Léto bez Miaty X. Odjezd

V pátek jsme už jen skočili na snídani, dobalili poslední používané prádlo a hygienické potřeby a vyrazili s ležérním hlasem Pavla Lišky v navigaci. Trochu nás znervózněl, když nás donutil ignorovat směrovky na Prahu a vedl nás kolem Vídně přes Mikulov a Brno na D1. Ale vedl nás dobře. Ušetřili jsme za tunely, kterým jsme se vyhnuli, a provoz byl drtivou většinu cesty plynulý. Taky jsme proti patnácti hodinám tam byli zpátky za nějakých deset, a to se solidními dávkami odpočinku a opulentním obědem i večeří (oboje Mekáč, v obou případech kolem 250 Kč, jenom ten první byl rakouský ;).)

S tím obědem to tedy bylo trochu složitější. Toužili jsme ideálně po Burger Kingu, ale odpočívadlo s ním jsme míjeli teprve někdy ve tři čtvrtě na jedenáct, což ještě nebyl čas na oběd ani omylem. Když jsem s blížícím se polednem začala pátrat v navigaci po dlabancích na trase, nenašla jsem nic jiného než Mekáče, a to ještě takové, kvůli kterým se musí sjíždět z dálnice. Ten časově nejvhodnější jsem tam tedy zadala... a vtom jsme uviděli známé dva oblouky zbrusu nové provozovny přímo u dálnice, evidentně tak nové, že jsme ji ještě neměli v POI.

Sjeli jsme a chystali se zaparkovat. Bohužel všude překážely dodávky, zhusta něco vykládající do cesty... no správně, otevírali teprve o víkendu. Ach jo.

Ani návrat k původnímu plánu nebyl bez komplikací. Sjezd jsme našli v pohodě, kousek od něj byla nákupní zóna a na ní už byl vidět známý symbol – ale nebylo úplně jasné, která odbočka z hlavní cesty k němu vede. Abychom nepřejeli, úzkostlivě jsme zahnuli dřív a skončili u nějakého hobbymarketu. Naštěstí jsme se nemuseli vracet na hlavní – bylo už vidět, že k restauraci z parkoviště hobbymarketu vede příjemným nájezdem malá místní asfaltka. Tak to aspoň vypadalo, dokud jsme nepřijeli na křižovatku. Po chodníku. (Zatracené bezbariérové chodníky.) Pořádně jsme si oddechli, že zrovna nejel kolem žádný rakouský policista – asi by mu z nás šla hlava (a nám vzápětí peněženky) kolem.