Já a auta (2.)

Když jsem se seznámila s Jirkou, nic nenasvědčovalo naší automobilově dobrodružné současnosti. Byl totiž ve třeťáku na gymplu a ještě neměl řidičák. Já ho měla, ale jak už jsem psala, neaktivní :). Punto jsem přenechala expříteli, na nákupy jsme jezdili tramvají a na výlety buďto s rodiči, nebo veřejnou dopravou.

Pak si Jirka začal dělat řidičák. Považovala jsem to za přirozené a tak trochu se i těšila, že mě bude mít kdo vozit :D. Jeho rodina na rozdíl od mojí byla motorizovaná do morku kostí. Jeden děda jezdil do loňska autem k moři, druhý opečovával dva muzejní wartburgy. Tchán po něm jistý druh posedlosti auty zdědil a vyšperkoval k dokonalosti. Vzhledem k absenci garáže v Praze nehromadil vozidla, ale jediné aktuální opečovával jako výstavní kousek. Vychovaná v pravidlech „co neprodře lak, je v pořádku“ jsem ve vzájemných vztazích způsobila trhlinu už při prvním výletu, kdy jsem při nastupování pošlapala práh. Tchán je diplomat, takže nedal nic najevo, ale brzy se ke mně tichou poštou dostala depeše, že jsem se dopustila takřka hrdelního zločinu a mám si na to dát pozor.

V našem rodinném autě neb ylo sice nikdy vyloženě nastláno, ale vždycky se tam jedlo, pilo a šlapalo na prahy (zvracet jsem v autě přestala naštěstí poměrně brzy). To byla první věc, kterou jsem se musela odnaučit. Auto tchánovců, staré nebo nové, bylo vždycky naleštěné, vyluxované a vymazlené (v průběhu doby přibývá na náš vkus extrémní počet chromových prvků, ale to je zkrátka věc vkusu).

Autoškolu Jirka dodělal a začal se poohlížet po nějakém tom vehiklu, který by byl v mezích tehdy skromného studentského rozpočtu. Výsledek byl jasný: favorit v tristním, nicméně pojízdném stavu. Přivezl si ho tehdy za asistence mužské části rodiny z ústeckých Áček a já dostala od té ženské části sprďana, protože jsem jim neprozradila, co a jestli něco koupili, když mi to Jirka volal. Chlapi se zdrželi nad papírováním a mně tchyně s babičkou vynadaly, že držím s chlapama. V ženské loajalitě jsem měla vždycky trochu mezery.

Dodneška si pamatuju, jak jsme se tehdy potmě, bez dálniční známky a se stěží oschlými Jirkovými papíry vydali na cestu do Prahy.