Léto bez Miaty IV. Pondělí

V pondělí jsme šli na pláž už o něco později a voda byla zas o kousek příjemnější. Jenom jednou, když jsem se vznášela ve své nejoblíbenější poloze naznak, mě něco lehounce kouslo do paže – myslela jsem, že jsem narazila na stéblo mořské trávy, které voda občas unášela, ale místo střetu začínalo čím dál víc pálit. Když jsme se trochu rozkoukali, byl původce jasný: medúzy! Bylo jich pár a byly maličké, ale byly tam. Naštěstí popálení bylo opravdu jen lehoulinké a než jsme přišli domů, prakticky přestalo. Na očurávání tak ani nemuselo dojít :).

V poledne jsme šli, bláhovci, na poštu s pohledy. (Chtěla jsem si při nákupu pohledů říct i o známky; čertví, proč jsem to neudělala.) Vystáli jsme asi půlhodinovou frontu o třech lidech (pošty jsou v Itálii ještě mnohem, mnohem, mnohem příšernější organizace než u nás), abychom dostali pět známek a museli si je stejně hodit sami do schránky zvenku, která, jak jsme si přečetli, se vybírala dopoledne (takže až druhý den).

(Průvodce nás varovaly, že pošta z Itálie jde poměrně dlouho. I vzhledem k faktu, že pohledy odcházely vlastně až v úterý, jsme nepočítali s tím, že by dorazily dřív než se vrátíme. Kupodivu, u prarodičů v severních Čechách byl pohled ještě před víkendem, zatímco do Prahy dorazily až po něm. Jakékoli mé představy o fungování pošty tím u mě vzaly za své.)

Obědvali jsme vzhledem k tomuto zdržení poměrně pozdě, ale zato jsme si to vynahradili: Jirka skvělé mušle na víně a já výborný salát (bar Astra byl jediný, kde dělali saláty „akorát na zasycení“, ne misku dvou rajčat a půlky papriky nebo naopak celou hlávku ledového salátu nakrouhanou do talíře), trošku dosladka s plátky grepu. Pak jsme se zastavili na kafe a mražené tiramisu... a siesta byla v čudu. Zase aby se člověk táhnul na pláž :).

Odpoledne ale bylo naštěstí moře teploučké, takže jsme si ho užili. A abychom neměli za den málo pochůzek, vypravili jsme se sehnat nějaký ten zájezd po benátských ostrovech. Co čert nechtěl, hned po pár krocích jsme narazili na pobočku české cestovky s českou delegátkou, přímo v jejích úředních hodinách. Zájezd měli, cena byla slušná, termín nám vyhovoval a shodli jsme se, že český průvodce znamená nejmenší nervy. Za brzké splnění úkolu jsme se odměnili výbornou večeří – pizza salami e cippola, tedy salámová s tenkými proužky bílé cibule byla (tradičně) vynikající a moje grilovaná zelenina taky. Při placení jsme dostali k účtu dva maličké panáčky limoncella. Mňam!

Tím jsme ale večer nekončili. Když jsem se před večeří obouvala, věděla jsem, že se Jirka chystal dojít k majáku. „Není to daleko?“ ptala jsem se, abych kdyžtak – po včerejší zkušenosti – potlačila parádu a vzala si ponožky a pevné boty. „Co tě napadá, je to procházka,“ uklidnil mě. Radši jsem si vzala, stejně jako včera, ty prostředně pěkné a prostředně pohodlné ze svých trojích bot. A dobře jsem udělala.

Stejně, jako jsme v neděli nedošli do přístavu, jsme v pondělí nedošli k majáku; když po několika kilometrech začala padat tma a my pořád maják neviděli, rozhodli jsme se to otočit.

Jo. Spalo se nám dobře, dík za optání :).