z Berouna do Kralovic existuje několik alternativních cest vesměs velkého stupně klikatosti. A třetí faktor byl déšť, kvůli kterému jsme jeli s nataženou boudou a tedy se trochu nedostávalo čerstvého vzduchu.
Dlouho jsem nezažila ten pocit – mravenčení , hučení v uších a hlavně neodvratné procesy na spojnici vnitřního ucha, mozku a trávicího ústrojí. „Budu blinkat,“ oznámila jsem v klidu a počkala přes další dvě zatáčky, kde jsme našli plácek na odstavení. Vystoupila jsem a předklonila se nad trávou. „Hlavně ne násilně,“ slyšela jsem jakoby zdálky volat Jirku, byla jsem ale ve stavu, kdy byly následné události nevyhnutelné; jen se na ně zkrátka muselo ještě pár vteřin počkat.
Po takové akci je člověku hned líp; jenomže výchozí podmínky se nijak zásadně nezměnily. Pečivo se v autě nenacházelo (a nacházet se v něm bude jen přes Jirkovu mrtvolu), serpentiny neskončily... postupem času se situace zase zhoršovala. A když říznul poslední zatáčku, už to nebylo žádné „až uvidíš odpočívadlo, zastav“, ale pádné a naléhavé „zastav!“. Pochopil vážnost situace, zastavil (naštěstí jsme byli zrovna na celkem širokém a přehledném úseku silnice, navíc v obci) a já ani nevystupovala, nahnula jsem se z otevřených dveří a poslouchala komentáře řidiče ke gejzírům vody s colou, kterými jsem si chtěla zklidnit žaludek.
(Silničky do Podmokel jsou ovšem opravdu unikátně klikaté.)
Pokračování příště
Za prvé nevhodná snídaně. Poznámka pro příští generace, když se chystáte strávit tři hodiny v autě vesměs na klikatých okreskách, tvaroh s cornflaky je výsostně nevhodný. Za prvé nezasytí (pořádná houska se šunkou nebo sýrem správně „zabetonuje“ žaludek), za druhé, pokud už dojde k neštěstí, natrávené celozrnné lupínky při zvracení škrábou :)).
Za druhé, výlet do Mariánek při příležitosti výročí svatby jsme se rozhodli pojmout nemastňácky a tedy ne po dálnici, ale po okreskách. Okresky jsou celkem jasná štace z Kralovic do Teplé, ale z Berouna do Kralovic existuje několik alternativních cest vesměs velkého stupně klikatosti. A třetí faktor byl déšť, kvůli kterému jsme jeli s nataženou boudou a tedy se trochu nedostávalo čerstvého vzduchu.
Dlouho jsem nezažila ten pocit – mravenčení , hučení v uších a hlavně neodvratné procesy na spojnici vnitřního ucha, mozku a trávicího ústrojí. „Budu blinkat,“ oznámila jsem v klidu a počkala přes další dvě zatáčky, kde jsme našli plácek na odstavení. Vystoupila jsem a předklonila se nad trávou. „Hlavně ne násilně,“ slyšela jsem jakoby zdálky volat Jirku, byla jsem ale ve stavu, kdy byly následné události nevyhnutelné; jen se na ně zkrátka muselo ještě pár vteřin počkat.
Po takové akci je člověku hned líp; jenomže výchozí podmínky se nijak zásadně nezměnily. Pečivo se v autě nenacházelo (a nacházet se v něm bude jen přes Jirkovu mrtvolu), serpentiny neskončily... postupem času se situace zase zhoršovala. A když říznul poslední zatáčku, už to nebylo žádné „až uvidíš odpočívadlo, zastav“, ale pádné a naléhavé „zastav!“. Pochopil vážnost situace, zastavil (naštěstí jsme byli zrovna na celkem širokém a přehledném úseku silnice, navíc v obci) a já ani nevystupovala, nahnula jsem se z otevřených dveří a poslouchala komentáře řidiče ke gejzírům vody s colou, kterými jsem si chtěla zklidnit žaludek.
(Silničky do Podmokel jsou ovšem opravdu unikátně klikaté.)
Pokračování příště
středa 1. září 2010
Jak jsem přišla o pointu Léta s Miatou
Když jsme si mazdičku pořizovali, jedna z podmínek byla, že to bude na dva roky maximálně – a možná jen na rok. Vyzkoušíme, co nám jízdy v roadsteru přináší, a jestli se nám to vůbec vyplatí. Počáteční nadšení vyeskalovalo do stavu „nikdy neprodáme“, ale po vrcholu, který představovaly víceméně Příběnice a první okruh v Mýtě, začalo pozvolna opadávat. Mazdabsťák se u mě přestal objevovat ještě před dovolenou; u Jirky o něco později.
Po „přesednutí“ po dovolené přišlo vystřízlivění. Je to kostitřas. Není to už taková extáze, jako když jsme s ní jezdili ty první dva měsíce. Kde jsme s ní mohli být, už jsme v podstatě byli, hezké silničky v okolí Prahy máme víceméně projeté a na dlouhé cesty to stejně nemá cenu. Shodli jsme se jednomyslně: budeme rozumní. Dáme inzerát na prodej, buď se prodá ještě na podzim, nebo (realističtěji) na jaře. Začneme šetřit na bydlení. (Shodou okolností jsme objevili úžasný byt v super lokalitě, před rekonstrukcí, za rozumné peníze... a začali uvažovat, jestli by byla hypotéka reálná už teď.) Můj blog bude mít odpovídající završení: konec léta bude znamenat i konec Léta s Miatou.
Jirka vyvěsil inzeráty. Po ohlášení prodeje na fóru se strhla mela, fóráci mu prodej v podstatě zakázali, argumenty rozcupovali, diskusi nepřipouštěli. Pro uklidnění situace stáhnul inzerát z fóra a nechal ho na inzertních serverech. Proběhla dokonce mailová konverzace s jedním zájemcem, který nakonec vycouval z důvodu své přílišné tělesné výšky :). Počítali jsme ale s tím, že do konce sezóny už je minimální šance na prodej a že MX-5 někde zazimujeme a prodáme na jaře.
Pak přišla neděle v Sosnové popisovaná tady. A v úterý nato taky zmiňovaná projížďka. To už jsem šílela. Z té závisti se ve mně zrodila iracionální touha neprodávat. Věděla jsem, že by se mi stýskalo.
Po projížďce mě Jirka vyzvednul v práci. A tak, jako já byla nabuzená ze žárlivosti, on z nedělních a úterních zážitků. Takhle paradoxně a každý jinak, ale došli jsme ke stejnému výsledku.
(Ten byt byl mimochodem samozřejmě už prodaný.)
Večer jsme stáhli všechny zbývající inzeráty. Druhý den zavolal nový zájemce. Řekli jsme mu, že jsme si to rozmysleli.
Léto s Miatou pokračuje :)
Po „přesednutí“ po dovolené přišlo vystřízlivění. Je to kostitřas. Není to už taková extáze, jako když jsme s ní jezdili ty první dva měsíce. Kde jsme s ní mohli být, už jsme v podstatě byli, hezké silničky v okolí Prahy máme víceméně projeté a na dlouhé cesty to stejně nemá cenu. Shodli jsme se jednomyslně: budeme rozumní. Dáme inzerát na prodej, buď se prodá ještě na podzim, nebo (realističtěji) na jaře. Začneme šetřit na bydlení. (Shodou okolností jsme objevili úžasný byt v super lokalitě, před rekonstrukcí, za rozumné peníze... a začali uvažovat, jestli by byla hypotéka reálná už teď.) Můj blog bude mít odpovídající završení: konec léta bude znamenat i konec Léta s Miatou.
Jirka vyvěsil inzeráty. Po ohlášení prodeje na fóru se strhla mela, fóráci mu prodej v podstatě zakázali, argumenty rozcupovali, diskusi nepřipouštěli. Pro uklidnění situace stáhnul inzerát z fóra a nechal ho na inzertních serverech. Proběhla dokonce mailová konverzace s jedním zájemcem, který nakonec vycouval z důvodu své přílišné tělesné výšky :). Počítali jsme ale s tím, že do konce sezóny už je minimální šance na prodej a že MX-5 někde zazimujeme a prodáme na jaře.
Pak přišla neděle v Sosnové popisovaná tady. A v úterý nato taky zmiňovaná projížďka. To už jsem šílela. Z té závisti se ve mně zrodila iracionální touha neprodávat. Věděla jsem, že by se mi stýskalo.
Po projížďce mě Jirka vyzvednul v práci. A tak, jako já byla nabuzená ze žárlivosti, on z nedělních a úterních zážitků. Takhle paradoxně a každý jinak, ale došli jsme ke stejnému výsledku.
(Ten byt byl mimochodem samozřejmě už prodaný.)
Večer jsme stáhli všechny zbývající inzeráty. Druhý den zavolal nový zájemce. Řekli jsme mu, že jsme si to rozmysleli.
Léto s Miatou pokračuje :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)