Tenhle zápisek bude asi trochu nesouvislý, protože jsme teprve před pár hodinami přijeli z třídenního roadtripu, během kterého jsme najeli cca tisíc kilometrů v trojúhelníku Praha – polské Miedzylesie – Brno, skoro se nezastavili a nasbírali spoustu zážitků, setkání a fotek. Ale právě proto musím dneska aspoň začít s blogováním, protože jeden zážitek přebíjí druhý a za chvíli je buď zapomenu, nebo se mi slejou všechny dohromady (už teď mám pocit, že to byly dva dny a ne tři) :).
V sobotu jsme vyrazili hned po snídani – po okreskách do Pardubic. Jednak proto, že jsme čekali na dálnicích frmol, a pak taky byla dálnice plánovaná maximálně na cestu zpátky; v miatce to není žádná zábava, jen hukot, držení volantu a pořád tupě dopředu. Výjezy z Prahy byly zahuštěné všude, ale na kolínské ne moc daleko. Respektive tam se to stejně nedá nikde moc rozjíždět, obce nalepené na sobě, takže po předchozí dohodě a k všeobecné společnosti jsem ke Kolínu docukala já. Cestou jsme potkali dokonce stopaře. Neberem je nikdy, ne ze sobectví, spíš ze strachu – ale i kdybychom byli bývali chtěli, nevešel by se ani do kufru, kde byla taška s věcmi na tři dny, takže jsme rozhodili rukama a smáli se na něj. Usmál se taky.
Před Kolínem jsme se prohodili a bez větších zádrhelů pokořili Pardubice. Před městem jsem nahodila navigaci, abychom trefili k hradu. Hnala nás do parkových uliček, tak jsme ji prokleli (tenhle víkend nikoli naposled) a zaparkovali někde, odkud jsme tušili, že to k hradu bude relativně nejblíž. A bylo, tedy, dalo se dojet i na nádvoří, ale tam parkovací kapacity zabíraly svatby – jen během naší krátké návštěvy jsme potkali dvě nebo tři různé nevěsty. Chvilku volna před obědem jsme využili k prohlídce expozice českého skla (nic jiného nás v nabídce nezaujalo, ale sklo se povedlo – taková skleněná sova... :)) a šli se nacpat burritem. Pálivost jedna byla ideální (až skoro moc), chuť skvělá a birrel jenom zasyčel.
Kolem Kostelce nad Orlicí jsme se s nebezpečně klesající ručičkou palivoměru začali poohlížet po pumpě. Bohužel pro nás tam vládl nějaký šílený benzínový kartel – na obou kosteleckých pumpách měli Natural asi za 33,40. Jsme sice Pražáci, ale kromě Jižní spojky a podobně exponovaných míst zvyklí na ceny pod 32, takže jsme jeli dál a narazili na odbočku k nějakému JZD s vývěskou Natural 32,90. V areálu Zemědělského družstva Tutleky nám vstřícná pumpařka načepovala plnou, zanadávala si s námi na kostelecké ceny (a zkonstatovala, že u Rychnova si zas stěžují na kvalitu) a za 42 litrů od nás zkasírovala snesitelných čtrnáct set.
Naším cílem pro odpoledne byla příhraniční keš v polské vesničce. Měli jsme totiž s sebou geocoin z Jižní Afriky a chtěli ho pokud možno posunout do další země ;). Jenže víska s keškou byla sice hned za hranicemi – ale jenom v rámci turistického přechodu. „Můžeme zaparkovat před ním a přejít to pěšky, nebo přejet kousek dál na přejezd Dolní Lipka – Boboszów a dojet autem z polské strany,“ dala jsem Jirkovi vybrat. Vybral si přejezd a asi si za to nadával, když jsme se kodrcali po nejvytlučenější silnici všech dob. Ale zvládli jsme to všichni, našli jsme i drewiany kosciól a po chvíli bloudění i kešku. Když vezmene v úvahu frekvenci logů zhruba jednou za týden, možná tam geocoin i nějakou chvíli vydrží ;).
Co v Polsku, když už tam jsme? Rozhodli jsme se omrknout první větší vesnici, Miedzylesie. Oplývala dokonce – v sobotu odpoledne, což je proti českým sídlům podobné velikosti neuvěřitelný servis – několika otevřenými „sklepy“, tak jsme se rozhodli občerstvit vodou a zmrzlinou. Na dveřích byly hezky vylepené přijímané karty, ale na nabízenou Visu prodavačka odmítavě zakroutila hlavou. „And euros?“ zkoušel to Jirka. „Tylko polske. Česke, eventualně,“ připustila, takže jsme hledali po kapsách peníze a ona pod pultem přepočet. Drobné jsme nenašli, na stokorunu nám vrátila zloté, tak jsme si snědli zmrzlinu, a aby to nebylo tak trapné, vlezli do vedlejšího obchodu směnit nekonvertibilní měnu za velmi dobře konvertibilní, proslavené karamely krówky. (Zbylo mi asi tři čtvrtě zlotého, protože jsem otrávenou prodavačku nedokázala, respektive už ani nezkoušela přesvědčit k druhému dosypání na váze. Jsem zvědavá, jestli budu mít někdy příležitost utratit je dřív, než Polsko zavede euro – vzhledem k tomu, že tohle byla moje první návštěva, bych spíš sázela na to, že ne.)
Z Červené Vody k Šumperku jsem řídila zase já, protože Jirku z nekvalitních slunečních brýlí pálily oči. Moc dlouho mu to ale nevydrželo: za Bludovem nevydržel a sebral mi to, protože „takový krásný serpentýnky!“ si nemohl nechat ujít. (Myslím, že jsme za tohle rozhodnutí byli rádi oba :D.)
V Šumperku jsme se ubytovali a před lovením večeře zkoušeli ulovit kamaráda z IRC, kterého jsme se asi týden, v době, kdy jsme zjistili, že by se nám hodilo přenocovat právě v Šumperku, snažili sehnat. Na IRC nepáchnul, na facebooku nebyl, takže jsme to nechali náhodě a volali až po příjezdu na telefon získaný od společného kámoše. Nejdřív byl mimo signál. Pak to zvednul.
„Ty seš prvně piča a pak v Šumperku!“ reagoval překvapený Termix, když uslyšel Jirku v telefonu. Na to, že o nás nevěděl, to dopadlo vlastně dobře: v půl desáté jsme se měli sejít v hospodě dle vlastního výběru. (Neznalí místních poměrů jsme vybrali knajpu, kde měli několik velkoplošných obrazovek schopných ukojit moji touhu po sledování fotbalu, ale čepovali Holbu Šerák, která by se dala překřtít na SamoŠerák. Když Termix svěřil, že po ní bolí hlava, měl v sobě Jirka už asi čtvrtou :D.)
Do té doby jsme se prošli městem duchů. Jako správné maloměsto Šumperk zesnul úderem sobotního poledne, ale asi vzhledem k prodlouženému víkendu nebyl nikdo ani v hospodách. Stejně jako na obědě v Pardubicích, i na večeři v Černém havranovi jsme byli sami. Po večeři jsme se prošli po hradbách a zapadli na ten fotbal. Ve čtvrt na deset Jirka odpadal a chtěl se na sraz vykašlat a jít na hotel. Téměr přesně v půl Termix dorazil a do Jirky zázračně zapadly během asi hodiny tři další piva :D. Jít s námi k hotelu sice původně odmítal, ale nakonec šel, tedy vedl kolo až na parkoviště, kde si mohl aspoň prohlédnout a poobdivovat miatku. To bylo ale taky všechno – s nataženou střechou by si do ní se svými dvěma metry ani nesednul.
Někdy po půlnoci jsme se konečně dostali do postele.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat