Po obědě jsme pokračovali stereotypně po dálnici. Hladové oko nás zastihlo u hranic. Měli jsme vypočítané, že k první pumpě v Mikulově bychom to měli stihnout, ale pak jsme se dostali do (jediné) kolony před hranicemi, zasekli se kousek před pumpou a nevěděli, jak dlouho budeme popojíždět... a pak jsme si řekli, proč vlastně ne? Eur nám zbylo dost a v přepočtu to taky dráž nevycházelo. Tak jsme vzali plnou. Rakouský benzín si Jirka pochvaloval celou cestu a teskní po něm dodnes :).
Celá cesta se úrovní nervozity naprosto nevyrovnala cestě tam, ale od chvíle, kdy jsme překročili hranice, už jsme byli dvojnásob v klidu. Jsme doma! Cizí peníze, cizí jazyky, roaming, to všechno jsme mohli zapomenout - a taky jsme měli jistotu, že za pár hodin jsme doma z jakéhokoli koutu republiky :). A taky ano. Projeli jsme Brnem, dali si, přece jenom už dost utahaní, brzkou večeři a delší odpočinek u meka na D1... a pak už jenom polykali nudné, ale ubíhající kilometry našeho nejfrekventovanějšího tankodromu. (Ceed je na D1, upřímně řečeno, poměrně slušně komfortní.)
Večer jsme byli doma a mohli jsme rodiče překvapit nečekaným telefonátem; původně jsme měli dorazit až druhý den. Neříkali jsme jim to předem, aby se nestačili začít bát :). Mohli jsme vybalovat, prát a regenerovat se.
Bylo to fajn a bylo toho táááák akorát.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat