Pohoda Jazz

K bráně, kde jsme měli auto, nás z depa odvezl Pavel v Jazzu. No, ne úplně přímou cestou – před výjezdem jsme ještě zabočili na jeden průjezd okruhem. S předokolkou spíš jen tak pro srandu a pro srovnání.

„Po padesáti metrech zahněte…“ namítla v tu chvíli z navigace Eliška. „Ty drž hubu!“ přeřval ji Pavel v zatáčce a my dostali záchvat smíchu. Pár metrů za parkovištěm přiléhajícím k autodromu jsme se všichni sešli u benzínky, kde jsme natankovali studené nápoje a vyrazili se grilovat na cestu do Kořenova. Bylo po páté a navigace hlásila dvě a tři čtvrtě hodiny…

Z cesty si toho moc nepamatuju – ještě dneska mám úpal, když si na sobotu vzpomenu. Průjezd Jaroměří, kde jsem byla jednou asi před sedmi lety na návštěvě za kamarádkou. Benzínka s kuřáckou, čurací a chladicí pauzou, kde jsme se rozdělili na „rychlou“ část a „doprovodná vozidla“. Příjezd do hor a zákeřně vyfrézovaná silnice; ale ne souvislý úsek na jedné nebo druhé straně, nýbrž furiantsky rozhozené flíčky jak na záplatované dece. Někde jsme měli výhodu my, že jsme projeli prostředkem mezi dvěma vyfrézovanými úseky; někde Ota se svým rozšířeným NAčkem, protože vyfrézovaný prostředek objel po pevných krajích. Konec frézování a tempo, kterým se nám oba závodníci (medailisté Ota a Štěpán) v serpentinách ztratili z dohledu (ale naštěstí počkali na rozcestí, jinak bychom možná bloudili v Jizerkách ještě teď). Strmá a polorozpadlá cestička k penzionu. A pár minutek po nás příjezd doprovodné kolony v čele s Pavlem halekajícím „já říkal, že je v tom Jazzu ještě dojedu“.

První věc po uvítacích zdvořilostech bylo ubytování a sprcha, druhá pivo a smažák; třetí palačinky a čaj ;). A poslední, i když jsme se snažili asi hodinu odolávat, se připlížila smrtelná ospalost. Když jsme při promítání videa z posledního Miata Cupu málem spolkli obrazovku, rozhodli jsme se někdy v jedenáct rozloučit a doplazit se do postele.

Na nedělní dopoledne byla naplánovaná projížďka. „Kolem desátý jedenáctý,“ plánoval Honza. „Těžko říct, oni půjdou spát tak ve čtyři,“ kývnul hlavou k Otovi a společnosti kolem něj. My chtěli vyrazit co nejdřív po ránu, abychom nejeli v největším vedru a byli na oběd doma, takže jsme souhlasili s desátou, s tím, že pokud se po snídani nebude nic rýsovat, pojedem rovnou domů. Když nás v noci probudil šílený rachot a povyk z chodby, stačil jeden pohled na oblohu pomalu se na horizontu rozjasňující a bylo nám jasné, že Honza měl obdivuhodně realistický odhad. (Léta zkušeností jsou znát ;).)

Snídaně byla naplánovaná na devátou. Dolů jsme sešli v půl deváté, že se před snídaní projdeme, ale na švédském stole už stálo nádobí a konvice s kávou a vodou na čaj a jako první příchozí jsme vyprovokovali přinesení pečiva, sýrů a uzenin :). Tak jsme si nabrali proviant a šli se najíst ven, kde bylo teplo, ale ještě ne vedro, zatímco společenská místnost byla velmi slušně vymražená…