Ta cesta do Prahy by byla na delší povídání, ve zkratce, několikrát jsme bloudili (zvlášť zoufale jsme se zakufrovali někde v Holešovicích) a na temné, pusté okresce nás zastavili policajti – na Jirkově první samostatné jízdě bez dozoru někoho, kdo by uměl řídit líp než on, a s autem, které ještě nemělo přepsané doklady. Hrozně vtipná jízda to byla, ale tohle měly být blogy o mně a autech :)))
Fáčko ale, přestože jsem k němu neměla vlastnický vztah, bylo (v rámci jeho rozbitnosti) milovanou rodinnou popelnicí. Tehdy oba studenti, tankovávali jsme za tři, čtyři stovky; nepamatuju, že bysme někdy měli na plnou :). Stěží pamatuju taky cestu, při které bychom neuvařili nebo se nepotýkali s jiným technickým problémem – ne, že by takové neexistovaly, ale spoléhat se na to rozhodně nedalo. Po republice je několik míst, které mám spojené se vzpomínkou na odstavení a čekání na studentskou asistenční službu neboli vozidlo tchánových. Bývalo by se zdálo, že fávo je ideální pro rozježdění i na mě, ale já se bála. Za jeho volantem jsem byla asi dvakrát, maličký kousíček bez provozu, ale k větším štrekám mě nikdo nedonutil – a ani nenutil, protože jsme jezdili (i vzhledem k benzínu) relativně zřídka, tak akorát, aby se procvičil a ze cviku nevyšel aspoň jeden z nás.
Po necelém roce přišel den, kdy fáčko uvařilo naposledy a definitivně. Tuhle příležitost jsme využili k pořízení něčeho aspoň trochu rozumnějšího a spolehlivějšího. Měli jsme víc štěstí než rozumu, tenkrát bychom bývali pro majitele autobazarů vhodná kavka na oškubání, ale na dvoře litoměřického automagnáta jsme objevili mazlíčka – pětidveřové polo se zelenou metalízou a směšným nájezdem. Dali jsme za něj z našeho pohledu závratnou částku něco přes osmdesát tisíc. Tedy dali jsme: Jirka dal. A jestli se mi ve fáčku jezdit nechtělo, nasednout do pola jsem měla přímo panickou hrůzu. Tenkrát už se začaly naplno projevovat geny autoopatrovnictví – a představa, že bych mu s autem něco udělala...
Vypadalo to, že zůstanu navěky neřidičkou, ale uběhly další dva roky. Jednoho dne se nám v garáži, pronajaté ještě pro políska, objevil bavorák. Než jsme prodali polo – a nechtělo se mi do toho, jenomže živit dvě auta, když člověk vlastně nikam nejezdí – začala jsem se s ním učit jezdit.
A konečně jsem mohla být trochu v klidu, protože pozici auťáku – mazlíčka už zaujal jiný kus šrotu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat