Tak jsme vyrazili přes Čáslav a Ronov nad Doubravou (městečko, jehož název jsem slyšela poprvé) k prvnímu mezicíli – zřícenině středověkého hradu Lichnice. (V jeho sousedství v Třemošnici je mimochodem zajímavá stavba pro fandy technických památek, historická vápenka.) Na Lichnici se jako na jedné z mála zřícenin platí vstupné, za nějž jste odměněni zapůjčením baterky pro vstup do sklepení a službami nejpříšernější průvodkyně na českém území. Zřícenina je ale hezká a díky vstupnému jakžtakž udržovaná. Nafotili jsme tam spoustu fotek a konečně se dovolali PavloviS, s kterým jsme se domluvili na srazu přibližně za hodinu v Seči. Tam jsme samozřejmě museli být dřív, ale v plánu bylo počkat v pizzerii u pozdního oběda.
V podhradí jsme odlepili z miniparkoviště tři Miaty a Swifta. Ten chcípnul poprvé, ještě než jsme projeli kolem něj, podruhé, když jsme ho míjeli, a ještě v zatáčce jsme slyšeli známé pochrchlávání udušeného motoru. Marfil v čele kolony už měl ale náskok, tak jsme ho jeli dohnat. Než jsme se na křižovatce, kde čekal, skřičeli o tom, co se stalo, Pochtli motor protúroval na neutrál a nakonec nahodil. Za chvíli jsme byli v Seči na krásně vydlážděném náměstíčku, seřadili se v rámci vykostičkovaných parkovacích míst a zajistili auta proti nenechavcům. Pochtli prodělal klasickou proceduru zamknutí, my s Marfilem zabezpečili skříňky a dveře, Petr natáhnul střechu. Slunce pražilo.
„Ty máš nějakou špatnou zkušenost?“ zajímal se Jirka o důvody, protože nám všem bylo jasné, že až vyjedeme, bude v autě, které stálo X desítek minut se zataženou střechou na slunci, nějakou dobu k nevydržení. V kůži obzvlášť. „Ani ne, ale prostě odcházím někam, kam na to nevidím, tak to zavírám,“ vysvětlil jednoduše.
V sezónní pizzerii, která viditelně mlela z posledního – neměli ani colu light a spoustu dalších součástí nápojového a jídelního lístku – jsme si sedli k největšímu stolu, objednali si (půlka objednávek byla havajská pizza – zrovna ananas jim kupodivu nedošel), konverzovali a čekali na jídlo a na PavlaS. Jídlo dorazilo, Pavel pořád ne, až minula další hodina, oproti plánu jsme byli v šíleném skluzu a dohadovali se, jestli se Pavel vleče tak šnečím tempem, nebo jel naopak na kolínské 150 a teď z něj švestky svlíkají kůži. Ze suterénní pizzerie navíc nebylo vidět na ulici, ani tam nebyl signál některých operátorů. Nakonec to ale Jirka zkusil a Pavlovi se dovolal. Právě přijížděli, takže jsme zaplatili a vyšourali se na ulici.
Silnice byla mokrá...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat