S Miatou na pivo

V sobotu jsme měli nějaké plány. A ty plány zahrnovaly odjezd od místa bydliště ve 14:30. Co s volným dopolednem?

„Mohli bysme do Popovic na den otevřených dveří v pivovaru,“ zkoumala jsem internet. „Ale tam zas bude lidí,“ vzpomněli jsme si na každoroční blázinec na Dnech Kozla. Tak jsme se na to vykašlali a rozhodli se strávit dopoledne doma. Vstávali jsme bez budíka, v klidu se nasnídali.

„Hergot, jel bych se projet mazďulí,“ pozoroval Jirka nádherné počasí venku.
„Tak pojedem,“ navrhla jsem.
„Jako fakt?“
„Jako fakt... oběd si dáme v McDrivu a hodinku se projedem.“
„Tak můžem zkusit dát ty Popovice, na otočku,“ navrhnul. Tak jsme to zkusili. Přijeli jsme do téměř liduprázdné a autoprázdné vesnice, bez problémů zaparkovali a došli do pivovarského infocentra. Tam nás přesvědčili, že další prohlídka bude „za pár minut“ a inzerovaných osmdesát minut nepotrvá, takže když už jsme tam byli... Samozřejmě, že se obojí protáhlo, takže jsme to měli natěsno. Tak natěsno, že jsme zastavili u Mekáče, naházeli do sebe pozdní oběd, vyměnili v garážích auta a dorazili před dům deset minut před srazem, tak akorát, abych stihla vyběhnout do bytu vyzvednout navigaci a další věci, co jsme potřebovali. Ale stálo to za to.

Viděli jsme prohlídkovou trasu, postavenou na rozdíl třeba od Plzně tak šikovně, že ochutnávka je hned v první místnosti :). Dozvěděli jsme se něco o historii, třeba proč se Kozel jmenuje Kozel, kdo pivovar založil a co s ním bylo potom, nebo že je sponzorem místního hokejového týmu. Zhlédli jsme popagační video a žonglérské vystoupení skladníků, jelikož stáčírna o víkendech stála. A v neposlední řadě jsme viděli maskota, kozla, který se v poslední generaci už nejmenuje tradičně Olda, ale po samolibém manažerovi Jarda – a to i s roztomile flekatým potomstvem.

Škoda, že si řidič nemohl dát vlastní kelímek vynikajícího kvasničáku... :)