Léto bez Miaty I. Pátek

Při plánování dovolené jsme letos brali v úvahu dvě věci – přítomnost krize, která do nás především v souvislosti se stávkami všeho druhu vlila nedůvěru k našim milovaným řeckým ostrovům, a zimní nabytí nového auta, které v rámci záruky obsahovalo i bezplatné asistenční služby po Evropě. Kdy, když ne teď? řekli jsme si a rozhodovali se, které z nejbližších letovisek je nejlepší volbou pro začátečníky.

Vyhrálo Bibione, kde jsme oba byli jako děti a kam jezdí pravidelně babička s dědou, takže nám dali rady, kam chodit nakupovat, kam na kafe atd. Hotel jsme si objednali přes internet a chystali se, že v sobotu brzo ráno vyrazíme, večer budeme na místě a druhý den u moře.

Chyba lávky: v pátek mi ještě cestou do práce Jirka volal, že na ČT4 diskutují o nadcházejícím víkendu na silnicích a že v půlce Evropy začínají prázdniny. Čekají se příšerné zácpy a kolony hlavně v tunelech... a co doporučují, je vyrazit už na noc.

Zkazil mi tím půlku posledního pracovního dne, kdy jsem se z rozrušení nemohla moc soustředit, ale nakonec jsem kývla – než trávit hodiny a hodiny v kolonách, radši vyjet na noc, třeba se někde na odstavném parkovišti trochu prospat a dorazit v klidu. (Navíc oba poslední noc před dovolenou většinou špatně spíme, takže z tohohle hlediska by to stejně asi žádný velký bonus nebyl.) Že bych z toho ale měla radost, to jsem říct nemohla: zabalili jsme si sice díky cestovní horečce už dva dny předtím, ale pořád zbývala spousta drobností k dobalení, dodělání a dozařízení, a já na ně měla včetně sprchy, večeře a umytí nádobí hodinu a půl.

V půl osmé jsme ale už byli v autě i se dvěma nacpanými taškami a batohem s proviantem; já za volantem na „první směnu“ od domova na benešovskou pumpu, kde jsme si kdysi dávali sraz s Marfilem ;). Nepříjemnou E55 měl projet Jirka a já „nastoupit“ zase na rakouské dálnice.

Jo! Jenomže jsem sjela z Jižní spojky na Chodov, připojila se k tomu, co se mělo stát dálnicí, nasadila stovku... a když se to dálnicí stalo a já měla zrychlit na 130, najednou to nešlo. Provoz před námi houstnul a zpomaloval, až se prakticky zastavil. Pak kolem nás projela sanitka. Za chvíli nehodové auto. Krucinál. Páteční zácpa na D1, a někdo se v ní vyboural.

Sjeli jsme (po skoro půlhodinovém popojíždění) v Průhonicích, Jirka si vzal auto a na E55 se napojili u Poříčí nad Sázavou. Projel trasu, během které jsem se snažila aspoň podřimovat, až do Budějovic, kde jsme natankovali a já dostala volant zpátky; v Kaplicích jsme skočili k jiné pumpě pro zapomenutou rakouskou dálniční známku a pak jsme pokračovali do Rakouska. Všechno by bylo fajn, kdyby nepadla mlha. Za půl roku jsem se totiž nenaučila dělat všechny ne zcela obvyklé úkony, a ovládání mlhovek patří mezi ně. Otočením ovladače na páce od světel mi je Jirka z místa spolujezdce zapnul. Ale když mlha opadla a mlhovky se vyply, zjistila jsem, že nemůžu zapnout dálkovky.

Jirka šílel, že se nám rozbilo auto; já tušila, co se zanedlouho i potvrdilo: že jsem v zápalu kroucení s páčkami vypnula potkávací světla a svítíme obrysovkami. Nic jsme totiž neviděli a já v serpentinách vedoucích rakouskými vesničkami nezvládala prozkoumávat ovladače.

Za pár set metrů jsme zastavili na nějaké autobusové zastávce a já jsem dostala vynadáno do magorů, načež jsem se k volantu velmi dlouhou dobu nedostala. (Obávám se, že vyloženě ku prospěchu věci.)

Pak už přestaly i přírodní a jiné katastrofy, pokud za ně nepovažujeme placená WC na rakouských pumpách (během cesty jsme pročurali 2 eura 30). Když jsme od jedné vyjížděli, ani jsme se nestihli pořádně rozjet a byly tam. Kolony. Kolony před alpskými tunely. V jednu ráno.

Dvě hodiny jsme v nich stáli. Jako jediní jsme měli ze začátku puštěný motor (protože jsme si, zmrzlinky, topili): ostatní řidiči, evidentně nepřekvapení, vylézali a zapalovali si cigarety. Odůvodněně, protože třeba celou čtvrthodinu se zástupy nepohnuly ani o metr. (Děda nám líčil, že tuhle cukaturu mají na svědomí specifika tunelu, v kterém probíhá doprava obousměrně jedním tubusem a když se zanese zplodinami, což bývá často, na nějakou dobu se úplně zavře a odvětrává, ale v jednu ráno jsme to opravdu nečekali. Na druhou stranu, věříme, že být tam v sobotu dopoledne, pročekáme tam klidně celý den.)

K ránu jsme stavěli na pumpě, kde jsme se občerstvili bagetou a posledním čajem z termosky a i když jsem měla Jirku střídat, prohlásil, že je v pořádku a že může jet. Moc dlouho mu to ale nevydrželo – nepříjemně tmavé a monotónní tunely ho unavily na pokraj vyčerpání dost rychle, takže jsme si to narychlo předávali na nějakém náhodném odpočívadle, které už si ani nevybavuju. Já tak dojela zbytek tunelů, v kterých se mi taky neřídilo nijak příjemně, viděli jsme svítání nad Alpami (zážitek) a převezla jsem nás z Rakouska do Itálie, kde jsme si na první pumpě (italské záchody jsou na rozdíl od rakouských neplacené, ale zato tam – nevím, jestli globálně, ale zatím všude, kde jsem byla – chybí toaletní papír i papírové utěrky) koupili za euro pravé italské presso. Pár kapek na dně papírového kelímku nás spolu s denním světlem NEUVĚŘITELNĚ vzpružilo. Tohle kafe mi bude chybět.

Bylo tři čtvrtě na šest ráno a my před sebou měli „poslední míli“, podle navigace zhruba dvě hodiny do Bibione.