Ještě na jednu specialitu silnic před Brnem jsem zapomněla. Jelikož Krenstik neměl dálniční známku, jeli jsme z Kroměříže do Brna po okreskách. (Jeli bychom takhle asi bez ohledu na okolnosti, ale... :).) Na jednom úseku jsme narazili na testovací úsek vodorovného dopravního značení. Vypadalo to fantasticky, spousta souběžných celých i přerušovaných čar různých barev. Když jsme u vjezdu do Komořan zpozorovali Sochu svobody uprostřed kruháku, už to s náma ani nehlo.
Na přehradě bylo vzhledem k nádhernému počasí natřískáno. Udělali jsme aspoň pár fotek „naštorc“ a pak se zkusili přesunout do podhradí. Nebylo to o moc lepší, ale to pozadí! Ke třem mazdám jsme ho tvořily dvě holky a hrad.
„Kluci, opatrně s těma kamínkama! Mohly by odletovat,“ varoval nás před odjezdem Krenstik a jeho lišácký tón jsem pochopila vzápětí, kdy se schválně rozjel s razantním rozstříknutím sprchy štěrku. Do třetice jsme zkusili dojet až pod hrad – a pak dostali chuť na svačinu.
„Znám výbornou cukrárnu v Tišnově,“ nadhodil Krenstik a nám se to zdálo jako ideální zakončení moravského roadtripu. A taky že bylo: ledová káva výborná, fotečky z terasy kavárny taky pěkné a jako bonus kolem ní zrovna projížděla pára.
Jenom dostat se na dálnici bylo horší: museli jsme se vrátit až na Veverskou Bitýšku a když jsme na D1 konečně najeli, měli jsme pocit, že už se z ní nikdy nedostanem: skoro všechny exity na Moravě byly zavřené nebo nějak omezené. (Nechtěla bych tam jet ve všední den.)
Kdybychom celou trasu jeli na jeden zátah naším „běžným“ autem, nebyli bychom zdaleka tak utrmácení, naklepaní a vyflusaní jako z miatky po třech dnech. Ale taky ani zdaleka tak odpočatí, zrelaxovaní a euforizovaní.
Nějak vůbec nechápu, co jsme dělali, když jsme ji neměli...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Hlavně že je to na koho svezt...... :-)
OdpovědětVymazat