Když jsem si šla před naší poslední večeří opláchnout ruce na WC, ležela na umyvadle dámská peněženka. První věc, která mě napadla, byla – krucipísek, co za blbku nechá ležet peněženku na tomhle pidiumyvadýlku? Jak je možný ji tady zapomenout (byla tam jak pěst na oko)? A já se teď s tím chtě nechtě budu muset nějak zabývat. Když ji tady nechám, někdo po mně ji sbalí a bude to částečně i moje zodpovědnost.
Po kratším přemýšlení jsem se rozhodla donést ji vrchnímu. (Já vím, že si obsah, byl-li jaký, s největší pravděpodobností rozdělila obsluha; ale viděla jsem šanci na návrat k majitelce přece jenom o něco větší. Obcházet hosty nebo se dokonce táhnout na policajty se mi v cizí zemi fakt, ale fakt nechtělo.)
Když jsem to po návratu líčila Jirkovi, zeptal se: „A bylo v ní něco?“ Zpětně si říkám, že jsem ji asi měla otevřít, třeba bych něco vyčetla z dokladů. Ale moje nechuť k otevírání cizích peněženek... nemám to ráda, ani když mi ji někdo svěří na zaplacení. Považuju ji za extrémně osobní věc. (A navíc, kdyby mě někdo na záchodě našel, jak se hrabu v cizí peněžence, propadla bych se hanbou, i kdybych pro to bývala měla ušlechtilý důvod.)
A v rámci pravidla, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, jsme od téhož vrchního dostali jen holý účet bez panáků. (A nebylo to útratou, protože tu jsme měli vyšší.)
Tak jsme se rozloučili s Bibione.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat