Vstávalo se nám dobře, i když to bylo ve čtvrt na sedm. Pět minut před sedmou jsme před pizzerii Ippocampo doráželi poslední. V sedm tam, po italském zvyku, žádný autobus nebyl, ale pět minut po sedmé přijely dokonce dva, do kterých jsme se poskládali podle jmenného seznamu všichni a vyrazili přes Lignano do přístavu jménem „písečný bod“, kde na nás čekala objednaná loď do Benátek.
Čtyři mosty před náměstím svatého Marka jsme měli na dvě hodiny rozchod. Spalujícím sluncem jsme došli s průvodkyní až na Marka, kde nás přestal bavit výklad a rozhodli jsme se jít na Rialto na vlastní pěst. Proplétání uličkami nás bavilo, takže když jsme (po relativně dlouhé době) dorazili na rialtský most, rozhodli jsme se pokračovat po žlutých šipečkách na Piazzale Roma.
Vnímaví čtenáři (a ti, kteří někdy v Benátkách byli nebo se podívali na mapu) tuší, že šlo o kámen úrazu. Bylo už k půl dvanácté a já začínala myslet na to, že bychom se měli vracet. Už jednou jsem po cestě dostala zákaz pochybovat, ale přece jenom jsem se zmínila. „Já bych se ale vsadil, že už tam skoro jsme,“ povídá paličatě Jirka. Tak jsme přešli ještě jeden most, tam mi došla trpělivost a zavelela jsem k návratu. Přece jenom; cesta „tam“ nám zabrala s trochou bloudění a prokrastinování při focení, ale přece jenom poměrně svižným tempem prakticky hodinu. Teď jsme se za tři čtvrtě potřebovali dostat ne na Marka, ale na nábřeží ještě asi pět minut od náměstí. Nadávala jsem si, že jsem přistoupila na to poslední „ještě dojdem támhle a tam už to musí být“.
Zpátky jsme uličkami prosvištěli nejdřív ostrou chůzí, pak během. Když se začínaly ozývat zvony a ještě ve 12:03 jsme nebyli ani na Markovi, už jsme mysleli, že to nestihnem. Pro ten případ nás průvodkyně vybavila informací, že další loď (pro ty, kteří měli s jinou průvodkyní zaplacený celý den v Benátkách) odjíždí ze stejného místa v půl čtvrté, ale stejně jsme chtěli vidět to, co jsme si zaplatili a objednali my. Ve 12:06 jsme se vyloupli u baziliky, prodrali se davem a Jirka běžel napřed, aby kdyžtak zadržel loď vlastním tělem :). Já poklusávala za ním a vítr mi vyrážel z očí slzy. Bylo mi strašně.
Pod žlutou ceduli za čtvrtým mostem jsem doběhla přesně ve 12:10 a pár desítek zoufalých vteřin trnula, protože jsem neviděla Jirku ani skupinu. Když jsem hledala v kabelce mobil (ani nevím, na co vlastně: zjistit čas? Zavolat?), konečně se přede mnou zjevil.
(Jedna rodina sraz nestihla.)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat