Autolondýn

Začátkem listopadu jsem byla vyslaná na služební cestu do Londýna. Byla jsem tam už několikrát, ale většinou jen na skok a naposled někdy před deseti lety :). Bohužel jsem většinu z necelých tří dnů strávila zavřená v konferenční budově, případně v hospodě a hotelu a jediný volný kus dne jsem měla ve čtvrtek večer, když už byla tma, takže jsem si z centra moc neprohlídla. Zašla jsem aspoň na Picadilly, to je ve tmě skoro stejné jako přes den :). Ale i navzdory tomu, že jediné, co jsem z Londýna viděla, bylo buď v noci nebo z taxíku, jsem měla spoustu zážitků.

Jeden z nich se týkal i londýnského automobilového provozu. Je hustý, samozřejmě. Z letiště jsme jeli k hotelu v centru ani nevím jak dlouho a stálo to asi 80 liber. (Londýnské taxíky, to je mimochodem vynález: v oddělené kabině je 5-6 míst, z toho 2-3 proti směru jízdy, takže pokud jedete ve víc lidech (a ne zrovna z Heathrow do centra ve špičce), je to celkem dost úsporný a zároveň pohodlný způsob cestování. I když je to taky drahé. V Londýně je totiž drahé všechno.

A tím se oslím můstkem dostávám k tématu celého blogu ;). Drahá jsou i auta Londýňanů. Nikdy v životě jsem na jednom místě (kromě autosalónů a muzeí :D) neviděla takovou koncentraci Porsche. Doslova na každém kroku pak šlo potkat kabriolet (tou dobou už s nataženými střechami), převážně BMW Z3 a Z4. Samozřejmě jsem napínala zraky a pátrala po MX-5. A nakonec jsem se nezklamala: stříbrné NB (pravděpodobně v úpravě a la petr007, protože anténu mělo vysunutou i zaparkované :D). Samozřejmě jsem vám to zdokumentovala:



A vzhledem k tomu, že Miatka je zazimovaná, je tohle i poslední příspěvek v tomhle roce. Přeju vám všem veselé Vánoce, šťastný nový rok a úspěšné příští léto s Miatou... :)

Předvánoční ostuda

Bohužel, je to tak - pod vlivem blížících se Vánoc a ostatních událostí mi Léto s Miatou úplně zmizelo z hlavy a poslední sraz prakticky z paměti. Takže asi skončím v bodech, protože nechat minulý zápis úplně bez dokončení se stydím :).

Vjezd na letiště jsme našli trochu s obtížemi, ale poměrně jednoznačně za vesnicí Hradčany doprava. Příjezdová cesta trochu připomínala obrázky z Černobylu - husté trsy trávy a malé břízky prorůstající rozbořenými budovami. Později jsme se dočetli, že tam snad sídlila jedna ze základen ruské armády. V komplikovaném terénu jsme s placatými miatami málem neprojeli, ale nakonec to všichni zvládli a odměnou nám byla obrovská, nehlídaná letištní plocha, o kterou jsme se spolu s několika dalšími auty dělili ještě s pomalu kroužícími bruslaři a sem tam nějakým ultralehkým letadlem. Lehkého pocitu nepatřičnosti jsem se nezbavila celou dobu, stejně jako strachu, že v některé ze zatáček braných driftem smeteme okolojedoucí inlinisty :).

Jirka mě donutil sednout aspoň jednou za volant, ale nevydržela jsem tam dlouho. Když jsem se zkusila roztočit, gravitace mě smetla dolů a obzor mi zmizel pod palubní deskou :). I přes rozsah letištní plochy mi nebylo moc příjemné točit se a skoro nic nevidět, takže si školu smyku nechám asi na nějakou oficiálnější příležitost.

Asi o třetinu nádrží později to zabalil Koby a potom jsme se začali chystat pomalu všichni. Proběhlo samozřejmě masové focení (a housenka byla naprosto náhodná, místní). Nakonec jsme opravdu vyklidili pole - ale jak už to tak bývá, nechtělo se nám domů :). Zkusili jsme se zastavit na nedaleké Housce, ale poslední prohlídku už jsme prošvihli, takže jsme se jenom projeli okolními silničkami (nereprodukovatelný zážitek, vidět Pavla260 nadskočit při projíždění pankejtu plného listí), postupně poztráceli pár lidí a skončili s oběma Pavly u Lukoilu na kafi (lepší než klasické benzínkové, mají tam čerstvě mletý Jacobs ;)).

A po kafi jsme nastoupili cestu nejsmutnější: k Pavlovi260 do Kbel zazimovat. S velkým zpožděním ještě jednou díky za následný odvoz a jsme zvědaví, jestli vyjde ta silvestrovská vyjížďka...

Devět hodin na čtyřech kolech

Hádám, že jsem tak dlouho otálela s popisem naší poslední vyjížďky proto, že byla v sezóně doopravdy poslední. Protože na jejím konci jsme zajeli s Pavlem260 k nim domů do garáže, přehodili přes Miatku plachtu a se smíšenými pocity za ní zabouchli vrata. A od té doby tomu pořád nemůžeme uvěřit (hlavně teď v sobotu dopoledne, kdy počasí i teploty odpovídaly tak půlce září).

To se spojilo s obdobím, kdy se mi obecně moc psát nechtělo, a to ani v práci, kde jsem za to placená :). Takže report z poslední vyjížďky, na který dost z vás čekalo (přestože na ní nebylo nic zas tak bulvárně skandálního, zejména s tou housenkou ne), přichází až teď, s víc než třítýdenním zpožděním.

Takže tedy: byla sobota, bylo krásně a my jsme neměli (kromě toho, že jsme měli na večer naplánované zazimování Miatky) nic v plánu. Vypadalo to na krátké, symbolické provětrání během odpoledne, ale já vskrytu duše doufala, že by se mohlo dát dohromady pár klubáků pro poslední scuk. A taky jo: během odpoledních příprav zazvonil Jirkovi telefon s nabídkou, která se neodmítá a která zahrnovala sraz na benzínce, oběd v KFC a hledání letiště. Ideální bylo, že mezi účastníky byl i Pavel, takže se elegantně vyřešil večerní sraz pro zazimování. Byla už celkem zima, určitě větší, než je dneska, ale i přesto jsme pod tlakem okolí na první benzínce shodili střechu a vyjeli v kabátech, čepicích a rukavicích. Jak cvoci :-)

(Pokračování příště)

I cesta může být cíl

Sobotní počasí by býval byl hřích nevyužít. Podzim ukázal svoji nejpříjemnější tvář – bylo sucho, relativně teplo a listí na vrcholu vybarvenosti. Vyjeli jsme na východ od Prahy a přemýšleli, kde pořídit mazďulce nějaké šik podzimní fotky.

„Jak jsme byli loni, u toho hradu, jak jsme se otáčeli u toho rybníka,“ připomínal Jirka. Byl to Český Šternberk (shodou okolností jsme tam byli taky touhle dobou, v závěru sezóny) a byl nějakých čtyřicet kilometrů daleko. Tak jsme vyrazili.

Paradoxně, ta cesta kolem rybníka nebyla ani moc vybarvená, ani moc vhodná na focení, ať už kvůli nedostatku odstavných míst nebo špatnému světlu. (Jo, skoro nic tam nejezdilo a mohli jsme si zastavit na cestě, ale to už jsme nechtěli riskovat od chvíle, kdy nás na jinak pusté cestě u ohrady s ovečkami, které jsme si chtěli vyfotit, dohnala dvě auta a pak – než jsme stihli sbalit foťák, zapásovat se, rozjet... – málem přejel příměstský autobus :D.


Naštěstí jsme ale zvládli aspoň pár podzimních fotek na vhodných odstavných plochách :). Nejsou to sice úplně ty nejúchvatnější barvičky, které jsme cestou zahlédli, ale lepší než nic.

Cestou zpátky jsme se rozhodli využít Pražského okruhu a nahodili střechu. Na sjezdu u Chodova jsme se pak za to styděli, když nás bez střechy dojel fantastický Triumph osazený důkladně zateplenými srdcaři. Ale odpustili nám to a vcelku nadšeně na nás mávali. Já se jim to snažila zvnitřku auta oplácet: takovýhle zážitek člověk přece jenom nemá každý den...

Poslední výlet bez střechy

Aspoň vzhledem k současnému vývoji počasí to předpokládám. A jelikož tyhle lijáky očekávala i předpověď, na plánovaný sobotní výlet k babičce jsme se rozhodli vzít mazďuli. Vypadalo to na poslední trochu teplý a nedeštivý den. Zatažená obloha, z které občas ukáplo, se sice nedala srovnat s pátečním azurem, ale co se dalo dělat – v pátek je většina normálních lidí v práci :). Natahovali a stahovali jsme ale jenom jednou, do cíle, kterým byla Nová Paka, jsme dojeli vcelku suchým kolem.

Dali jsme si kafe a vyrazili se podívat po městě. Krásná procházka v příjemném prostředí (jen tlak už trochu dával znát, že déšť se ze západu blíží i k nám), návštěva místní klenotnice, z které jsem měla jako někdejší nadšená obcházečka burz polodrahokamů několikanásobné Vánoce, odlovené dvě kešky a zastávka na focení u jezírka s kačenkami, které ochotně pózovaly a poskytly nám tak sérii hezkých obrázků. (Zrcadlovku jsem plánovala ještě využít na zajížďce k místnímu Lidlu po cestě zpátky – na kraji parkoviště stál všemi podzimními barvami hrající strom, u kterého jsem chtěla ulovit trochu toho umění pro říjnové kolo kalendáře :).) Když jsme se vraceli k babiččině domku, upřímně jsme se radovali, jaký máme hezký výlet.

Dostali jsme ještě svačinu a po rozumné době společenské konverzace jsme se zvedli – bylo kolem půl páté a na tu šestou jsme chtěli být doma na večeři. Vycházelo to tak akorát. Odemkli jsme kufr, uložili do něj nadílku jablek, Jirka šel ještě do kolny pro nějaký hadr na ometení tvrdohlavě ulpívajících holubinců... „já nemám klíčky,“ hlesl najednou, „nedával jsem ti je?“ „Ne, nemám je, nikdy mi je nedáváš...“ a začalo zběsilé šacování jeho kapes, mých kapes, kabelky, země pod autem... až jsme došli k jedinému závěru: musí být v kufru. A vzhledem k tomu, že jsme z lenosti začali otevírat kufr kufrem, a ne táhlem zevnitř...

Po chvilce marných pokusů s klíčky od wartburgu a kdesičeho jsme došli k názoru, že jediná rozumná možnost (kromě volání zámečníka, který by stejně přijel bůhvíkdy a dost možná zámky prostě zničil) je sjet autobusem do Prahy pro náhradní klíčky, přijet s nimi zpátky a odvézt auto. Nejbližší bus jel asi za čtvrt hodiny, takže jsme vyrazili na autobusák a cestou zpřesnili plán – jelikož z Čerňáku, kam všechny krkonošské busy směřují, je to k nám domů ještě tak tři čtvrtě hodiny cesty. Moje maminka, která bydlí pro jistotu ještě na opačném konci Prahy, má jediná náhradní klíče. Tak jsem jí zavolala a poprosila, aby sjela k nám, vyzvedla klíčky a dojela na Čerňák.

Z dalšího investigování vyplynulo, že poslední autobus zpátky jede 19:25. To by rozhodně nebylo na stihnutí, pokud by Jirka (s časem dojezdu 18:40) jel domů, ale vcelku natěsno to bylo i v rámci akce maminka, která musela stihnout bus od nás 18:32, aby byla na konečné 19:13, když ještě v nějakých :20 jsem ji telefonicky navigovala po bytě. V nervozitě mi totiž nedošlo, že šuplík nerovná se šuplík u stolu, ale ve skříňce. To už si ale naštěstí vykomunikovali Jirka s mamčou mezi sebou a 18:31 mi volala ze zastávky, že to stihla. A v 19:20 volal Jirka, že sedí v autobuse i s klíčky. Uf.

Co jsem dělala v mezičase? Vůbec nejdřív ze všeho jsem se šla trochu projít městem a v Penny jsem za poslední dvacku (všechny papírové peníze jsem dala Jirkovi na bus :)) koupila dva rohlíky (původně jsem plánovala upéct snídani večer), láhev vody a energydrink pro řidiče na večerní cestu. Pak mě napadlo podívat se na mobil, kde jsem měla tři opatrné SMSky, jestli jsem v pohodě, a odeslat odpověď v okamžiku, kdy mi zazvonil příchozí hovor :). Zbytek večera jsem prožila u zpráv bohatě komentovaných Jirkovou rodinou (taky tak nesnášíte dívat se na zprávy s příbuznými?) a příšerných Trapasů na ČT 1. Mezitím se stihlo rozpršet.

Jirkův táta pro něj sjel na autobusák (tou dobou už pršelo poměrně dost) a kolem půl desáté jsme konečně vyrazili. Cesta byla dost děsivá – manévrovat notoricky nesvítící mazďuli v noci, v dešti, místy v mlze, na silnicích se slušnou vrstvou vody... ale dorazili jsme.

Pětihodinové dobrodrůžo, kdo z vás to má?

S Miatou na pivo

V sobotu jsme měli nějaké plány. A ty plány zahrnovaly odjezd od místa bydliště ve 14:30. Co s volným dopolednem?

„Mohli bysme do Popovic na den otevřených dveří v pivovaru,“ zkoumala jsem internet. „Ale tam zas bude lidí,“ vzpomněli jsme si na každoroční blázinec na Dnech Kozla. Tak jsme se na to vykašlali a rozhodli se strávit dopoledne doma. Vstávali jsme bez budíka, v klidu se nasnídali.

„Hergot, jel bych se projet mazďulí,“ pozoroval Jirka nádherné počasí venku.
„Tak pojedem,“ navrhla jsem.
„Jako fakt?“
„Jako fakt... oběd si dáme v McDrivu a hodinku se projedem.“
„Tak můžem zkusit dát ty Popovice, na otočku,“ navrhnul. Tak jsme to zkusili. Přijeli jsme do téměř liduprázdné a autoprázdné vesnice, bez problémů zaparkovali a došli do pivovarského infocentra. Tam nás přesvědčili, že další prohlídka bude „za pár minut“ a inzerovaných osmdesát minut nepotrvá, takže když už jsme tam byli... Samozřejmě, že se obojí protáhlo, takže jsme to měli natěsno. Tak natěsno, že jsme zastavili u Mekáče, naházeli do sebe pozdní oběd, vyměnili v garážích auta a dorazili před dům deset minut před srazem, tak akorát, abych stihla vyběhnout do bytu vyzvednout navigaci a další věci, co jsme potřebovali. Ale stálo to za to.

Viděli jsme prohlídkovou trasu, postavenou na rozdíl třeba od Plzně tak šikovně, že ochutnávka je hned v první místnosti :). Dozvěděli jsme se něco o historii, třeba proč se Kozel jmenuje Kozel, kdo pivovar založil a co s ním bylo potom, nebo že je sponzorem místního hokejového týmu. Zhlédli jsme popagační video a žonglérské vystoupení skladníků, jelikož stáčírna o víkendech stála. A v neposlední řadě jsme viděli maskota, kozla, který se v poslední generaci už nejmenuje tradičně Olda, ale po samolibém manažerovi Jarda – a to i s roztomile flekatým potomstvem.

Škoda, že si řidič nemohl dát vlastní kelímek vynikajícího kvasničáku... :)

V tričku v půlce září

...aneb Babí léto s Miatou :)

Minulý víkend jsme se snažili využít „dobré“ počasí, ale tenhle jsme byli překvapení nefalšovaným babím létem. Modré nebe a teplota dosahující až 26 stupňů; nemysleli jsme si, že se letos ještě projedeme v tričkách. Ale stalo se!

Neměli jsme cíl, a ani se nám ho nechtělo vymýšlet, takže jsme vyrazili z Chodova zadem přes Dolní Břežany na Slapy :). Na Zbraslavi jsme si kapánek pobloudili, takže jsme se museli otáčet, ale pak už jsme najeli na správnou trať podél Vltavy. Bylo fakt nádherně a kabrioletů jsme sice moc nepotkali, ale motorkářů bylo na silnicích snad víc než aut. Bodejť, výletní trasa.

Chvilku jsme auto odstavili (vedle tří motorek... :)) za přehradou a šli se pokochat vodním dílem. Jirka vyslovil podnikatelský plán na provozování vodních skluzavek na nevyužitých přehradních spadech – a vzhledem k tomu, že jsme nikde cestou nepotkali důvěryhodnou kavárnu, jeli jsme na jistotu, do jílovského Zlatého korálku. Naše touha po zahrádce byla vyslyšena; jenom trochu zkalena faktem, že zahrádka byla ve stínu, bez obsluhy a obsypaná rojem vos, což těžce nesl hlavně Jirka se svačinovým sachrem. Nakonec se mu ale podařilo sníst celý kus dortu bez vos (jednu s ním omylem přiklopil; už se neobjevila) a na kafe už tolik nešly.

Poslední zastávka byla se čtvrtkou nádrže a slevovým kupónem na Albert pumpě v Průhonicích. Jindy proježděná cesta po okreskách domů byla zpestřená uzavírkou mezi Průhonicemi a Rozkoší, takže jsme museli objížďkou přes Jesenici a už se začala dělat trochu zima. Při naší (troufám si říct, že už opravdu poslední) projížďce v krátkých rukávech jsme ale ani nenastydli, což považuju za úspěch... :)

Železnohorský scuk 3.

Všichni už to vědí, takže ano: auta, která jsme s Marfilem nechali lehkomyslně otevřená (v tu dobu pálilo slunce a na obzoru nebyl žádný podezřelý mrak), nám během skoro dvou hodin v pizzerii perfektně zmokla. Tedy ona by bývala nezmokla, kdyby PavelS nepřivezl z Prahy slejváky (údajně během cesty nasazovali a sundavali střechu dvakrát). Zastřešili jsme taky a dali se do sušení: plasty na středovém tunelu šly lehce osušit papírovými kapesníky, za sedačky nenapršelo a palubka byla až k úrovni řadicí páky chráněná předním sklem. Jediný větší problém tak představovaly naše nekožené sedačky, které prošly přírodním tepováním; vizuálně jim to sice prospělo, ale na zbytek cesty jsem si já musela půjčit od petra007 izolující deku a Jirka řídil na odpadkovém pytli, v kterém normálně převážíme kryt střechy.

Teď ale ještě pořád stojíme na sečském náměstí s provizorně vysušeným interiérem. S Pavlem a jeho přítelkyní jsme se vrátili zpět do pizzerie, dali si jako kulisu k jejich pizze čaj (deštěm se docela ochladilo) a po další cca hodince pobytu vyrazili už finálně na zrychlený okruh Železnými horami :). Zastávku jsme podnikli jen jednu – u Křižanovické přehrady s menší pauzou na pokoukání a focení naší minikolony.

Poté, co jsme se prošli po mostě a podařilo se nám neshodit žádný z foťáků do nádrže, jsme se chtěli vrátit na výchozí bod, parkoviště před kolínským Lidlem, rozloučit se a rozejet. Ale PavelS, který se přidal poslední, si chtěl ještě trochu zajezdit (a podívat se do nedaleké vesnice, kam prý jezdil v dětství), zatímco ostatní už potřebovali, potažmo chtěli domů. Tak jsme vrátili deku :), rozloučili se a nechali ukecat k připojení k Pavlovi. Zajížďka ale nebyla nadlouho a byla fajn – jet pak po kolínské do zapadajícího slunce. Akorát jsem se málem stala druhým člověkem, který to zalomil v otevřeném autě :))).

Naštěstí jsme ještě stavěli u benzínky, a jakkoli jsem chtěla být už hlavně doma, za tuhle zastávku jsem byla ráda. Automatová káva melange mě nakopla (poznámka hlavně pro Jirku, z automatu vždycky jen věci jako cappuccino apod., NIKDY si nedávat obyčejné kafe s mlíkem = hnus), pěkně jsme si popovídali, jen plány na večeři se s každou vteřinou zeskromňovaly, až skončily u housek se šunkou posbíraných v zavírající Bille. Ale stálo to za to...

Železnohorský scuk 2.

Tak jsme vyrazili přes Čáslav a Ronov nad Doubravou (městečko, jehož název jsem slyšela poprvé) k prvnímu mezicíli – zřícenině středověkého hradu Lichnice. (V jeho sousedství v Třemošnici je mimochodem zajímavá stavba pro fandy technických památek, historická vápenka.) Na Lichnici se jako na jedné z mála zřícenin platí vstupné, za nějž jste odměněni zapůjčením baterky pro vstup do sklepení a službami nejpříšernější průvodkyně na českém území. Zřícenina je ale hezká a díky vstupnému jakžtakž udržovaná. Nafotili jsme tam spoustu fotek a konečně se dovolali PavloviS, s kterým jsme se domluvili na srazu přibližně za hodinu v Seči. Tam jsme samozřejmě museli být dřív, ale v plánu bylo počkat v pizzerii u pozdního oběda.

V podhradí jsme odlepili z miniparkoviště tři Miaty a Swifta. Ten chcípnul poprvé, ještě než jsme projeli kolem něj, podruhé, když jsme ho míjeli, a ještě v zatáčce jsme slyšeli známé pochrchlávání udušeného motoru. Marfil v čele kolony už měl ale náskok, tak jsme ho jeli dohnat. Než jsme se na křižovatce, kde čekal, skřičeli o tom, co se stalo, Pochtli motor protúroval na neutrál a nakonec nahodil. Za chvíli jsme byli v Seči na krásně vydlážděném náměstíčku, seřadili se v rámci vykostičkovaných parkovacích míst a zajistili auta proti nenechavcům. Pochtli prodělal klasickou proceduru zamknutí, my s Marfilem zabezpečili skříňky a dveře, Petr natáhnul střechu. Slunce pražilo.

„Ty máš nějakou špatnou zkušenost?“ zajímal se Jirka o důvody, protože nám všem bylo jasné, že až vyjedeme, bude v autě, které stálo X desítek minut se zataženou střechou na slunci, nějakou dobu k nevydržení. V kůži obzvlášť. „Ani ne, ale prostě odcházím někam, kam na to nevidím, tak to zavírám,“ vysvětlil jednoduše.

V sezónní pizzerii, která viditelně mlela z posledního – neměli ani colu light a spoustu dalších součástí nápojového a jídelního lístku – jsme si sedli k největšímu stolu, objednali si (půlka objednávek byla havajská pizza – zrovna ananas jim kupodivu nedošel), konverzovali a čekali na jídlo a na PavlaS. Jídlo dorazilo, Pavel pořád ne, až minula další hodina, oproti plánu jsme byli v šíleném skluzu a dohadovali se, jestli se Pavel vleče tak šnečím tempem, nebo jel naopak na kolínské 150 a teď z něj švestky svlíkají kůži. Ze suterénní pizzerie navíc nebylo vidět na ulici, ani tam nebyl signál některých operátorů. Nakonec to ale Jirka zkusil a Pavlovi se dovolal. Právě přijížděli, takže jsme zaplatili a vyšourali se na ulici.

Silnice byla mokrá...

Železnohorský scuk 1.

Všichni víme, jak je to s plánováním srazů. Při plánování na poslední chvíli nikdo nemůže, že prý se to mělo ohlásit dřív – a když se snažíte naplánovat něco dopředu, nikdo se nepřihlásí, že takhle daleko dopředu ještě nemůže vědět. (Rekordmanem v tomhle směru je spolek Beranů z jednoho diskusního serveru,kteří vždycky cca půl roku nezávazně hovoří o srazu, protože se ho nikomu nechce zařizovat, načež se někdo obětuje a náplánuje akci, na niž následně nikdo z osazenstva nedorazí.)

Ani já si v organizaci nebo nedejbože plánování srazů nijak nelibuju, ale když se Pražáci z MX-5 fóra nebyli celé léto schopní domluvit, naštvala jsem se, našla první víkendový den, kdy jsme neměli nic v programu (tj. minulou neděli) a nahodila ho do fóra jako závazný termín. Zaplaťpámbu v ten den měl čas Marfil, který termín adoptoval, vymyslel cíl, připravil itinerář a zorganizoval čas a místo srazu.

I tak jsem měla chvíli strach, že pojedem jen ve dvou autech. Nakonec se ale ohlásil a dorazil i petr007, takže pár minut po půl jedné stála na parkovišti u kolínského Lidlu tři NBčka v ostudné převaze dvou stříbrných na naši žabičku :). Seznamovali jsme se s Petrovou ženou, svačili šátečky z Lidlu a konverzovali, takže se stalo, že se do blízkosti našeho mazdakoutku vetřel křiklavě modrý Swift. Narušitel ale dobře věděl, co dělá: byl to Pochtli, který se nakonec s nikým nedomluvil, takže musel scuk absolvovat podautem :).

Okamžitě po příjezdu se navíc zase otočil s tím, že potřebuje natankovat. Využila jsem zdržení k přemluvení Jirky, abychom na benzínku sjeli taky, zneužít místní hygienické zařízení. V rámci co nejmenšího zpoždění na mě čekal s nastartovaným motorem a rozsvícenými světly... světlem.

„Nesvítí nám jedno potkávací!“ hlásila jsem zvenku. „Tak nasedni, na benzínce s tím nic dělat nebudu,“ odvětil, nabral mě a jeli jsme vyměňovat mašinu, tedy žárovku. Krásná akce: Jirka prozkoumával prostor světel ze strany, z které na to ani neviděl, před zvednutou kapotou stálo dalších pět lidí a pozorovalo.

Nakonec jsme se rozsvítili a mohlo se konečně jet.

Na výročí v Mariánkách

Vážně miluju Mariánské Lázně. Vlastně ani nevím proč – všude spousta německých nápisů a lákadel na německé turisty, po délce hlavní třídy tři obchody věnované mariánskolázeňským oplatkám, které jsou ale už dávno pod hlavičkou Opavie, takže si naprosto stejné můžete koupit i v Praze v každé sámošce, a na kolonádě tři prameny, z nichž jeden, Křížový, eufemisticky řečeno upravuje zažívání, řečeno ručně stručně – zrychluje :), a jediný, který nemá pro běžný lid podobně nevítané „léčivé“ účinky, je tak mineralizovaný, že po napití přímo cítíte, jak se vám tvoří zubní kámen.

Ale ve velkém parku pod kolonádou je nejspíš nějaká úplně fantastická geomagnetická zóna, protože stačí pár vteřin strávených v té zeleni uprostřed města, daleko od všeho... a připadáte si jak po víkendu na chalupě. Aspoň my si tak připadáme. A do Mariánek se tak vždycky rádi vracíme, přičemž letos jsme se rozhodli podívat se tam na výročí (první svatební, šesté celkové). Cesta, popsaná v předchozím příspěvku, byla dobrodružná, ale dopadla dobře; ve městě jsem si uklidnila žaludek rohlíkem, trochu jsme se prošli a po obědě se chtěli podívat na některou z vyhlídek v těsném okolí města, jejichž mapu jsem si iniciativně vytiskla v práci.

Z mnoha „zájmových bodů“ jsme si tematicky vybrali Kapličku lásky a následovali mapku. Odbočka podle ní se nicméně naprosto neshodovala s údaji na ukazatelích, ale rozhodli jsme se vytrvat a pokořit náš orientační nesmysl.

Nepokořili jsme a došli někam úúúplně jinam – místo Kapličky lásky k Pomníku milénia (viz http://www.marianskelazne.cz/cs/turistika-volny-cas/pamatna-mista-a-vyhlidky-v-lazenskych-lesich/). Doteď nechápeme, kde udělali soudruzi chybu, ale aspoň nám zbyl cíl i na příště. (Jestli přijdeme k nějakým penězům, klidně bych si dala líbit lázeňský víkend i s nějakými procedurami ;).)

Cestou z vyhlídky u Pomníku (mimochodem celkem pěkná kamenná koule a vtipný nápad, že taky někdo postaví pomník něčemu nedávnému ;)) jsme došli k davům sroceným u Zpívající fontány. Byly zrovna tři hodiny a produkce jako by čekala přímo na nás, pěkné to bylo. Pak už nás čekalo jenom předražené a ne moc dobré presso ve stylově zařízené kavárně s výhledem do parku a cesta domů. Z mraků jsme celou dobu většili, jestli bude pršet (=dálnice) nebo nebude (=okresky). Nakonec nepršelo, takže jsme v rámci poznávání nových tras jeli tentokrát po varské; kupodivu po ní nebyl ani tak strašný provoz.

K reportu ze scuku se snad dostanu ASAP :)

Přestávky na zvracení

Ano, musím přiznat hned na úvod, poprvé jsem vlivem jízdy Miatkou blinkala. Hned dvakrát při jedné jízdě; a to poprvé nejmíň po takových sedmi letech. Zkrátka se sešly nepříznivé okolnosti :).

Za prvé nevhodná snídaně. Poznámka pro příští generace, když se chystáte strávit tři hodiny v autě vesměs na klikatých okreskách, tvaroh s cornflaky je výsostně nevhodný. Za prvé nezasytí (pořádná houska se šunkou nebo sýrem správně „zabetonuje“ žaludek), za druhé, pokud už dojde k neštěstí, natrávené celozrnné lupínky při zvracení škrábou :)).

Za druhé, výlet do Mariánek při příležitosti výročí svatby jsme se rozhodli pojmout nemastňácky a tedy ne po dálnici, ale po okreskách. Okresky jsou celkem jasná štace z Kralovic do Teplé, ale z Berouna do Kralovic existuje několik alternativních cest vesměs velkého stupně klikatosti. A třetí faktor byl déšť, kvůli kterému jsme jeli s nataženou boudou a tedy se trochu nedostávalo čerstvého vzduchu.

Dlouho jsem nezažila ten pocit – mravenčení , hučení v uších a hlavně neodvratné procesy na spojnici vnitřního ucha, mozku a trávicího ústrojí. „Budu blinkat,“ oznámila jsem v klidu a počkala přes další dvě zatáčky, kde jsme našli plácek na odstavení. Vystoupila jsem a předklonila se nad trávou. „Hlavně ne násilně,“ slyšela jsem jakoby zdálky volat Jirku, byla jsem ale ve stavu, kdy byly následné události nevyhnutelné; jen se na ně zkrátka muselo ještě pár vteřin počkat.

Po takové akci je člověku hned líp; jenomže výchozí podmínky se nijak zásadně nezměnily. Pečivo se v autě nenacházelo (a nacházet se v něm bude jen přes Jirkovu mrtvolu), serpentiny neskončily... postupem času se situace zase zhoršovala. A když říznul poslední zatáčku, už to nebylo žádné „až uvidíš odpočívadlo, zastav“, ale pádné a naléhavé „zastav!“. Pochopil vážnost situace, zastavil (naštěstí jsme byli zrovna na celkem širokém a přehledném úseku silnice, navíc v obci) a já ani nevystupovala, nahnula jsem se z otevřených dveří a poslouchala komentáře řidiče ke gejzírům vody s colou, kterými jsem si chtěla zklidnit žaludek.

(Silničky do Podmokel jsou ovšem opravdu unikátně klikaté.)
Pokračování příště

Jak jsem přišla o pointu Léta s Miatou

Když jsme si mazdičku pořizovali, jedna z podmínek byla, že to bude na dva roky maximálně – a možná jen na rok. Vyzkoušíme, co nám jízdy v roadsteru přináší, a jestli se nám to vůbec vyplatí. Počáteční nadšení vyeskalovalo do stavu „nikdy neprodáme“, ale po vrcholu, který představovaly víceméně Příběnice a první okruh v Mýtě, začalo pozvolna opadávat. Mazdabsťák se u mě přestal objevovat ještě před dovolenou; u Jirky o něco později.

Po „přesednutí“ po dovolené přišlo vystřízlivění. Je to kostitřas. Není to už taková extáze, jako když jsme s ní jezdili ty první dva měsíce. Kde jsme s ní mohli být, už jsme v podstatě byli, hezké silničky v okolí Prahy máme víceméně projeté a na dlouhé cesty to stejně nemá cenu. Shodli jsme se jednomyslně: budeme rozumní. Dáme inzerát na prodej, buď se prodá ještě na podzim, nebo (realističtěji) na jaře. Začneme šetřit na bydlení. (Shodou okolností jsme objevili úžasný byt v super lokalitě, před rekonstrukcí, za rozumné peníze... a začali uvažovat, jestli by byla hypotéka reálná už teď.) Můj blog bude mít odpovídající završení: konec léta bude znamenat i konec Léta s Miatou.

Jirka vyvěsil inzeráty. Po ohlášení prodeje na fóru se strhla mela, fóráci mu prodej v podstatě zakázali, argumenty rozcupovali, diskusi nepřipouštěli. Pro uklidnění situace stáhnul inzerát z fóra a nechal ho na inzertních serverech. Proběhla dokonce mailová konverzace s jedním zájemcem, který nakonec vycouval z důvodu své přílišné tělesné výšky :). Počítali jsme ale s tím, že do konce sezóny už je minimální šance na prodej a že MX-5 někde zazimujeme a prodáme na jaře.

Pak přišla neděle v Sosnové popisovaná tady. A v úterý nato taky zmiňovaná projížďka. To už jsem šílela. Z té závisti se ve mně zrodila iracionální touha neprodávat. Věděla jsem, že by se mi stýskalo.

Po projížďce mě Jirka vyzvednul v práci. A tak, jako já byla nabuzená ze žárlivosti, on z nedělních a úterních zážitků. Takhle paradoxně a každý jinak, ale došli jsme ke stejnému výsledku.

(Ten byt byl mimochodem samozřejmě už prodaný.)

Večer jsme stáhli všechny zbývající inzeráty. Druhý den zavolal nový zájemce. Řekli jsme mu, že jsme si to rozmysleli.

Léto s Miatou pokračuje :)

Léto bez Miaty XI. Dojezd

Po obědě jsme pokračovali stereotypně po dálnici. Hladové oko nás zastihlo u hranic. Měli jsme vypočítané, že k první pumpě v Mikulově bychom to měli stihnout, ale pak jsme se dostali do (jediné) kolony před hranicemi, zasekli se kousek před pumpou a nevěděli, jak dlouho budeme popojíždět... a pak jsme si řekli, proč vlastně ne? Eur nám zbylo dost a v přepočtu to taky dráž nevycházelo. Tak jsme vzali plnou. Rakouský benzín si Jirka pochvaloval celou cestu a teskní po něm dodnes :).

Celá cesta se úrovní nervozity naprosto nevyrovnala cestě tam, ale od chvíle, kdy jsme překročili hranice, už jsme byli dvojnásob v klidu. Jsme doma! Cizí peníze, cizí jazyky, roaming, to všechno jsme mohli zapomenout - a taky jsme měli jistotu, že za pár hodin jsme doma z jakéhokoli koutu republiky :). A taky ano. Projeli jsme Brnem, dali si, přece jenom už dost utahaní, brzkou večeři a delší odpočinek u meka na D1... a pak už jenom polykali nudné, ale ubíhající kilometry našeho nejfrekventovanějšího tankodromu. (Ceed je na D1, upřímně řečeno, poměrně slušně komfortní.)

Večer jsme byli doma a mohli jsme rodiče překvapit nečekaným telefonátem; původně jsme měli dorazit až druhý den. Neříkali jsme jim to předem, aby se nestačili začít bát :). Mohli jsme vybalovat, prát a regenerovat se.

Bylo to fajn a bylo toho táááák akorát.

Léto bez Miaty X. Odjezd

V pátek jsme už jen skočili na snídani, dobalili poslední používané prádlo a hygienické potřeby a vyrazili s ležérním hlasem Pavla Lišky v navigaci. Trochu nás znervózněl, když nás donutil ignorovat směrovky na Prahu a vedl nás kolem Vídně přes Mikulov a Brno na D1. Ale vedl nás dobře. Ušetřili jsme za tunely, kterým jsme se vyhnuli, a provoz byl drtivou většinu cesty plynulý. Taky jsme proti patnácti hodinám tam byli zpátky za nějakých deset, a to se solidními dávkami odpočinku a opulentním obědem i večeří (oboje Mekáč, v obou případech kolem 250 Kč, jenom ten první byl rakouský ;).)

S tím obědem to tedy bylo trochu složitější. Toužili jsme ideálně po Burger Kingu, ale odpočívadlo s ním jsme míjeli teprve někdy ve tři čtvrtě na jedenáct, což ještě nebyl čas na oběd ani omylem. Když jsem s blížícím se polednem začala pátrat v navigaci po dlabancích na trase, nenašla jsem nic jiného než Mekáče, a to ještě takové, kvůli kterým se musí sjíždět z dálnice. Ten časově nejvhodnější jsem tam tedy zadala... a vtom jsme uviděli známé dva oblouky zbrusu nové provozovny přímo u dálnice, evidentně tak nové, že jsme ji ještě neměli v POI.

Sjeli jsme a chystali se zaparkovat. Bohužel všude překážely dodávky, zhusta něco vykládající do cesty... no správně, otevírali teprve o víkendu. Ach jo.

Ani návrat k původnímu plánu nebyl bez komplikací. Sjezd jsme našli v pohodě, kousek od něj byla nákupní zóna a na ní už byl vidět známý symbol – ale nebylo úplně jasné, která odbočka z hlavní cesty k němu vede. Abychom nepřejeli, úzkostlivě jsme zahnuli dřív a skončili u nějakého hobbymarketu. Naštěstí jsme se nemuseli vracet na hlavní – bylo už vidět, že k restauraci z parkoviště hobbymarketu vede příjemným nájezdem malá místní asfaltka. Tak to aspoň vypadalo, dokud jsme nepřijeli na křižovatku. Po chodníku. (Zatracené bezbariérové chodníky.) Pořádně jsme si oddechli, že zrovna nejel kolem žádný rakouský policista – asi by mu z nás šla hlava (a nám vzápětí peněženky) kolem.

Léto bez Miaty IX. Poslední večer

Když jsem si šla před naší poslední večeří opláchnout ruce na WC, ležela na umyvadle dámská peněženka. První věc, která mě napadla, byla – krucipísek, co za blbku nechá ležet peněženku na tomhle pidiumyvadýlku? Jak je možný ji tady zapomenout (byla tam jak pěst na oko)? A já se teď s tím chtě nechtě budu muset nějak zabývat. Když ji tady nechám, někdo po mně ji sbalí a bude to částečně i moje zodpovědnost.

Po kratším přemýšlení jsem se rozhodla donést ji vrchnímu. (Já vím, že si obsah, byl-li jaký, s největší pravděpodobností rozdělila obsluha; ale viděla jsem šanci na návrat k majitelce přece jenom o něco větší. Obcházet hosty nebo se dokonce táhnout na policajty se mi v cizí zemi fakt, ale fakt nechtělo.)

Když jsem to po návratu líčila Jirkovi, zeptal se: „A bylo v ní něco?“ Zpětně si říkám, že jsem ji asi měla otevřít, třeba bych něco vyčetla z dokladů. Ale moje nechuť k otevírání cizích peněženek... nemám to ráda, ani když mi ji někdo svěří na zaplacení. Považuju ji za extrémně osobní věc. (A navíc, kdyby mě někdo na záchodě našel, jak se hrabu v cizí peněžence, propadla bych se hanbou, i kdybych pro to bývala měla ušlechtilý důvod.)

A v rámci pravidla, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, jsme od téhož vrchního dostali jen holý účet bez panáků. (A nebylo to útratou, protože tu jsme měli vyšší.)

Tak jsme se rozloučili s Bibione.

Léto bez Miaty VIII. Čtvrtek

K předposlední snídani jsem si dala tentokrát pro změnu kakao a sladké pečivo. Na pláž jsme odcházeli asi nejdřív za celou dobu. Zbytečně. Obloha byla pokrytá souvislou oponou mraků, vzduch měl sotva pětadvacet a nám byla v plavkách v podstatě zima. Chvíli jsme si četli na lehátkách, jestli se to nevybere. Nevybralo, tak jsme se šli projít po pláži... a zjistili, že moře je docela teplé. Tak jsme tam vlezli.

Luxusní koupačka, asi nejlepší. Moře prázdné, bez medúz a s příjemnými, tak akorát velkými vlnkami.

A naše poslední moře, protože cestou na oběd začalo krápat. Pokračovalo to i, když jsme šli z oběda na vynikající presso (Jirka s grappou, já s kokosovou zmrzlinou, což obsluhující černošku skoro vyděsilo: „Coco?!“ zvedla obočí, ale pokud pominu ty kousky kokosu, které, uznávám, byly v kafi zvláštní, neměla tahle kombinace chybu), z kavárny-gelaterie do krámu pro první várku suvenýrů a z krámu domů; to už kapalo sice pořád snesitelně, ale už hustěji a úporněji. Rozhodli jsme se strávit siestu na pokoji, než se to přeprší.

O tři hodiny později nejenže nepřepršelo, ale cedí čím dál víc s občasným bonusem ve formě hromů a blesků. Alespoň jsme zabalili většinu věcí a meditujeme nad deštníkem, jestli dojde trpělivost dřív nám nebo počasí.

Nakonec se jakžtakž umoudřilo, takže jsme mohli dokoupit suvenýry a zajít na poslední večeři do pizzerie, kde měli posledně skvělou grilovanou zeleninu a k účtu jsme dostali grátis malého panáka limoncella. Jelikož to byl poslední večer, rozhodli jsme se neomezovat a dát si každý pizzu vlastní, což dopadlo očekávaně – snědli jsme oba tři čtvrtiny. Ale nevadilo nám to. Moje pikantní byla opravdu skvělá.

Ale pak mi Italové zkazili náladu. Dvakrát.
(Pokračování příště)

Léto bez Miaty VII. Benátské ostrovy

O něco menší lodičkou jsme vypluli na první ostrov, Murano. Tam jsme viděli vlastně jenom sklárnu; na mole u sklárny (a u majáku) nás loď vyložila a zase tam pro nás přijela. První místnost byla přímo pec: sklář v ní nahřál a posléze vyfoukl nějakou karafu a jako druhého vytvaroval z žhnoucí hmoty koníka na zadních. Zatleskali jsme mu, ale drobných se od nás nedočkal, stejně jako nákupu ve výstavní místnosti. Měli tam hezké věci, ale buď šíleně drahé, nebo trochu kýče. (Anebo obojí.)

Na Buranu jsme dostali rozchod, což jsme uvítali, protože jsme se plánovali (bylo už asi půl třetí) konečně naobědvat. V Benátkách Jirka napůl žertem navrhnul najíst se v jediném místním mekáči. Bohužel jsme to částečně z falešné hrdosti a částečně díky tomu, že jsme si těsně před ním koupili zmrzlinu, neuskutečnili (a hodně pak litovali). Na Buranu bylo restaurací poměrně poskrovnu, jídlo, které jsme na talířích hostů na zahrádkách viděli, nevypadalo příliš vábně, zato ceny byly turisticky našponovanější než v samotných Benátkách. V zoufalství už jsme byli rozhodnutí dát si kousek pizzy ze stánku a „doma“ zajít na bohatou večeři, až jsem zahlédla restauraci s rozumně vypadajícími špagetami a – po pohledu do jídelního lístku – více než příznivými cenami (s obědem včetně kávy jsme se vešli do dvaceti eur a byli jsme přecpaní), takže nakonec pozdní oběd dopadl dobře a přestože jsme se zase trochu zapomněli v malebných postranních uličkách, Burano má mnohem kompaktnější rozměry než Benátky, takže jsme přišli do přístavu ještě vcelku s rezervou.

Pak už následovala jen únavná cesta zpátky do přístavu a poté, co se k nám připojili „Benátčani“, busem opět přes Lignano domů. Byli jsme rozhodnutí za každou cenu skočit ještě jednou do moře, i když jsme dorazili až v půl sedmé, takže jsme doma jenom navlékli plavky, nazuli boty a vyrazili na pláž. Byl to zvláštní pocit, prodírat se davy směřujícími opačným směrem, ale moře za to stálo. Bylo ještě vyhřáté a moc příjemné.

Po večeři jsme se jen krátce zastavili v marketu, doma si chvíli četli a ani ne v půl jedenácté utrmácení usnuli. Druhý den nás vzbudil až budík v 8:30. Deset hodin spánku!

Léto bez Miaty VI. Benátky

Vstávalo se nám dobře, i když to bylo ve čtvrt na sedm. Pět minut před sedmou jsme před pizzerii Ippocampo doráželi poslední. V sedm tam, po italském zvyku, žádný autobus nebyl, ale pět minut po sedmé přijely dokonce dva, do kterých jsme se poskládali podle jmenného seznamu všichni a vyrazili přes Lignano do přístavu jménem „písečný bod“, kde na nás čekala objednaná loď do Benátek.

Čtyři mosty před náměstím svatého Marka jsme měli na dvě hodiny rozchod. Spalujícím sluncem jsme došli s průvodkyní až na Marka, kde nás přestal bavit výklad a rozhodli jsme se jít na Rialto na vlastní pěst. Proplétání uličkami nás bavilo, takže když jsme (po relativně dlouhé době) dorazili na rialtský most, rozhodli jsme se pokračovat po žlutých šipečkách na Piazzale Roma.

Vnímaví čtenáři (a ti, kteří někdy v Benátkách byli nebo se podívali na mapu) tuší, že šlo o kámen úrazu. Bylo už k půl dvanácté a já začínala myslet na to, že bychom se měli vracet. Už jednou jsem po cestě dostala zákaz pochybovat, ale přece jenom jsem se zmínila. „Já bych se ale vsadil, že už tam skoro jsme,“ povídá paličatě Jirka. Tak jsme přešli ještě jeden most, tam mi došla trpělivost a zavelela jsem k návratu. Přece jenom; cesta „tam“ nám zabrala s trochou bloudění a prokrastinování při focení, ale přece jenom poměrně svižným tempem prakticky hodinu. Teď jsme se za tři čtvrtě potřebovali dostat ne na Marka, ale na nábřeží ještě asi pět minut od náměstí. Nadávala jsem si, že jsem přistoupila na to poslední „ještě dojdem támhle a tam už to musí být“.

Zpátky jsme uličkami prosvištěli nejdřív ostrou chůzí, pak během. Když se začínaly ozývat zvony a ještě ve 12:03 jsme nebyli ani na Markovi, už jsme mysleli, že to nestihnem. Pro ten případ nás průvodkyně vybavila informací, že další loď (pro ty, kteří měli s jinou průvodkyní zaplacený celý den v Benátkách) odjíždí ze stejného místa v půl čtvrté, ale stejně jsme chtěli vidět to, co jsme si zaplatili a objednali my. Ve 12:06 jsme se vyloupli u baziliky, prodrali se davem a Jirka běžel napřed, aby kdyžtak zadržel loď vlastním tělem :). Já poklusávala za ním a vítr mi vyrážel z očí slzy. Bylo mi strašně.

Pod žlutou ceduli za čtvrtým mostem jsem doběhla přesně ve 12:10 a pár desítek zoufalých vteřin trnula, protože jsem neviděla Jirku ani skupinu. Když jsem hledala v kabelce mobil (ani nevím, na co vlastně: zjistit čas? Zavolat?), konečně se přede mnou zjevil.

(Jedna rodina sraz nestihla.)

Odstavená

Na neděli jsem se těšila. Po červencovém Mýtu uvidím pro změnu druhý klasický okruh, Sosnovou. Potkáme Pavla a další známé; uvidíme po delší době míjení i Dominika. V sobotu večer jsme se s ním telefonicky dohodli na srazu na benzínce, nakoupili s sebou vodu a suroviny na bagety jako variantu k Bistro Švaněk, připravený proviant dali do ledničky a šli spát.

V noci mě vzbudilo pálení vzadu za mandlemi, které vás nutí polykat, žene vám slzy do očí a nezažene ho ani hektolitr slin. Chvíli jsem polykala a pak se šla napít. Za pár hodin mě to vzbudilo ještě jednou a bylo mi jasné, že nikam nejedu. I kdybych na tom byla ráno tak, že bych dokázala vyrazit, trmácení v miatce bez windschottu by mi určitě nepřidalo a s rozjetou angínou bych lehla nejmíň na týden.

Tak jsem Jirkovi ve tři čtvrtě na sedm zamávala a šla si znova lehnout. Když jsem se po desáté znova probudila, zůstala jsem v posteli u třídění nahromaděných papírů a dat. Že to bylo dobré rozhodnutí, jsem si potvrdila ve chvíli, kdy jsem akčně vyprala jednu pračku prádla – její pověšení mě unavilo jak skládání uhlí. Jirka přijel poměrně brzo, ale nabitý zážitky. Kromě toho, že se svezl na okruhu s Dominikem, se bavil s několika autonovináři (s těmi bych se, vzhledem k tomu, že jsem novinařinou ten rok strávila, bývala ráda seznámila) a s PR zastoupením Mazdy si společně zanadával na to, jak v českých časopisech a televizích cpou do MX-5 největší a nejtlustší novináře a pak to hodnocení podle toho vypadá... Trošku jsem zelenala, a to byl navíc letos poslední Miata Cup.

A aby toho nebylo málo, po dvou měsících, co jsme se byť aspoň ve dvou autech nebyli schopní dohodnout na pražském scuku, napíše Koby do fóra, jestli někdo nemá chuť na odpolední projížďku. Ve všední den odpoledne jsou slušný lidi v práci...! :)))

Léto bez Miaty V. Úterý

Předposlední den u moře. Dopoledne jsme řádili jako utržení ze řetězu; z honění ve vodě jsem si pěkně namohla stehenní svaly a když Jirka nedal pokoj s pokusy o zvedání nad hlavu, ztratila jsem jednou rovnováhu, přepadla dopředu místo dozadu a málem ho dekapitovala :). (Přežil.)

Na obědě jsme byli v pizzerii San Marco. Jirka si dával gnocchi a po dvou dnech na salátech mě prakticky umluvil na těstoviny :), zapečené rigattone byly perfektní. Po obědě jsem si konečně dopřála kávovou zmrzlinu a bylo to neuvěřitelné: vážně jako kdyby si člověk dal mražené presso. V kopečku byly kousky kávových bobů a příliv kofeinu byl podobný normálnímu kafi. Jirkova nocciola byla dobrá (Itálie je jediné místo, kde dokážu jíst oříškovou zmrzlinu, v ČR má každá takový příšerný chuťový ocas), ale na tohle neměla :).

Odpoledne jsme si chěli vzít matraci a nějaké plážové hračky, ale nakonec jsme na to zapomněli. Škoda, protože v moři byl asi po nějaké vzdálené bouřce bordel – spousta řas, trávy, taky medúzy, voda smrděla rybinou, zkrátka nějak jsme to snesli dvakrát a už tam znova nešli.

Večer jsme po dlouhém bloumání korzem skončili nakonec zase v baru Astra, tentokrát na kalamárech a tuňákovém salátu s fazolemi, oboje vynikající, obojího bylo tak akorát. Prostředí super, nebýt obsluha taková podivná, pasovala bych to za nejlepší restauraci v Bibione. Jídelní orgie jsme završili stracciatelou a vyrazili za nákupy: Jirka si koupil pásek a v hypersuper jsme se zásobili na zítřejší výlet croissanty, jablíčky a vodou. Pro jistotu jsme okoukli místo nástupu a recepčního se zeptali, jestli se před sedmou dostaneme ven. A šli se uspat lambruscem a pečenými pizzovými čtverečky ;).

Léto bez Miaty IV. Pondělí

V pondělí jsme šli na pláž už o něco později a voda byla zas o kousek příjemnější. Jenom jednou, když jsem se vznášela ve své nejoblíbenější poloze naznak, mě něco lehounce kouslo do paže – myslela jsem, že jsem narazila na stéblo mořské trávy, které voda občas unášela, ale místo střetu začínalo čím dál víc pálit. Když jsme se trochu rozkoukali, byl původce jasný: medúzy! Bylo jich pár a byly maličké, ale byly tam. Naštěstí popálení bylo opravdu jen lehoulinké a než jsme přišli domů, prakticky přestalo. Na očurávání tak ani nemuselo dojít :).

V poledne jsme šli, bláhovci, na poštu s pohledy. (Chtěla jsem si při nákupu pohledů říct i o známky; čertví, proč jsem to neudělala.) Vystáli jsme asi půlhodinovou frontu o třech lidech (pošty jsou v Itálii ještě mnohem, mnohem, mnohem příšernější organizace než u nás), abychom dostali pět známek a museli si je stejně hodit sami do schránky zvenku, která, jak jsme si přečetli, se vybírala dopoledne (takže až druhý den).

(Průvodce nás varovaly, že pošta z Itálie jde poměrně dlouho. I vzhledem k faktu, že pohledy odcházely vlastně až v úterý, jsme nepočítali s tím, že by dorazily dřív než se vrátíme. Kupodivu, u prarodičů v severních Čechách byl pohled ještě před víkendem, zatímco do Prahy dorazily až po něm. Jakékoli mé představy o fungování pošty tím u mě vzaly za své.)

Obědvali jsme vzhledem k tomuto zdržení poměrně pozdě, ale zato jsme si to vynahradili: Jirka skvělé mušle na víně a já výborný salát (bar Astra byl jediný, kde dělali saláty „akorát na zasycení“, ne misku dvou rajčat a půlky papriky nebo naopak celou hlávku ledového salátu nakrouhanou do talíře), trošku dosladka s plátky grepu. Pak jsme se zastavili na kafe a mražené tiramisu... a siesta byla v čudu. Zase aby se člověk táhnul na pláž :).

Odpoledne ale bylo naštěstí moře teploučké, takže jsme si ho užili. A abychom neměli za den málo pochůzek, vypravili jsme se sehnat nějaký ten zájezd po benátských ostrovech. Co čert nechtěl, hned po pár krocích jsme narazili na pobočku české cestovky s českou delegátkou, přímo v jejích úředních hodinách. Zájezd měli, cena byla slušná, termín nám vyhovoval a shodli jsme se, že český průvodce znamená nejmenší nervy. Za brzké splnění úkolu jsme se odměnili výbornou večeří – pizza salami e cippola, tedy salámová s tenkými proužky bílé cibule byla (tradičně) vynikající a moje grilovaná zelenina taky. Při placení jsme dostali k účtu dva maličké panáčky limoncella. Mňam!

Tím jsme ale večer nekončili. Když jsem se před večeří obouvala, věděla jsem, že se Jirka chystal dojít k majáku. „Není to daleko?“ ptala jsem se, abych kdyžtak – po včerejší zkušenosti – potlačila parádu a vzala si ponožky a pevné boty. „Co tě napadá, je to procházka,“ uklidnil mě. Radši jsem si vzala, stejně jako včera, ty prostředně pěkné a prostředně pohodlné ze svých trojích bot. A dobře jsem udělala.

Stejně, jako jsme v neděli nedošli do přístavu, jsme v pondělí nedošli k majáku; když po několika kilometrech začala padat tma a my pořád maják neviděli, rozhodli jsme se to otočit.

Jo. Spalo se nám dobře, dík za optání :).

Léto bez Miaty III. Neděle

Naše první noc proběhla v klidu. Spali jsme jako nemluvňátka – tedy, já nejdřív nemohla usnout, protože mě zábly nohy, což Jirka nemohl pochopit. Ono tam ale prostě opravdu žádné extra vedro nebylo :)

Čekalo nás první dopoledne u moře. Jak se dalo čekat, voda byla ještě studenější ;). Přesto proběhly obligátní dvě koupačky a oběd – tentokrát padl los na restauraci s krásným názvem Atmosfera. Atmosféru to mělo moc příjemnou a já si dala salát s olivami, rajčaty a mozzarelou. Co jsem v lístku asi přehlédla, byla sušená šunka poskládaná přes celý obrovský talíř. Jirkovi donesli pánvičku s exkluzivními těstovinami Arabiata.

O siestě jsme měli spoustu plánů, ale všechny zhatila skutečnost, že jsme po návratu z oběda zapadli do postelí a spali zase až do tří. Tím byl ale spánkový deficit snad konečně dohnán.

Odpoledne byla voda snesitelnější a večerní program náramný. Jako předkrm meloun koupený cestou z oběda a pak jsme si zašli na první kávu, když nepočítám tu na benzínce v sobotu ve tři čtvrtě na šest ráno. Cappuccino bylo stejně skvělé jako presso. No a pak jsme vyrazili do přístavu s tím, že si cestou dáme pizzu.

Abych to zkrátila: do přístavu jsme nedošli a pizzu jsme si díky prováhání posledního stánku dali až cestou zpátky, nějaké dvě hodiny po tom, co jsme dopili kafe. Jeden plátek u stánku do ruky, což ale Jirkovi samozřejmě nestačilo, takže si šel dát k jednomu stánku ještě jednu. A v rámci dovolenkového dobrodružství že ochutná největší šílenost dostupnou na stáncích s pizzou alporta – pizzu s hranolky a párkem. „Olandia“, tedy holandská, jak bývá v některých lístcích nazývána, chutnala ještě příšerněji, než vypadala. Zážitek to ale prý byl nesmírný.

Co se týče pláže, došli jsme po dřevěné stezce pro pěší skoro až na její konec. V zapadajícím slunci obklopená racky vypadala úchvatně, bohužel stejně lákavá byla i pro komáry – jednoho jsem místo odfouknutí zabila Jirkovi na tváři; pak byl asi čtvrt hodiny poněkud nevrlý, než se jeho negativní pozornost přesunula na hlad a absenci restaurací a stánků.

Po takovém výletě jsme nepotřebovali ani to Lambrusco.

With or without you

První srpnový víkend mazďule spala, zatímco my jsme se v cee-apostrophy-du řítili Rakouskem a Itálií. Zpátky jsme ale dorazili před víkendem a – přes zhruba osmisetkilometrovou cestu – nás chytly roupy. Takže proč nespojit příjemné s příjemným a nezastavit se u prarodičů s jedlými suvenýry?

Vyrazili jsme obvyklou trasou „starou Teplickou“ podél D8. U odbočky na Budyni Jirka zaváhal, jestli se tentokrát nevydat rovně přes Terezín, ale řekl mi to pozdě :), takže jsem nestihla na mapě ověřit, jestli je to průjezdná cesta (a ne moc velká zajížďka) a my jsme pokračovali v klasické trase, která nám ale nebyla dopřána moc dlouho. V Budyni stály kvůli nějaké akci zákazy vjezdu a objížďky. A objížďky libové. Vesničky, přes které nás vedla, evidentně nikdy nesloužily jako tranzitní a byla spíš náhoda, že v nich silnice nekončila, ale náhodně se proplétala k trochu kvalitnějším tahům. Asfalt ta cesta neviděla od svého položení a větší tankodrom jsme zažili snad jen tenkrát v příhraniční osadě v Polsku.

(Zpátky jsme jeli přes Terezín.)

Na naší cestě bylo počasí docela slušné, ale dva dny předtím pršelo, takže zahrada byla celá podmáčená. Jirka ze zvyku zajel až na její konec, na naše oblíbené stanoviště pod ořech, než mu to stihlo dojít; utěšovali jsme se, že tam budeme celý den a do večera to trochu proschne.

Rozdali jsme jedlé a pitné dárky, dali si oběd, kafe, spláchli prach z auta a navečer vyrazili. No vyrazili... já zůstala venku, aby se auto odlehčilo, spojka do záběru... kola se protáčela a pokud se auto někam pohnulo, dopředu to nebylo (rozjezd je to navíc totiž do kopce). Část rodiny tedy ozdobila umytou mazďuli daktyloskopickými stopami a s drobnou dopomocí jsme miatku z pasti dostali. Zato zahrada byla ve stavu, že by se rovnou mohla dát osít. Pokud někdo vlastníte kus pole, neutrácejte zbytečně za traktor! :)

Tenhle víkend jsme se vyrazit báli, i když nakonec bouřka přišla až kolem deváté večer. Zato jaká! Kdyby nás ty kroupy o velikosti hrášků až třešní, co nám napadaly na balkón, chytly v miatce... radši nedomýšlím. Stačil nám ten rozbombardovaný balkón.

Léto bez Miaty II. Sobota

Ta nejhorší zácpa nás ale měla teprve čekat. Do Bibione jela kromě nás a půlky Německa taky půlka Itálie a příjezd od dálnice byl beznadějně ucpaný. Bez mapy, jen s navigací jsme si netroufli na nějaké objíždění a prostě jsme poslušně stáli, zoufale sledujíce ručičku palivoměru :D. Rezervu jsme měli asi na 40 kilometrů. Místo čtvrt hodiny nám posledních dvacet kilometrů trvalo dvě úmorné hodiny, které pozvolna vysály i energii načerpanou z kofeinového životabudiče. V hotelu jsme byli v půl jedenácté, což dává celkového času patnáct hodin jízdy. (Počítali jsme, že nám i s velkorysými přestávkami zabere 10. No co už. Aspoň nás téměř vzápětí, asi čtvrt hodiny po příjezdu ubytovali.)

Na pokoji jsme si dali životodárnou sprchu, vyčistili zuby, vybalili tašky a vyrazili na oběd. Zmlsaní z luxusní restaurace ve Florencii, kde byly těstoviny „primi piati“ skutečně pár smutných nudliček uprostřed talíře, jsme si objednali „grandi porzioni“... a pak to samozřejmě ani jeden nedojedli. Ale aspoň jsme měli víc „oblohy“, což bylo v mém případě masové ragú a u Jirky mořské plody. Zanedlouho jsme pochopili, že těstovin jsou tu evropsky přiměřeně velké porce (a taky, že jsme měli smůlu při zmatení jídelním lístkem, protože nikde jinde tu „grandi porzioni“ neměli).

Po obědě následoval kondiční spánek, který oběma hodně bodnul, a potom moře! Při check-inu jsme dostali kartičku s číslem slunečníku a zjistili, že každý hotel má na pláži přidělené „kapacity“ slunečníků a lehátek (ke každému slunečníku náleží jedno klasické skládací lehátko a jedna „sluneční postel“) v jednom ze sektorů (jednotně barevné střídavě ve žluté, oranžové, zelené a modré). Potěšilo nás, že nejsou nijak zvýhodňované podle počtu hvězd – každý hotel má „sloupec“ slunečníků od ulice k pláži. Náš měl číslo 268 a byl poměrně sympaticky blízko pláže. Rozložili jsme si ho a šli vyzkoušet vodu.

Moře bylo slané. Plusový bod jedna (to je pro mě základ, u neslaného moře jsem byla jednou, v Bulharsku, a víckrát bych k němu nešla). Mělo rozumně velké vlnky, druhý bod plus, a písek na pláži byl krásně hladký, jemný a posetý drobnými mušličkami.

Mínusem byla zima. Venku bylo přiměřeně teplo, ale voda neměla moc přes dvacet a já od chvíle, kdy jsem do ní vlezla, do chvíle, kdy jsem ji opouštěla, měla takovou husí kůži, že jsem se radši nepřibližovala k nafukovacím matračkám (radši nezmiňuju bradavky registrovatelné jako nový typ bodné zbraně). To se sice postupně zlepšovalo a voda se po-ma-lič-ku přibližovala k pětadvacítce, nicméně při vlezu do moře jsem husila až do úterka. Druhé mínus je neskutečná natřískanost: pláž má x kilometrů, ale hustota „osídlení“ je hlavně v odpoledních hodinách neuvěřitelná. Většina z obyvatel se ale realizuje grilováním na břehu nebo cachtáním na mělčině (rodiče s malými dětmi nebo větší děti, které staví z mokrého písku hrady a přehrady). Pokud člověk doplave kousek dál, dá se i plavat, a to nemyslím nějak pejorativně. Věděli jsme, do čeho jdeme, ale stejně ta strašná masa lidí v realitě člověka ohromí :).

Mezi koupáními nás přivábila zmrzlina v plážovém baru. Dala jsem si pistáciovou, Jirka příchuť panna cota – byla výborná, ale moje pistáciová přímo luxusní. Večer jsme vyrazili na sluneční korzo a zakotvili na večeři v pizzerii (diavola a sezónní salát). Vynikající pizza a příjemné posezení na kulatém náměstíčku přiléhajícím k hlavní ulici.

Zalomili jsme to brzo. Nebylo se čemu divit, jen jsme si ještě v marketu cestou domů koupili velkou lahev lambrusca a dali si půl skleničky pro lepší spaní. Ne, že by to bývalo bylo potřeba ;)

Léto bez Miaty I. Pátek

Při plánování dovolené jsme letos brali v úvahu dvě věci – přítomnost krize, která do nás především v souvislosti se stávkami všeho druhu vlila nedůvěru k našim milovaným řeckým ostrovům, a zimní nabytí nového auta, které v rámci záruky obsahovalo i bezplatné asistenční služby po Evropě. Kdy, když ne teď? řekli jsme si a rozhodovali se, které z nejbližších letovisek je nejlepší volbou pro začátečníky.

Vyhrálo Bibione, kde jsme oba byli jako děti a kam jezdí pravidelně babička s dědou, takže nám dali rady, kam chodit nakupovat, kam na kafe atd. Hotel jsme si objednali přes internet a chystali se, že v sobotu brzo ráno vyrazíme, večer budeme na místě a druhý den u moře.

Chyba lávky: v pátek mi ještě cestou do práce Jirka volal, že na ČT4 diskutují o nadcházejícím víkendu na silnicích a že v půlce Evropy začínají prázdniny. Čekají se příšerné zácpy a kolony hlavně v tunelech... a co doporučují, je vyrazit už na noc.

Zkazil mi tím půlku posledního pracovního dne, kdy jsem se z rozrušení nemohla moc soustředit, ale nakonec jsem kývla – než trávit hodiny a hodiny v kolonách, radši vyjet na noc, třeba se někde na odstavném parkovišti trochu prospat a dorazit v klidu. (Navíc oba poslední noc před dovolenou většinou špatně spíme, takže z tohohle hlediska by to stejně asi žádný velký bonus nebyl.) Že bych z toho ale měla radost, to jsem říct nemohla: zabalili jsme si sice díky cestovní horečce už dva dny předtím, ale pořád zbývala spousta drobností k dobalení, dodělání a dozařízení, a já na ně měla včetně sprchy, večeře a umytí nádobí hodinu a půl.

V půl osmé jsme ale už byli v autě i se dvěma nacpanými taškami a batohem s proviantem; já za volantem na „první směnu“ od domova na benešovskou pumpu, kde jsme si kdysi dávali sraz s Marfilem ;). Nepříjemnou E55 měl projet Jirka a já „nastoupit“ zase na rakouské dálnice.

Jo! Jenomže jsem sjela z Jižní spojky na Chodov, připojila se k tomu, co se mělo stát dálnicí, nasadila stovku... a když se to dálnicí stalo a já měla zrychlit na 130, najednou to nešlo. Provoz před námi houstnul a zpomaloval, až se prakticky zastavil. Pak kolem nás projela sanitka. Za chvíli nehodové auto. Krucinál. Páteční zácpa na D1, a někdo se v ní vyboural.

Sjeli jsme (po skoro půlhodinovém popojíždění) v Průhonicích, Jirka si vzal auto a na E55 se napojili u Poříčí nad Sázavou. Projel trasu, během které jsem se snažila aspoň podřimovat, až do Budějovic, kde jsme natankovali a já dostala volant zpátky; v Kaplicích jsme skočili k jiné pumpě pro zapomenutou rakouskou dálniční známku a pak jsme pokračovali do Rakouska. Všechno by bylo fajn, kdyby nepadla mlha. Za půl roku jsem se totiž nenaučila dělat všechny ne zcela obvyklé úkony, a ovládání mlhovek patří mezi ně. Otočením ovladače na páce od světel mi je Jirka z místa spolujezdce zapnul. Ale když mlha opadla a mlhovky se vyply, zjistila jsem, že nemůžu zapnout dálkovky.

Jirka šílel, že se nám rozbilo auto; já tušila, co se zanedlouho i potvrdilo: že jsem v zápalu kroucení s páčkami vypnula potkávací světla a svítíme obrysovkami. Nic jsme totiž neviděli a já v serpentinách vedoucích rakouskými vesničkami nezvládala prozkoumávat ovladače.

Za pár set metrů jsme zastavili na nějaké autobusové zastávce a já jsem dostala vynadáno do magorů, načež jsem se k volantu velmi dlouhou dobu nedostala. (Obávám se, že vyloženě ku prospěchu věci.)

Pak už přestaly i přírodní a jiné katastrofy, pokud za ně nepovažujeme placená WC na rakouských pumpách (během cesty jsme pročurali 2 eura 30). Když jsme od jedné vyjížděli, ani jsme se nestihli pořádně rozjet a byly tam. Kolony. Kolony před alpskými tunely. V jednu ráno.

Dvě hodiny jsme v nich stáli. Jako jediní jsme měli ze začátku puštěný motor (protože jsme si, zmrzlinky, topili): ostatní řidiči, evidentně nepřekvapení, vylézali a zapalovali si cigarety. Odůvodněně, protože třeba celou čtvrthodinu se zástupy nepohnuly ani o metr. (Děda nám líčil, že tuhle cukaturu mají na svědomí specifika tunelu, v kterém probíhá doprava obousměrně jedním tubusem a když se zanese zplodinami, což bývá často, na nějakou dobu se úplně zavře a odvětrává, ale v jednu ráno jsme to opravdu nečekali. Na druhou stranu, věříme, že být tam v sobotu dopoledne, pročekáme tam klidně celý den.)

K ránu jsme stavěli na pumpě, kde jsme se občerstvili bagetou a posledním čajem z termosky a i když jsem měla Jirku střídat, prohlásil, že je v pořádku a že může jet. Moc dlouho mu to ale nevydrželo – nepříjemně tmavé a monotónní tunely ho unavily na pokraj vyčerpání dost rychle, takže jsme si to narychlo předávali na nějakém náhodném odpočívadle, které už si ani nevybavuju. Já tak dojela zbytek tunelů, v kterých se mi taky neřídilo nijak příjemně, viděli jsme svítání nad Alpami (zážitek) a převezla jsem nás z Rakouska do Itálie, kde jsme si na první pumpě (italské záchody jsou na rozdíl od rakouských neplacené, ale zato tam – nevím, jestli globálně, ale zatím všude, kde jsem byla – chybí toaletní papír i papírové utěrky) koupili za euro pravé italské presso. Pár kapek na dně papírového kelímku nás spolu s denním světlem NEUVĚŘITELNĚ vzpružilo. Tohle kafe mi bude chybět.

Bylo tři čtvrtě na šest ráno a my před sebou měli „poslední míli“, podle navigace zhruba dvě hodiny do Bibione.

Já a auta (3.)

Ta cesta do Prahy by byla na delší povídání, ve zkratce, několikrát jsme bloudili (zvlášť zoufale jsme se zakufrovali někde v Holešovicích) a na temné, pusté okresce nás zastavili policajti – na Jirkově první samostatné jízdě bez dozoru někoho, kdo by uměl řídit líp než on, a s autem, které ještě nemělo přepsané doklady. Hrozně vtipná jízda to byla, ale tohle měly být blogy o mně a autech :)))

Fáčko ale, přestože jsem k němu neměla vlastnický vztah, bylo (v rámci jeho rozbitnosti) milovanou rodinnou popelnicí. Tehdy oba studenti, tankovávali jsme za tři, čtyři stovky; nepamatuju, že bysme někdy měli na plnou :). Stěží pamatuju taky cestu, při které bychom neuvařili nebo se nepotýkali s jiným technickým problémem – ne, že by takové neexistovaly, ale spoléhat se na to rozhodně nedalo. Po republice je několik míst, které mám spojené se vzpomínkou na odstavení a čekání na studentskou asistenční službu neboli vozidlo tchánových. Bývalo by se zdálo, že fávo je ideální pro rozježdění i na mě, ale já se bála. Za jeho volantem jsem byla asi dvakrát, maličký kousíček bez provozu, ale k větším štrekám mě nikdo nedonutil – a ani nenutil, protože jsme jezdili (i vzhledem k benzínu) relativně zřídka, tak akorát, aby se procvičil a ze cviku nevyšel aspoň jeden z nás.

Po necelém roce přišel den, kdy fáčko uvařilo naposledy a definitivně. Tuhle příležitost jsme využili k pořízení něčeho aspoň trochu rozumnějšího a spolehlivějšího. Měli jsme víc štěstí než rozumu, tenkrát bychom bývali pro majitele autobazarů vhodná kavka na oškubání, ale na dvoře litoměřického automagnáta jsme objevili mazlíčka – pětidveřové polo se zelenou metalízou a směšným nájezdem. Dali jsme za něj z našeho pohledu závratnou částku něco přes osmdesát tisíc. Tedy dali jsme: Jirka dal. A jestli se mi ve fáčku jezdit nechtělo, nasednout do pola jsem měla přímo panickou hrůzu. Tenkrát už se začaly naplno projevovat geny autoopatrovnictví – a představa, že bych mu s autem něco udělala...

Vypadalo to, že zůstanu navěky neřidičkou, ale uběhly další dva roky. Jednoho dne se nám v garáži, pronajaté ještě pro políska, objevil bavorák. Než jsme prodali polo – a nechtělo se mi do toho, jenomže živit dvě auta, když člověk vlastně nikam nejezdí – začala jsem se s ním učit jezdit.

A konečně jsem mohla být trochu v klidu, protože pozici auťáku – mazlíčka už zaujal jiný kus šrotu.

Já a auta (2.)

Když jsem se seznámila s Jirkou, nic nenasvědčovalo naší automobilově dobrodružné současnosti. Byl totiž ve třeťáku na gymplu a ještě neměl řidičák. Já ho měla, ale jak už jsem psala, neaktivní :). Punto jsem přenechala expříteli, na nákupy jsme jezdili tramvají a na výlety buďto s rodiči, nebo veřejnou dopravou.

Pak si Jirka začal dělat řidičák. Považovala jsem to za přirozené a tak trochu se i těšila, že mě bude mít kdo vozit :D. Jeho rodina na rozdíl od mojí byla motorizovaná do morku kostí. Jeden děda jezdil do loňska autem k moři, druhý opečovával dva muzejní wartburgy. Tchán po něm jistý druh posedlosti auty zdědil a vyšperkoval k dokonalosti. Vzhledem k absenci garáže v Praze nehromadil vozidla, ale jediné aktuální opečovával jako výstavní kousek. Vychovaná v pravidlech „co neprodře lak, je v pořádku“ jsem ve vzájemných vztazích způsobila trhlinu už při prvním výletu, kdy jsem při nastupování pošlapala práh. Tchán je diplomat, takže nedal nic najevo, ale brzy se ke mně tichou poštou dostala depeše, že jsem se dopustila takřka hrdelního zločinu a mám si na to dát pozor.

V našem rodinném autě neb ylo sice nikdy vyloženě nastláno, ale vždycky se tam jedlo, pilo a šlapalo na prahy (zvracet jsem v autě přestala naštěstí poměrně brzy). To byla první věc, kterou jsem se musela odnaučit. Auto tchánovců, staré nebo nové, bylo vždycky naleštěné, vyluxované a vymazlené (v průběhu doby přibývá na náš vkus extrémní počet chromových prvků, ale to je zkrátka věc vkusu).

Autoškolu Jirka dodělal a začal se poohlížet po nějakém tom vehiklu, který by byl v mezích tehdy skromného studentského rozpočtu. Výsledek byl jasný: favorit v tristním, nicméně pojízdném stavu. Přivezl si ho tehdy za asistence mužské části rodiny z ústeckých Áček a já dostala od té ženské části sprďana, protože jsem jim neprozradila, co a jestli něco koupili, když mi to Jirka volal. Chlapi se zdrželi nad papírováním a mně tchyně s babičkou vynadaly, že držím s chlapama. V ženské loajalitě jsem měla vždycky trochu mezery.

Dodneška si pamatuju, jak jsme se tehdy potmě, bez dálniční známky a se stěží oschlými Jirkovými papíry vydali na cestu do Prahy.

Vyjížďka za soumraku

V sobotu jsme se courali domů z neúspěšné výpravy za keškami a litovali, že jsme se dlouho neprojeli. „Tak ještě pojedem,“ nadhodila jsem. Bylo půl deváté a čekala nás cca hodina světla.
„Jako fakt?“ nadchl se Jirka.
„No jestli chceš, tak proč ne?“

Tak jsem zrušila plány na večer u žehličky, popadli jsme doma klíče a vyrazili do garáže. Za protrpění trošky zimy, kterou jsme eliminovali přitápěním, jsme byli odměnění NÁDHERNÝM západem slunce a oblohou plnou červánků, která nás doprovázela až do Průhonic, kde jsme se rozhodli dát kafe v McDrivu (abychom vůbec dojeli domů, už bylo k desáté a klížily se nám oči). O něco horší byla cesta domů: jeli jsme vůbec poprvé za tmy a mazďule fakt svítí jak za dušiček, jak nám všichni líčili. Ale brzo jsme vjeli do osvětlených částí Prahy a pak už to byla pohodička.

Vidět červánky z auta bez střechy je něco, co fakt stojí i za trochu studený večerní výlet. Jinak ale takováhle zima stojí za houby – foukat jsme museli i v nedělní odpolední projížďce po okrajových pražských částech. Ne, že by to nebylo fajn. Ale přece jenom, bez windschottu...

Proč nemůže být normální počasí? Proč musí být buď patnáct a déšť nebo pětatřicet a sluníčko vysávající mozek z hlavy? Co to je?! :D

Léto s Miatou: Kam se hrabou Alpy

Sbalená zavazadla už jsme měli v autě a čekali na Honzu s Renatou, abychom se rozloučili. Naneštěstí vstali mezi posledními. Hned po snídani, kde byli druzí hned za námi, zmizela posádka Petra007 (zrovna jsme si vyšli ukrátit dlouhou chvíli na lov kešek), pak vyjela lovit aquaparky rodinka v doprovodné oktávce a kolem desáté se začali trousit účastníci noční demoliční čety ;).

Mně bylo jasné, že po desáté pomíjejí všechny výhody brzkého odjezdu: neujedeme šílenému polednímu vedru ani nestihneme oběd doma. Takže jsme se domluvili, že si dáme v boleslavském mekáči salát a ještě se zúčastníme horské vyjížďky. (Ota, který vstal poslední, si dal chleba se salámem, kafe, cigáro a nechal svoji Tlustou Bertu řídit Pavla.) A stálo to za to.

Kam se hrabaly Alpy! Silničky se vinuly po hřebenech s výhledem na dlouhatánské zelené stráně plné krav, nebo vedly v jedovatých serpentinkách lesem. Sotva jsme lídrovi Honzovi, který má okolí naježděné, stačili.

Když jsme trochu pojezdili, sjeli jsme se na prázdném odstavném parkovišti plném maxišpulek s kabely a jednomyslně odhlasovali zastávku „na limču“. Ta proběhla stylově: pěšky po sjezdovce od parkoviště v Mísečkách, devět kofol na terase turistické boudy. V tom vedru byly k nezaplacení (i s horskou přirážkou ;)).

Pak jsme se už jenom nejdřív skutáleli a pak sjeli zase dolů a u Jilemnice se rozdělili; dvě auta na Prahu, zbytek zpátky do Kořenova na oběd. S jedinou výjimkou boleslavského oběda jsme se bez kouska stínu celou cestu vařili ve vlastní šťávě a zbytek neděle se nebyli schopní pohnout. Nejhorší počasí pro roadster fakt *není* chladno a plískanice. Ale vzhledem k tomu, že jsme se nakonec nevypařili, můžeme lehký úpal milosrdně pozapomenout a považovat to za další perfektní, mazdami nabitý víkend...

(Polo)letní přestávka

O víkendu jsme poprvé od koupě s Mazďulí neujeli ani metr. Jirka má solidní mazdabsťák, já se přiznám, že ani tolik ne-v práci toho mám teď nad hlavu a z posledních dvou víkendů čerpám doteď. (Poslední Kořenov mám rozepsaný a snad ho budu mít do konce týdne z krku, ale mám teď fakt zápřah, ani na fórum už skoro nechodím a tohle ťukám v metru do mobilu.) Trošku teď v blogu zvolníme, ale časem zas určitě něco přij(e)de... ;)

Pohoda Jazz

K bráně, kde jsme měli auto, nás z depa odvezl Pavel v Jazzu. No, ne úplně přímou cestou – před výjezdem jsme ještě zabočili na jeden průjezd okruhem. S předokolkou spíš jen tak pro srandu a pro srovnání.

„Po padesáti metrech zahněte…“ namítla v tu chvíli z navigace Eliška. „Ty drž hubu!“ přeřval ji Pavel v zatáčce a my dostali záchvat smíchu. Pár metrů za parkovištěm přiléhajícím k autodromu jsme se všichni sešli u benzínky, kde jsme natankovali studené nápoje a vyrazili se grilovat na cestu do Kořenova. Bylo po páté a navigace hlásila dvě a tři čtvrtě hodiny…

Z cesty si toho moc nepamatuju – ještě dneska mám úpal, když si na sobotu vzpomenu. Průjezd Jaroměří, kde jsem byla jednou asi před sedmi lety na návštěvě za kamarádkou. Benzínka s kuřáckou, čurací a chladicí pauzou, kde jsme se rozdělili na „rychlou“ část a „doprovodná vozidla“. Příjezd do hor a zákeřně vyfrézovaná silnice; ale ne souvislý úsek na jedné nebo druhé straně, nýbrž furiantsky rozhozené flíčky jak na záplatované dece. Někde jsme měli výhodu my, že jsme projeli prostředkem mezi dvěma vyfrézovanými úseky; někde Ota se svým rozšířeným NAčkem, protože vyfrézovaný prostředek objel po pevných krajích. Konec frézování a tempo, kterým se nám oba závodníci (medailisté Ota a Štěpán) v serpentinách ztratili z dohledu (ale naštěstí počkali na rozcestí, jinak bychom možná bloudili v Jizerkách ještě teď). Strmá a polorozpadlá cestička k penzionu. A pár minutek po nás příjezd doprovodné kolony v čele s Pavlem halekajícím „já říkal, že je v tom Jazzu ještě dojedu“.

První věc po uvítacích zdvořilostech bylo ubytování a sprcha, druhá pivo a smažák; třetí palačinky a čaj ;). A poslední, i když jsme se snažili asi hodinu odolávat, se připlížila smrtelná ospalost. Když jsme při promítání videa z posledního Miata Cupu málem spolkli obrazovku, rozhodli jsme se někdy v jedenáct rozloučit a doplazit se do postele.

Na nedělní dopoledne byla naplánovaná projížďka. „Kolem desátý jedenáctý,“ plánoval Honza. „Těžko říct, oni půjdou spát tak ve čtyři,“ kývnul hlavou k Otovi a společnosti kolem něj. My chtěli vyrazit co nejdřív po ránu, abychom nejeli v největším vedru a byli na oběd doma, takže jsme souhlasili s desátou, s tím, že pokud se po snídani nebude nic rýsovat, pojedem rovnou domů. Když nás v noci probudil šílený rachot a povyk z chodby, stačil jeden pohled na oblohu pomalu se na horizontu rozjasňující a bylo nám jasné, že Honza měl obdivuhodně realistický odhad. (Léta zkušeností jsou znát ;).)

Snídaně byla naplánovaná na devátou. Dolů jsme sešli v půl deváté, že se před snídaní projdeme, ale na švédském stole už stálo nádobí a konvice s kávou a vodou na čaj a jako první příchozí jsme vyprovokovali přinesení pečiva, sýrů a uzenin :). Tak jsme si nabrali proviant a šli se najíst ven, kde bylo teplo, ale ještě ne vedro, zatímco společenská místnost byla velmi slušně vymražená…

Není žádná sranda jezdit po okruhu

...každý občas potřebuje nějakou tu vzpruhu, zpívá v hudebním fórku Tomáš NG kapela Uhlí, takže jsme si v sobotu přivstali a vyrazili na Miata Cup do Vysokého Mýta. Vstávání bylo kvůli čištění garáží; na okruh jsme se nepřihlašovali, takže nám stačilo zaparkovat před branou a nenechat se přejet při pěším přecházení na druhý konec areálu.

Bylo vedro. Ze začátku měla Kantýna Švaněk mladší ještě relativně vychlazenou vodu a zásobu ledových kafí a nealko piv v chladicím boxu. Zásoba záhy došla a teplé limonády nebyly k pití. Ještě během dopoledne jsme se vypravili do nedaleké Billy pro chlazené občerstvení a jestli jsem něčeho litovala, tak toho, že jsme v tom klimatizovaném ráji nebyli ještě jednou. (A toho, že jsme si nenabrali nanuků a studeného pití víc a nedělali monopolním buřtíkářům konkurenci :D.) Hodinu, dvě před odjezdem už všichni chcípali a neschopni pohybu polehávali po lavičkách, a pak z nás měly kšeft zase benzínky. Ale zpátky k závodění :).

Přišli jsme v průběhu volných jízd – v podstatě co mělo kola a zaplatilo příspěvek, kroužilo a pilovalo techniku na soutěžní jízdy, které se jely po poledni. Kromě spousty Miat dorazilo i Ferrari F430 a Porsche 911 z Klubu sportovních aut. Pohled na ně byl úchvatný, ale v závodě je suverénně pojel Opel Speedster (na který byl ovšem taky pohled dechberoucí).

Když si rekapitulujem těch cca 7 hodin strávených v mýtském areálu, působí to zdlouhavě: v podstatě X hodin volných jízd, měřená kola, Bokem Cup a zase volné ježdění. Nemůžu ale říct, že bychom se (kromě té nekonečné poslední totálně přehřáté hodiny) nějak nudili. Dost poutavý byl už třeba pohled na Otovu zásobu pneumatik (a čtvero přezouvání). Jak komentoval pořadatel Pavel: „...gumy na vorvání, gumy na vokruh, gumy na driftování, gumy 'kdyby něco', celej tenhle vozejk jsou jeho gumy...“. Taky jsme chodili do „posedů“ u trati fotit, vzadu v „depu“ okukovat auta a taky nás jako spolujezdce na trať vzal Pavel a mě nakonec i Ota.

Čímž musím dementovat tvrzení v titulku: jezdit po okruhu je sranda. A velká, zvlášť když se to umí (no, pro přihlížející někdy větší, když se to neumí; i v sobotu se stalo, že někdo skončil smykem v protisměru, na trávě nebo i v pneumatikách). Jen jsem měla pocit, že cca minutový okruh je prostě přece jenom trochu krátký a za chvíli začne být drobátko monotónní.

(Jako obligátně, pokračování ASAP ;).)

Moravský roadtrip V. - Vězni D1

Ještě na jednu specialitu silnic před Brnem jsem zapomněla. Jelikož Krenstik neměl dálniční známku, jeli jsme z Kroměříže do Brna po okreskách. (Jeli bychom takhle asi bez ohledu na okolnosti, ale... :).) Na jednom úseku jsme narazili na testovací úsek vodorovného dopravního značení. Vypadalo to fantasticky, spousta souběžných celých i přerušovaných čar různých barev. Když jsme u vjezdu do Komořan zpozorovali Sochu svobody uprostřed kruháku, už to s náma ani nehlo.

Na přehradě bylo vzhledem k nádhernému počasí natřískáno. Udělali jsme aspoň pár fotek „naštorc“ a pak se zkusili přesunout do podhradí. Nebylo to o moc lepší, ale to pozadí! Ke třem mazdám jsme ho tvořily dvě holky a hrad.

„Kluci, opatrně s těma kamínkama! Mohly by odletovat,“ varoval nás před odjezdem Krenstik a jeho lišácký tón jsem pochopila vzápětí, kdy se schválně rozjel s razantním rozstříknutím sprchy štěrku. Do třetice jsme zkusili dojet až pod hrad – a pak dostali chuť na svačinu.

„Znám výbornou cukrárnu v Tišnově,“ nadhodil Krenstik a nám se to zdálo jako ideální zakončení moravského roadtripu. A taky že bylo: ledová káva výborná, fotečky z terasy kavárny taky pěkné a jako bonus kolem ní zrovna projížděla pára.

Jenom dostat se na dálnici bylo horší: museli jsme se vrátit až na Veverskou Bitýšku a když jsme na D1 konečně najeli, měli jsme pocit, že už se z ní nikdy nedostanem: skoro všechny exity na Moravě byly zavřené nebo nějak omezené. (Nechtěla bych tam jet ve všední den.)

Kdybychom celou trasu jeli na jeden zátah naším „běžným“ autem, nebyli bychom zdaleka tak utrmácení, naklepaní a vyflusaní jako z miatky po třech dnech. Ale taky ani zdaleka tak odpočatí, zrelaxovaní a euforizovaní.

Nějak vůbec nechápu, co jsme dělali, když jsme ji neměli...

Moravský roadtrip IV. - Šipky nebo navigace?

Z kroměřížského hotelu už bylo centrum pěšky přece jenom moc daleko, takže jsme si do pizzerie na náměstí sjeli ještě autem. Deficit alkoholu jsme doplnili Lambruscem z přilehlého Tesca a kolem desáté zalehli dospávat včerejšek. (Zbylé čtvrtky pizzy jsme si nechali zabalit s sebou a posnídali; se zteplalou colou to je teprve snídaně šampionů! ;).)

Plán na ráno byl jednoznačný: vstát v osm, do devíti se vykopat a v půl desáté se na náměstí srazit s těmi Moraváky, kteří se odhodlají k setkání s Pražáky :D. Ale narušil nám ho nepředpokládaný fakt, že jsme se vzbudili dospaní už v sedm. Co s hodinou volna? Rozhodli jsem se ji investovat do ranní kávy na zahrádce hotelu Bouček a rozhodnutí to bylo veskrze dobré ;). Pár minut před půl se na Velkém náměstí objevila nezaměnitelná silueta – Krenstikovo modré NBčko. Po úvodních představovacích formalitách jsme se dohodli, že už jsme tedy asi všichni, a vyrazili do zahrad.

No teda vyrazili do zahrad... směrovky na sloupech, které jsme našli na dolním konci náměstí, se nám cestou ztratily, takže jsme obkružovali centrum půl hodiny a nebýt GPS v telefonu, asi bychom je nenašli vůbec. Nakonec se ale zadařilo, takže jsme si pobloudili v bludišti, prošli „výstavní“ sekce zahrad s občas bizarními artefakty a nakonec vylezli na kolonádu, abychom se pokochali květinovou částí pěkně shora. „Jé, to jsou mazďáci,“ zpozorovala Klárka – a byl to Zaplik, který nás na náměstí nenašel, takže vyrazili do zahrad na vlastní pěst. „Jak jste trefili?“ vyzvídali jsme. „No my se zeptali v infocentru a pak šli po šipkách.“ Po šipkách...? Pak jsme si vzpomněli na podivuhodné kovové dlaždice mezi klasickými kostičkami. Tak když už nemáme tu inteligenci ani pusu, abychom se zeptali v infocentru, dobře, že jsme měli alespoň tu GPSku ;).

Došli jsme zpět k autům a popojeli kousek na focení. Vhodné místo jsme našli na kraji města, před koňským cvičákem. Chvíli jsme fotili a porovnávali si penisy, ehm, tedy auta :). Zaplik má taky NB, ale černé. Jet s námi do Brna na oběd odmítl (přijeli od Olomouce, tedy z opačné strany), ale kousek nás ještě následoval. Jel poslední, takže jsme měli (Jirka v zrcátku, já otočená) luxusní výhled na jeho drifty – ten člověk neprojel snad jedinou zatáčku rovně, to byl permanentní Bokem Cup :).

Po obědě ve Výtopně, kde jsme byli poprvé (vláček s pitím super, musíme někdy zajít i v Praze) za námi dorazil i z.vymazal, pro změnu v NBčku stříbrném. Sice jenom 1,6, ale zase facelift :). Mírné rozpaky, co že teď vlastně budeme dělat, rozptýlili Brňáci prakticky ihned: pojedeme se vyfotit na přehradu.

(Poslední půlden nacpu do posledního blogu hned, jak se k tomu dostanu, zatím enjoy... :))

Moravský roadtrip III. - Po cyklostezce do Rožnova

V Olmiku jsme zaparkovali bezděčně přímo u průchodu na náměstí, vedle kterého jsme obědvali. Nejdřív jsme si ale obešli náměstí a okoukli orloj, před nímž jsme se stali terčem nějakého eurounijního výzkumu turistického ruchu. Milá slečna zkoumala, na jak dlouho v kraji zůstáváme a jestli jsme přijeli za zábavou nebo v rámci církevní turistiky :)). Dlouho jsme se ale zdržet nenechali; přece jenom to byl do Rožnova kus cesty a podívat jsme se tam chtěli.

Rožnov a Pustevny, to je naše srdeční záležitost. Ale dálnici jsme se chtěli vyhnout. Našli jsme si objízdnou trasu a pro jistotu zapnuli i navigaci, aby nás vyvedla z města. Olomoucí jsme projeli na Holice bez problémů i podle ukazatelů, ale na posledním kruháku nás GPSka navedla místo na průjezd Holic, který byl na mapě, na nějaký obchvat. Libovala jsem si, že se nemusíme prodírat centrem, ale jen do doby, než nás navigace donavigovala na vyfrézovanou silnici, na kterou navazoval nový asfalt, ale na proklatě úzké silničce. K dovršení všeho jsme za pár chvil narazili na cyklistu, a jelikož cesta byla opravdu úzká, měli jsme dost problémy ho předjet. Po nakonec zdařeném manévru jsme si zezadu vyslechli naštěstí nesrozumitelný, ale podle tónu nijak přátelský komentář.

Proč, to jsme pochopili vzápětí, když na nás za rohem čekala křižovatka a před ní značka... konec cyklostezky. Jediná rozumná cesta ven vedla přes dálnici, takže jsme zatnuli zuby, vytáhli okýnka a aspoň nahnali pár minut ve prospěch odpoledne na Valašsku. Vtipná část byla s předjížděním historického autobusu na jedné z mála přehledných rovinek cestou nahoru na Radhošť – Jirka si musel houknout, protože jinak by ho autobusák neměl šanci vidět; po zvukovém signálu zaostřil dolů a nechal nás projet, tak jsme se za ním nemuseli plazit celou cestu čtyřicet ;). Na Pustevnách bylo nádherně – a davů víc než na Václaváku. Kafe nám tam ale udělali dobré a do nížiny jsme vezli i půlku frgálu a balení štramberských uší. Na chvilku jsme zastavili i v Rožnově na náměstí a vystáli frontu na vynikající točenou zmrzlinu. „Velká“ nám málem spadla z kornoutu, a to byly na tabuli ještě možnosti „maxi“ a „supermaxi“. Tu musí točit nejspíš do kýble... :)

Poslední úsek, který nám v neděli zbýval, byl z Rožnova do Kroměříže, přesněji řečeno do Vážan. V jeho poslední části jsme „vyfasovali“ nějaký křáp, ve vzteku si ani nevybavím značku, který jel přesně podle vyhlášky; ve městě 50, na sedmdesátce 70, na okreskách předpisových 90. To by nebyla až taková komplikace, kdybychom nezjistili, že se evidentně vyhláška za těch pár dní změnila: nová pravidla silničního provozu hlásají 50 v obci a mimo obec 90, ovšem jen za předpokladu, že vás nikdo nepředjíždí; to je povoleno až 150. Nechtěli jsme se honit dvoukilem po okreskách, tak jsme to vzdali a zařadili se zas zpátky. Výjimečně lituju, že tam zrovna nestáli policajti, protože tohle bránění předjíždění bylo totálně o papíry. Co mají ti lidi v hlavě?

Moravský roadtrip II. - Ecce Šternberk

Moc jsme se nevyspali. Shodou smolných okolností se v hotelu konala svatba, což obnášelo randál do pozdních nočních hodin... i ráno. Sice nechápu, kdo po svatebním veselí vstává v půl páté, ale osazenstvo vedlejšího pokoje k naší smůle ano. Práskali dveřmi, vyráběli čaj ponorným vařičem, povídali si a Jirka tvrdí, že provozovali sex, ale to nemůžu potvrdit. Snažila jsem se je moc neposlouchat a zase usnout, což se nám i přesto, že v pět hodin už je plné denní světlo (a nám přímo naproti hlavové části postelí chyběla na okně jedna vertikální žaluzie), nějakým způsobem podařilo. Po přerušovaném spánku a po Šerácích jsme ale nebyli ani v osm moc v kondici.

Snídaně proběhla stylově – čerstvé pečivo a ledová káva na parkovišti u místního hyperalbertu. (Mimochodem neskutečné, kolik lidí chodí v Šumperku nakupovat v neděli v devět ráno. Pokladny nestíhaly.) První dopolední cíl byl státní hrad Šternberk, kam jsme jeli přes Libinu a Uničov. Mimochodem, Libina je snad nejdelší obec, jakou jsem kdy potkala; kam se hrabou příslovečné Lovosice!

„Nádhera, ty máky. Škoda, že nemůžeme někde zajet do pole,“ povzdechla jsem si. Miatka obklopená bílými máky... „Támhle je polňačka,“ všiml si řidič za chvíli. Opatrně jsme na ni sjeli a nafotili pár portrétů. (K dokonalosti chyběla jen zrcadlovka, ale s sebou jsme ji tahat nechtěli – o starost navíc.) Vyjíždění už při vší opatrnosti tak jednoduché nebylo a trochu jsme si škrtli, ale nic, co by miatce ublížilo.

„Velký prohlídkový okruh začíná za pět minut,“ usmála se na nás pokladní – ideální. Okruh i celý hrad se nám moc líbily; jen přízvuk průvodkyně nemohl nikoho nechat na pochybách, v jaké části republiky se nachází, a taky mě mrzelo, že nevěděla, čí je velký erb uprostřed stěny, před kterým jsme asi deset minut stáli. Měl čtyři pole, ve dvou byly lilie a ve dvou Meluzíny, dvouocasé mořské panny, a tytéž symboly se opakovaly i na propagačních dřevěných „soubojových“ helmách, které zmiňovala i ve výkladu. Dogooglit se to nedá, takže, není mezi čtenáři nějaký heraldik? :)

Ve Šternberku jsme měli ještě jeden cíl, zasvěceným netřeba vysvětlovat: okruh Ecce Homo. Ale jednak jsme díky dlouhé prohlídce byli maličko ve skluzu, jednak jsme měli gumy i brzdové destičky ve stavu mírně tristním a chtěli jsme ještě dojet domů :). Tak jsme radši vyrazili na oběd do Olomouce.

(V rámci menší náročnosti na autora i čtenáře rozdělím neděli do dvou částí ;). Pokračování ASAP...)

Moravský roadtrip I. - Přes Polsko na Šumperk

Tenhle zápisek bude asi trochu nesouvislý, protože jsme teprve před pár hodinami přijeli z třídenního roadtripu, během kterého jsme najeli cca tisíc kilometrů v trojúhelníku Praha – polské Miedzylesie – Brno, skoro se nezastavili a nasbírali spoustu zážitků, setkání a fotek. Ale právě proto musím dneska aspoň začít s blogováním, protože jeden zážitek přebíjí druhý a za chvíli je buď zapomenu, nebo se mi slejou všechny dohromady (už teď mám pocit, že to byly dva dny a ne tři) :).

V sobotu jsme vyrazili hned po snídani – po okreskách do Pardubic. Jednak proto, že jsme čekali na dálnicích frmol, a pak taky byla dálnice plánovaná maximálně na cestu zpátky; v miatce to není žádná zábava, jen hukot, držení volantu a pořád tupě dopředu. Výjezy z Prahy byly zahuštěné všude, ale na kolínské ne moc daleko. Respektive tam se to stejně nedá nikde moc rozjíždět, obce nalepené na sobě, takže po předchozí dohodě a k všeobecné společnosti jsem ke Kolínu docukala já. Cestou jsme potkali dokonce stopaře. Neberem je nikdy, ne ze sobectví, spíš ze strachu – ale i kdybychom byli bývali chtěli, nevešel by se ani do kufru, kde byla taška s věcmi na tři dny, takže jsme rozhodili rukama a smáli se na něj. Usmál se taky.

Před Kolínem jsme se prohodili a bez větších zádrhelů pokořili Pardubice. Před městem jsem nahodila navigaci, abychom trefili k hradu. Hnala nás do parkových uliček, tak jsme ji prokleli (tenhle víkend nikoli naposled) a zaparkovali někde, odkud jsme tušili, že to k hradu bude relativně nejblíž. A bylo, tedy, dalo se dojet i na nádvoří, ale tam parkovací kapacity zabíraly svatby – jen během naší krátké návštěvy jsme potkali dvě nebo tři různé nevěsty. Chvilku volna před obědem jsme využili k prohlídce expozice českého skla (nic jiného nás v nabídce nezaujalo, ale sklo se povedlo – taková skleněná sova... :)) a šli se nacpat burritem. Pálivost jedna byla ideální (až skoro moc), chuť skvělá a birrel jenom zasyčel.

Kolem Kostelce nad Orlicí jsme se s nebezpečně klesající ručičkou palivoměru začali poohlížet po pumpě. Bohužel pro nás tam vládl nějaký šílený benzínový kartel – na obou kosteleckých pumpách měli Natural asi za 33,40. Jsme sice Pražáci, ale kromě Jižní spojky a podobně exponovaných míst zvyklí na ceny pod 32, takže jsme jeli dál a narazili na odbočku k nějakému JZD s vývěskou Natural 32,90. V areálu Zemědělského družstva Tutleky nám vstřícná pumpařka načepovala plnou, zanadávala si s námi na kostelecké ceny (a zkonstatovala, že u Rychnova si zas stěžují na kvalitu) a za 42 litrů od nás zkasírovala snesitelných čtrnáct set.

Naším cílem pro odpoledne byla příhraniční keš v polské vesničce. Měli jsme totiž s sebou geocoin z Jižní Afriky a chtěli ho pokud možno posunout do další země ;). Jenže víska s keškou byla sice hned za hranicemi – ale jenom v rámci turistického přechodu. „Můžeme zaparkovat před ním a přejít to pěšky, nebo přejet kousek dál na přejezd Dolní Lipka – Boboszów a dojet autem z polské strany,“ dala jsem Jirkovi vybrat. Vybral si přejezd a asi si za to nadával, když jsme se kodrcali po nejvytlučenější silnici všech dob. Ale zvládli jsme to všichni, našli jsme i drewiany kosciól a po chvíli bloudění i kešku. Když vezmene v úvahu frekvenci logů zhruba jednou za týden, možná tam geocoin i nějakou chvíli vydrží ;).

Co v Polsku, když už tam jsme? Rozhodli jsme se omrknout první větší vesnici, Miedzylesie. Oplývala dokonce – v sobotu odpoledne, což je proti českým sídlům podobné velikosti neuvěřitelný servis – několika otevřenými „sklepy“, tak jsme se rozhodli občerstvit vodou a zmrzlinou. Na dveřích byly hezky vylepené přijímané karty, ale na nabízenou Visu prodavačka odmítavě zakroutila hlavou. „And euros?“ zkoušel to Jirka. „Tylko polske. Česke, eventualně,“ připustila, takže jsme hledali po kapsách peníze a ona pod pultem přepočet. Drobné jsme nenašli, na stokorunu nám vrátila zloté, tak jsme si snědli zmrzlinu, a aby to nebylo tak trapné, vlezli do vedlejšího obchodu směnit nekonvertibilní měnu za velmi dobře konvertibilní, proslavené karamely krówky. (Zbylo mi asi tři čtvrtě zlotého, protože jsem otrávenou prodavačku nedokázala, respektive už ani nezkoušela přesvědčit k druhému dosypání na váze. Jsem zvědavá, jestli budu mít někdy příležitost utratit je dřív, než Polsko zavede euro – vzhledem k tomu, že tohle byla moje první návštěva, bych spíš sázela na to, že ne.)

Z Červené Vody k Šumperku jsem řídila zase já, protože Jirku z nekvalitních slunečních brýlí pálily oči. Moc dlouho mu to ale nevydrželo: za Bludovem nevydržel a sebral mi to, protože „takový krásný serpentýnky!“ si nemohl nechat ujít. (Myslím, že jsme za tohle rozhodnutí byli rádi oba :D.)

V Šumperku jsme se ubytovali a před lovením večeře zkoušeli ulovit kamaráda z IRC, kterého jsme se asi týden, v době, kdy jsme zjistili, že by se nám hodilo přenocovat právě v Šumperku, snažili sehnat. Na IRC nepáchnul, na facebooku nebyl, takže jsme to nechali náhodě a volali až po příjezdu na telefon získaný od společného kámoše. Nejdřív byl mimo signál. Pak to zvednul.

„Ty seš prvně piča a pak v Šumperku!“ reagoval překvapený Termix, když uslyšel Jirku v telefonu. Na to, že o nás nevěděl, to dopadlo vlastně dobře: v půl desáté jsme se měli sejít v hospodě dle vlastního výběru. (Neznalí místních poměrů jsme vybrali knajpu, kde měli několik velkoplošných obrazovek schopných ukojit moji touhu po sledování fotbalu, ale čepovali Holbu Šerák, která by se dala překřtít na SamoŠerák. Když Termix svěřil, že po ní bolí hlava, měl v sobě Jirka už asi čtvrtou :D.)

Do té doby jsme se prošli městem duchů. Jako správné maloměsto Šumperk zesnul úderem sobotního poledne, ale asi vzhledem k prodlouženému víkendu nebyl nikdo ani v hospodách. Stejně jako na obědě v Pardubicích, i na večeři v Černém havranovi jsme byli sami. Po večeři jsme se prošli po hradbách a zapadli na ten fotbal. Ve čtvrt na deset Jirka odpadal a chtěl se na sraz vykašlat a jít na hotel. Téměr přesně v půl Termix dorazil a do Jirky zázračně zapadly během asi hodiny tři další piva :D. Jít s námi k hotelu sice původně odmítal, ale nakonec šel, tedy vedl kolo až na parkoviště, kde si mohl aspoň prohlédnout a poobdivovat miatku. To bylo ale taky všechno – s nataženou střechou by si do ní se svými dvěma metry ani nesednul.

Někdy po půlnoci jsme se konečně dostali do postele.

Já a auta (1.)

U nás doma byl vztah k autům vždycky vyloženě spotřební. Mámu ani dědu s babičkou auta nezajímala vůbec, protože ani jeden neměli řidičák; děda si vždycky četl novinové horoskopy s ironickým „tak jestlipak dneska zase nemám sedat za volant“. Otec řidičák měl a (velmi) aktivně řídil, ale jeho jedinou ambicí bylo vyždímat z auta co nejvíc kilometrů, při kterých ho nijak zásadně nešetřil, než ho jako vylítaný vrak dá na protiúčet další nové škodovce (protože od začátků s trabantem, kterého už ani nepamatuju, jezdil vždycky vozem domácí provenience).

V celkem nepochopitelném protitrendu mě v pubertě začala zajímat auta. Zdaleka ne z motorového hlediska, koukala jsem čistě na „kastle“ a přílohu Reflexu s přehledem nových vozů studovala asi jako chlapi katalog dámského prádla – něco, co pro mě není, ale na co se mi líbí koukat. (Dodneška mám poměrně zevrubný přehled o značkách a typech vozů především nižší střední a nižší třídy druhé poloviny devadesátých let.) Dokonce jsem měla vyhlédnuté auto, které jsem si chtěla koupit (kdybych na to bývala měla), až mi bude osmnáct a udělám si řidičák. Cože, jaké že to bylo? Já to snad ani nebudu přiznávat... mám? Hm... tak byl to Fiat Cinquecento, později Seicento. Říkala jsem, že se budete smát.

V devatenácti jsem si řidičák (na dvou úžasně vylágrovaných feliciích) opravdu udělala a tajně doufala, že bych podobně vylágrovanou čtyřletou felicii otcovu mohla dostat na rozježdění. Smůla smůla, zlatá rybko; felicie padla na protiúčet nově pořizované fabii a já nedostala ani stodvácu, o které jsem myslela, že by mohla být přece jenom reálná. Zato jsem se blahosklonně mohla projet novou fabkou, kterou jsem s mokrým řidičákem při vyjíždění ze sídlištního parkoviště otřela o vedlestojící škodověnku. Šmouha od plastového nárazníku šla utřít kapesníkem, já si užila pár kilometrů očistce rad, kdy zařadit půl vteřiny předtím, než jsem to měla v úmyslu, a zastrčila papíry na několik let do šuplíku.

Když jsme se s expřítelem zmohli na ojeté Punto, bála jsem se ho řídit. (Oprávněně, vzhledem k tomu, že jsem ho dokázala zaparkované opřít o dopravní značku, před kterou stálo – šla jsem vytáhnout zapomenutá elektrická okýnka a fakt, že sedím poprvé na řidičově sedačce, jsem si chtěla vychutnat i zmáčknutím pedálů, přičemž spojkový fiátka stojícího z mírného kopce rozjel.) Řidičák jsem nechala vězet v šuplíku a radši ho zamkla na dva západy. Měla jsem tenkrát upřímný pocit, že už nejspíš nebudu řídit nikdy, a nijak zvlášť mi to nevadilo.

To jsem ještě nevěděla, jaká mě čeká pestrá automobilová budoucnost.
(Pokračování příště)

Trabant po celolaku

Mít auto, jako je MX-5, znamená taky zažívat chvíle spřízněnosti, a to nejenom s Mazďáky. Najednou tvoříte jednu partu s ostatními roadstery, sounáležitost cítite i s motorkáři, ale občas tohle neviditelné pouto probleskne i směrem k motoristům z úplně jiné škatulky. V pátek po nás například na průhonickém kruháku pokukovala posádka nějakého staršího báva (myslím e30). Co si v takové chvíli řeknete? Jasně, „závidí“. Ale o vteřinu později, a nepochybuju, že se chtěla vytáhnout hlavně před námi, na tom kruháku vystřihla takový drift, že jsme pomalu záviděli zas my :).

V neděli jsme jeli z Litoměřic do Roudnice (zadem, cestou soubčžnou s Labem, je to moc hezká a pustá silnička, kdybyste se v těch končinách někdy ocitli) a někde po cestě jsme dojeli trabant. Ale ne tak ledajaký. Zářil do daleka novým, jasně červeným lakem a když ne na první, tak určitě na druhý pohled bylo vidět, že to není omylem provozuschopná fosilie tuzemského vozového parku, ale srdeční záležitost, mazlíček a leštěnka. Na kluka za volantem jsme, když sjel v jedné vesnici na příjezdovou cestu stočenou téměř do protisměru, ukázali uznalý palec nahoru. Legrace byla, že on stejně uznale koukal na nás. Těžko říct, jestli bychom si rozuměli, narazit na sebe někde jinde, ale tahle situace a vzájemné pocity byly jasné: oba máme auto, na které můžeme být (a jsme) hrdí.

Mimoto bylo v neděli strašně krásně, tak akorát na vyjížďku s pořádnou dávkou opalováku. V katastru vesnice s příznačným názvem Hrobce jsme si dali první drift, který bylo potřeba srovnávat nadvakrát. Budu si muset nějak vypolstrovat pás u spolujezdce :). V tom vedru se nám na kešovacích zastávkách ani nechtělo natahovat střechu, tak jsme nechali auto na roudnickém náměstí jen zamčené. Nikdo nám do něj plechovky ani vajgly nenaházel, jak jsme byli varovaní :).

Začínám se přistihávat při tom, že úspěšnost víkendu měřím podle počtu hodin strávených jízdou v MX-5. Z tohoto hlediska to byl megaúspěšný víkend, v pátek, sobotu i neděli jsme vyjeli, celkem padla zas cca nádrž. Kdyby to sakra tak nelezlo do peněz! :) Taky nám začalo pískat něco v pravém předním kole a na chvíli zmírnit se to dá jen brzděním. Nic moc příjemného, už proto, že v mazdičce člověk radši šlape na plyn... ;). Ale snad se to před koupí nových destiček ještě nějak utiší...

Konečně dámská jízda

Nepočítám okamžiky zamilování, kdy mi ji na říčanských silničkách poprvé půjčil Honza. Nepočítám jen párkilometrovou skutečnou dámskou jízdu, kdy jsem byla svézt kamarádku okolo Mníšku (a byla jsem s mazdičkou poprvé „sama“, bez „odborného dohledu“ :D). Ani to nesmělé několikaminutové oťukávání na méně frekventovaných cestách během našich výletů. V sobotu mě čekala poprvé delší trasa. Vybrala jsem osvědčenou cestu po okreskách k prarodičům, kde jsem se rozježďovala s mazlíčkem Políkem i se všemi dalšími našimi auty :).
Přiznám se, nechala jsem si v sobotním provozu miatku vyvézt za Prahu, protože – co si budeme povídat – pocukávání v kolonách mezi semafory není zrovna činnost, která by jí byla příjemná, a dokáže to řidiči dát najevo ;). Když jsem si na benzínce u Odolena Vody srovnávala sedačku a zrcátka, byla jsem trochu nervózní. Od té zásadní projížďky, která mě tenkrát před nákupem tak strhla, jako by mě MX-5 odsoudila do role věčné spolujezdkyně – zdobící, kochající se, dokumentující a navigující. Tahle pozice mě naplňovala víc, než boj s pedály a řadicí pákou. Ale přece se nebudu věčně nechávat vozit. Dostala jsem radu: „Tohle je točivej motor. Nemůžeš s tím jezdit jako se cee'dem. Řaď nejdřív ve čtyřech tisících.“

Abyste rozuměli, já mám ohledně řízení tvrdou školu. V našem běžném, „zastřešeném“ autě musím řadit v prvních pár kilometrech ne později než ve 2,5 tis., dalších pár kilometrů do 3 tisíc a až potom, když se zahřeje motor, to můžu „točit“ (což stejně nedělám ;)). Zároveň nesmím motor dostat pod 2 tisíce, jinak je mi vyhrožováno, že ho podtáčím a dusím. Toliko k rodinné motovýchově, takže jediné pásmo otáček, v kterém jsem v klidu za všech okolností, je mezi 2 a 2,5. Takhle jsem jezdila i s miatkou. Pochopitelně z toho nebyla nijak na větvi.

Řazení ve vysokých otáčkách v kombinaci s proježděnou trasou udělaly z jízdy nesmělé jezdkyně na kousavé kobyle stav, který se alespoň zdálky přibližoval tomu proslavenému Jinba Ittai. Až na pár lapsů, jako vjíždění do křižovatky na neutrál (už se mi podařilo jednou), se mi jelo nádherně. Hlavně v klídku; protože tak, jak je Jirka řidič založením předjížděč, já se spíš předjíždět nechávám. (I když v Mazdě se stydím.) Výsledek je stejný, prázdná silnice přede mnou i za mnou, a spotřeba menší :). A osamoceni v jednom takovém kopečku Českého středohoří, kde se vzalo, tu se vzalo, proti nám vidíme nádherné červené kábro. Mrkačku. NAčko. V euforii jsem si nestihla ani prohlídnout řidiče, jen jsem se fascinovaně usmála a zvedla na pozdrav ruku. A byla jsem šťastná, že první MX-5, kterou jsme potkali v protisměru, jsem mohla pozdravit zpoza volantu zrovna já.

Zásady rychlé jízdy

V pátek jsme se rozhodli přiblížit si mazdičku na víkendový výjezd domů, abychom se pak nezdržovali. A když už v ní sedíte a máte volné páteční odpoledne... „Aspoň někam pocukat,“ zatoužil Jirka. „Na kafe do Přerova nad Labem?“ Přerov je naše oblíbená destinace. Když jsme tam jednou byli na návštěvě skanzenu, zašli jsme do místní cukrárny normalizačního vzezření a byli ohromeni výbornou kávou (J.J.Darboven) a zákusky za tak lidové ceny, že se tam svačina oproti Praze vyplatí málem i s cestou ;). V Přerově jsme vzbudili zasloužený ohlas („městský fouňové si zajeli do cukrárny!“), ale kafe bylo vypito rychle a co s načatým odpolednem?
„Co ten Zbořenej Kostelec,“ navrhnul Jirka zříceninu, kam už jsme se párkrát chtěli podívat. „To je tady kousek, u Týnce nad Sázavou.“
„Kousek?“ zapochybovala jsem nad atlasem. „To je tady zadem tak hodina!“
„No a pospícháš někam?“ a vyjeli jsme. S jednou kešovací zastávkou na českobrodském hřbitově a – s výjimkou úseku ze Strančic do Kamenice – vesměs neznámými silničkami, které se před Týncem začaly vlnit do lákavých serpentin.
„Tak teď jsem měl docela sevřený půlky,“ poznamenal po jedné zatáčce J.
„Jo? Z pohledu spolujezdce to bylo ok,“ konstatovala jsem. „Ale bejt za volantem, je fakt, že asi tak v klidu nejsem.“
„Trochu jsem přehnal nájezd. No, víš jaký jsou zásady rychlý jízdy?“ začal s jednou z častých řidičských přednášek. „Nesmíš brzdit v zatáčce. To by tě zadokolka okamžitě hodila do smyku. Když přeženeš nájezdovou rychlost, musíš držet směr a věřit autu, že tě z toho vytáhne.“
Pokývala jsem; pravidla pro rychlou jízdu mi sice byla k užitku asi jako favoritu instrukce pilotů F1, ale člověk nikdy neví, kdy mu bude nějaký poznatek k užitku :).
Jenže my o vlku; pár set metrů od cíle jsme vjeli tak stodvacítkou do celkem nenápadné zatáčky. Za pár chvil bylo jasné, že je něco špatně, nájezdová rychlost byla kapánek přes čáru a zatáčka nebyla vůbec tak nevinná, jak se zdála, a za dalších pár desetinek sekundy jsme už jeli doslova dveřma napřed. Zatím nejmasakróznější drift, co jsem v MX-5 zažila, o to víc, že v těch 120 nebyl zrovna plánovaný ;). A důvěra v auto tentokrát nepomohla :D.
„Kdyby ta zatáčka zůstala, jako byla na začátku, tak by to bylo v pohodě,“ dostalo se mi pak teoretického vysvětlení, „ale ona se utahovala...“
Tak jsme odlovili další kešku u zříceniny a jeli už o něco klidněji... natankovat do Průhonic, protože tyhle divočiny zase vysály podstatnou část paliva. (Navrhovala jsem vyreklamovat mazdičku u Honzy s Renatou, protože musí mit stoprocentně díru v nádrži, ale nebyla jsem vyslyšena ;).) Energii jsme doplnili kafem v mekáči, což se ukázalo jako dobrý tah, protože zrovna během těch deseti minut se okrajem Prahy přehnala pěkná průtrž, a vyrazili domů nechat miatku i nás vyspat a načerpat síly na víkendové sólo ježdění, jelikož Pražáci z MX-5 fóra tenhle i následující víkendy hromadně odpočívají...