Léto bez Miaty VII. Benátské ostrovy

O něco menší lodičkou jsme vypluli na první ostrov, Murano. Tam jsme viděli vlastně jenom sklárnu; na mole u sklárny (a u majáku) nás loď vyložila a zase tam pro nás přijela. První místnost byla přímo pec: sklář v ní nahřál a posléze vyfoukl nějakou karafu a jako druhého vytvaroval z žhnoucí hmoty koníka na zadních. Zatleskali jsme mu, ale drobných se od nás nedočkal, stejně jako nákupu ve výstavní místnosti. Měli tam hezké věci, ale buď šíleně drahé, nebo trochu kýče. (Anebo obojí.)

Na Buranu jsme dostali rozchod, což jsme uvítali, protože jsme se plánovali (bylo už asi půl třetí) konečně naobědvat. V Benátkách Jirka napůl žertem navrhnul najíst se v jediném místním mekáči. Bohužel jsme to částečně z falešné hrdosti a částečně díky tomu, že jsme si těsně před ním koupili zmrzlinu, neuskutečnili (a hodně pak litovali). Na Buranu bylo restaurací poměrně poskrovnu, jídlo, které jsme na talířích hostů na zahrádkách viděli, nevypadalo příliš vábně, zato ceny byly turisticky našponovanější než v samotných Benátkách. V zoufalství už jsme byli rozhodnutí dát si kousek pizzy ze stánku a „doma“ zajít na bohatou večeři, až jsem zahlédla restauraci s rozumně vypadajícími špagetami a – po pohledu do jídelního lístku – více než příznivými cenami (s obědem včetně kávy jsme se vešli do dvaceti eur a byli jsme přecpaní), takže nakonec pozdní oběd dopadl dobře a přestože jsme se zase trochu zapomněli v malebných postranních uličkách, Burano má mnohem kompaktnější rozměry než Benátky, takže jsme přišli do přístavu ještě vcelku s rezervou.

Pak už následovala jen únavná cesta zpátky do přístavu a poté, co se k nám připojili „Benátčani“, busem opět přes Lignano domů. Byli jsme rozhodnutí za každou cenu skočit ještě jednou do moře, i když jsme dorazili až v půl sedmé, takže jsme doma jenom navlékli plavky, nazuli boty a vyrazili na pláž. Byl to zvláštní pocit, prodírat se davy směřujícími opačným směrem, ale moře za to stálo. Bylo ještě vyhřáté a moc příjemné.

Po večeři jsme se jen krátce zastavili v marketu, doma si chvíli četli a ani ne v půl jedenácté utrmácení usnuli. Druhý den nás vzbudil až budík v 8:30. Deset hodin spánku!