Léto bez Miaty II. Sobota

Ta nejhorší zácpa nás ale měla teprve čekat. Do Bibione jela kromě nás a půlky Německa taky půlka Itálie a příjezd od dálnice byl beznadějně ucpaný. Bez mapy, jen s navigací jsme si netroufli na nějaké objíždění a prostě jsme poslušně stáli, zoufale sledujíce ručičku palivoměru :D. Rezervu jsme měli asi na 40 kilometrů. Místo čtvrt hodiny nám posledních dvacet kilometrů trvalo dvě úmorné hodiny, které pozvolna vysály i energii načerpanou z kofeinového životabudiče. V hotelu jsme byli v půl jedenácté, což dává celkového času patnáct hodin jízdy. (Počítali jsme, že nám i s velkorysými přestávkami zabere 10. No co už. Aspoň nás téměř vzápětí, asi čtvrt hodiny po příjezdu ubytovali.)

Na pokoji jsme si dali životodárnou sprchu, vyčistili zuby, vybalili tašky a vyrazili na oběd. Zmlsaní z luxusní restaurace ve Florencii, kde byly těstoviny „primi piati“ skutečně pár smutných nudliček uprostřed talíře, jsme si objednali „grandi porzioni“... a pak to samozřejmě ani jeden nedojedli. Ale aspoň jsme měli víc „oblohy“, což bylo v mém případě masové ragú a u Jirky mořské plody. Zanedlouho jsme pochopili, že těstovin jsou tu evropsky přiměřeně velké porce (a taky, že jsme měli smůlu při zmatení jídelním lístkem, protože nikde jinde tu „grandi porzioni“ neměli).

Po obědě následoval kondiční spánek, který oběma hodně bodnul, a potom moře! Při check-inu jsme dostali kartičku s číslem slunečníku a zjistili, že každý hotel má na pláži přidělené „kapacity“ slunečníků a lehátek (ke každému slunečníku náleží jedno klasické skládací lehátko a jedna „sluneční postel“) v jednom ze sektorů (jednotně barevné střídavě ve žluté, oranžové, zelené a modré). Potěšilo nás, že nejsou nijak zvýhodňované podle počtu hvězd – každý hotel má „sloupec“ slunečníků od ulice k pláži. Náš měl číslo 268 a byl poměrně sympaticky blízko pláže. Rozložili jsme si ho a šli vyzkoušet vodu.

Moře bylo slané. Plusový bod jedna (to je pro mě základ, u neslaného moře jsem byla jednou, v Bulharsku, a víckrát bych k němu nešla). Mělo rozumně velké vlnky, druhý bod plus, a písek na pláži byl krásně hladký, jemný a posetý drobnými mušličkami.

Mínusem byla zima. Venku bylo přiměřeně teplo, ale voda neměla moc přes dvacet a já od chvíle, kdy jsem do ní vlezla, do chvíle, kdy jsem ji opouštěla, měla takovou husí kůži, že jsem se radši nepřibližovala k nafukovacím matračkám (radši nezmiňuju bradavky registrovatelné jako nový typ bodné zbraně). To se sice postupně zlepšovalo a voda se po-ma-lič-ku přibližovala k pětadvacítce, nicméně při vlezu do moře jsem husila až do úterka. Druhé mínus je neskutečná natřískanost: pláž má x kilometrů, ale hustota „osídlení“ je hlavně v odpoledních hodinách neuvěřitelná. Většina z obyvatel se ale realizuje grilováním na břehu nebo cachtáním na mělčině (rodiče s malými dětmi nebo větší děti, které staví z mokrého písku hrady a přehrady). Pokud člověk doplave kousek dál, dá se i plavat, a to nemyslím nějak pejorativně. Věděli jsme, do čeho jdeme, ale stejně ta strašná masa lidí v realitě člověka ohromí :).

Mezi koupáními nás přivábila zmrzlina v plážovém baru. Dala jsem si pistáciovou, Jirka příchuť panna cota – byla výborná, ale moje pistáciová přímo luxusní. Večer jsme vyrazili na sluneční korzo a zakotvili na večeři v pizzerii (diavola a sezónní salát). Vynikající pizza a příjemné posezení na kulatém náměstíčku přiléhajícím k hlavní ulici.

Zalomili jsme to brzo. Nebylo se čemu divit, jen jsme si ještě v marketu cestou domů koupili velkou lahev lambrusca a dali si půl skleničky pro lepší spaní. Ne, že by to bývalo bylo potřeba ;)