Nepočítám okamžiky zamilování, kdy mi ji na říčanských silničkách poprvé půjčil Honza. Nepočítám jen párkilometrovou skutečnou dámskou jízdu, kdy jsem byla svézt kamarádku okolo Mníšku (a byla jsem s mazdičkou poprvé „sama“, bez „odborného dohledu“ :D). Ani to nesmělé několikaminutové oťukávání na méně frekventovaných cestách během našich výletů. V sobotu mě čekala poprvé delší trasa. Vybrala jsem osvědčenou cestu po okreskách k prarodičům, kde jsem se rozježďovala s mazlíčkem Políkem i se všemi dalšími našimi auty :).
Přiznám se, nechala jsem si v sobotním provozu miatku vyvézt za Prahu, protože – co si budeme povídat – pocukávání v kolonách mezi semafory není zrovna činnost, která by jí byla příjemná, a dokáže to řidiči dát najevo ;). Když jsem si na benzínce u Odolena Vody srovnávala sedačku a zrcátka, byla jsem trochu nervózní. Od té zásadní projížďky, která mě tenkrát před nákupem tak strhla, jako by mě MX-5 odsoudila do role věčné spolujezdkyně – zdobící, kochající se, dokumentující a navigující. Tahle pozice mě naplňovala víc, než boj s pedály a řadicí pákou. Ale přece se nebudu věčně nechávat vozit. Dostala jsem radu: „Tohle je točivej motor. Nemůžeš s tím jezdit jako se cee'dem. Řaď nejdřív ve čtyřech tisících.“
Abyste rozuměli, já mám ohledně řízení tvrdou školu. V našem běžném, „zastřešeném“ autě musím řadit v prvních pár kilometrech ne později než ve 2,5 tis., dalších pár kilometrů do 3 tisíc a až potom, když se zahřeje motor, to můžu „točit“ (což stejně nedělám ;)). Zároveň nesmím motor dostat pod 2 tisíce, jinak je mi vyhrožováno, že ho podtáčím a dusím. Toliko k rodinné motovýchově, takže jediné pásmo otáček, v kterém jsem v klidu za všech okolností, je mezi 2 a 2,5. Takhle jsem jezdila i s miatkou. Pochopitelně z toho nebyla nijak na větvi.
Řazení ve vysokých otáčkách v kombinaci s proježděnou trasou udělaly z jízdy nesmělé jezdkyně na kousavé kobyle stav, který se alespoň zdálky přibližoval tomu proslavenému Jinba Ittai. Až na pár lapsů, jako vjíždění do křižovatky na neutrál (už se mi podařilo jednou), se mi jelo nádherně. Hlavně v klídku; protože tak, jak je Jirka řidič založením předjížděč, já se spíš předjíždět nechávám. (I když v Mazdě se stydím.) Výsledek je stejný, prázdná silnice přede mnou i za mnou, a spotřeba menší :). A osamoceni v jednom takovém kopečku Českého středohoří, kde se vzalo, tu se vzalo, proti nám vidíme nádherné červené kábro. Mrkačku. NAčko. V euforii jsem si nestihla ani prohlídnout řidiče, jen jsem se fascinovaně usmála a zvedla na pozdrav ruku. A byla jsem šťastná, že první MX-5, kterou jsme potkali v protisměru, jsem mohla pozdravit zpoza volantu zrovna já.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat