Já a auta (1.)

U nás doma byl vztah k autům vždycky vyloženě spotřební. Mámu ani dědu s babičkou auta nezajímala vůbec, protože ani jeden neměli řidičák; děda si vždycky četl novinové horoskopy s ironickým „tak jestlipak dneska zase nemám sedat za volant“. Otec řidičák měl a (velmi) aktivně řídil, ale jeho jedinou ambicí bylo vyždímat z auta co nejvíc kilometrů, při kterých ho nijak zásadně nešetřil, než ho jako vylítaný vrak dá na protiúčet další nové škodovce (protože od začátků s trabantem, kterého už ani nepamatuju, jezdil vždycky vozem domácí provenience).

V celkem nepochopitelném protitrendu mě v pubertě začala zajímat auta. Zdaleka ne z motorového hlediska, koukala jsem čistě na „kastle“ a přílohu Reflexu s přehledem nových vozů studovala asi jako chlapi katalog dámského prádla – něco, co pro mě není, ale na co se mi líbí koukat. (Dodneška mám poměrně zevrubný přehled o značkách a typech vozů především nižší střední a nižší třídy druhé poloviny devadesátých let.) Dokonce jsem měla vyhlédnuté auto, které jsem si chtěla koupit (kdybych na to bývala měla), až mi bude osmnáct a udělám si řidičák. Cože, jaké že to bylo? Já to snad ani nebudu přiznávat... mám? Hm... tak byl to Fiat Cinquecento, později Seicento. Říkala jsem, že se budete smát.

V devatenácti jsem si řidičák (na dvou úžasně vylágrovaných feliciích) opravdu udělala a tajně doufala, že bych podobně vylágrovanou čtyřletou felicii otcovu mohla dostat na rozježdění. Smůla smůla, zlatá rybko; felicie padla na protiúčet nově pořizované fabii a já nedostala ani stodvácu, o které jsem myslela, že by mohla být přece jenom reálná. Zato jsem se blahosklonně mohla projet novou fabkou, kterou jsem s mokrým řidičákem při vyjíždění ze sídlištního parkoviště otřela o vedlestojící škodověnku. Šmouha od plastového nárazníku šla utřít kapesníkem, já si užila pár kilometrů očistce rad, kdy zařadit půl vteřiny předtím, než jsem to měla v úmyslu, a zastrčila papíry na několik let do šuplíku.

Když jsme se s expřítelem zmohli na ojeté Punto, bála jsem se ho řídit. (Oprávněně, vzhledem k tomu, že jsem ho dokázala zaparkované opřít o dopravní značku, před kterou stálo – šla jsem vytáhnout zapomenutá elektrická okýnka a fakt, že sedím poprvé na řidičově sedačce, jsem si chtěla vychutnat i zmáčknutím pedálů, přičemž spojkový fiátka stojícího z mírného kopce rozjel.) Řidičák jsem nechala vězet v šuplíku a radši ho zamkla na dva západy. Měla jsem tenkrát upřímný pocit, že už nejspíš nebudu řídit nikdy, a nijak zvlášť mi to nevadilo.

To jsem ještě nevěděla, jaká mě čeká pestrá automobilová budoucnost.
(Pokračování příště)