V sobotu jsme se courali domů z neúspěšné výpravy za keškami a litovali, že jsme se dlouho neprojeli. „Tak ještě pojedem,“ nadhodila jsem. Bylo půl deváté a čekala nás cca hodina světla.
„Jako fakt?“ nadchl se Jirka.
„No jestli chceš, tak proč ne?“
Tak jsem zrušila plány na večer u žehličky, popadli jsme doma klíče a vyrazili do garáže. Za protrpění trošky zimy, kterou jsme eliminovali přitápěním, jsme byli odměnění NÁDHERNÝM západem slunce a oblohou plnou červánků, která nás doprovázela až do Průhonic, kde jsme se rozhodli dát kafe v McDrivu (abychom vůbec dojeli domů, už bylo k desáté a klížily se nám oči). O něco horší byla cesta domů: jeli jsme vůbec poprvé za tmy a mazďule fakt svítí jak za dušiček, jak nám všichni líčili. Ale brzo jsme vjeli do osvětlených částí Prahy a pak už to byla pohodička.
Vidět červánky z auta bez střechy je něco, co fakt stojí i za trochu studený večerní výlet. Jinak ale takováhle zima stojí za houby – foukat jsme museli i v nedělní odpolední projížďce po okrajových pražských částech. Ne, že by to nebylo fajn. Ale přece jenom, bez windschottu...
Proč nemůže být normální počasí? Proč musí být buď patnáct a déšť nebo pětatřicet a sluníčko vysávající mozek z hlavy? Co to je?! :D
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat