K předposlední snídani jsem si dala tentokrát pro změnu kakao a sladké pečivo. Na pláž jsme odcházeli asi nejdřív za celou dobu. Zbytečně. Obloha byla pokrytá souvislou oponou mraků, vzduch měl sotva pětadvacet a nám byla v plavkách v podstatě zima. Chvíli jsme si četli na lehátkách, jestli se to nevybere. Nevybralo, tak jsme se šli projít po pláži... a zjistili, že moře je docela teplé. Tak jsme tam vlezli.
Luxusní koupačka, asi nejlepší. Moře prázdné, bez medúz a s příjemnými, tak akorát velkými vlnkami.
A naše poslední moře, protože cestou na oběd začalo krápat. Pokračovalo to i, když jsme šli z oběda na vynikající presso (Jirka s grappou, já s kokosovou zmrzlinou, což obsluhující černošku skoro vyděsilo: „Coco?!“ zvedla obočí, ale pokud pominu ty kousky kokosu, které, uznávám, byly v kafi zvláštní, neměla tahle kombinace chybu), z kavárny-gelaterie do krámu pro první várku suvenýrů a z krámu domů; to už kapalo sice pořád snesitelně, ale už hustěji a úporněji. Rozhodli jsme se strávit siestu na pokoji, než se to přeprší.
O tři hodiny později nejenže nepřepršelo, ale cedí čím dál víc s občasným bonusem ve formě hromů a blesků. Alespoň jsme zabalili většinu věcí a meditujeme nad deštníkem, jestli dojde trpělivost dřív nám nebo počasí.
Nakonec se jakžtakž umoudřilo, takže jsme mohli dokoupit suvenýry a zajít na poslední večeři do pizzerie, kde měli posledně skvělou grilovanou zeleninu a k účtu jsme dostali grátis malého panáka limoncella. Jelikož to byl poslední večer, rozhodli jsme se neomezovat a dát si každý pizzu vlastní, což dopadlo očekávaně – snědli jsme oba tři čtvrtiny. Ale nevadilo nám to. Moje pikantní byla opravdu skvělá.
Ale pak mi Italové zkazili náladu. Dvakrát.
(Pokračování příště)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat