Sbalená zavazadla už jsme měli v autě a čekali na Honzu s Renatou, abychom se rozloučili. Naneštěstí vstali mezi posledními. Hned po snídani, kde byli druzí hned za námi, zmizela posádka Petra007 (zrovna jsme si vyšli ukrátit dlouhou chvíli na lov kešek), pak vyjela lovit aquaparky rodinka v doprovodné oktávce a kolem desáté se začali trousit účastníci noční demoliční čety ;).
Mně bylo jasné, že po desáté pomíjejí všechny výhody brzkého odjezdu: neujedeme šílenému polednímu vedru ani nestihneme oběd doma. Takže jsme se domluvili, že si dáme v boleslavském mekáči salát a ještě se zúčastníme horské vyjížďky. (Ota, který vstal poslední, si dal chleba se salámem, kafe, cigáro a nechal svoji Tlustou Bertu řídit Pavla.) A stálo to za to.
Kam se hrabaly Alpy! Silničky se vinuly po hřebenech s výhledem na dlouhatánské zelené stráně plné krav, nebo vedly v jedovatých serpentinkách lesem. Sotva jsme lídrovi Honzovi, který má okolí naježděné, stačili.
Když jsme trochu pojezdili, sjeli jsme se na prázdném odstavném parkovišti plném maxišpulek s kabely a jednomyslně odhlasovali zastávku „na limču“. Ta proběhla stylově: pěšky po sjezdovce od parkoviště v Mísečkách, devět kofol na terase turistické boudy. V tom vedru byly k nezaplacení (i s horskou přirážkou ;)).
Pak jsme se už jenom nejdřív skutáleli a pak sjeli zase dolů a u Jilemnice se rozdělili; dvě auta na Prahu, zbytek zpátky do Kořenova na oběd. S jedinou výjimkou boleslavského oběda jsme se bez kouska stínu celou cestu vařili ve vlastní šťávě a zbytek neděle se nebyli schopní pohnout. Nejhorší počasí pro roadster fakt *není* chladno a plískanice. Ale vzhledem k tomu, že jsme se nakonec nevypařili, můžeme lehký úpal milosrdně pozapomenout a považovat to za další perfektní, mazdami nabitý víkend...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat