Příšerný, ale strašná sranda

Takhle jsem ohodnotila naši jízdu v minikoloně šesti, resp. sedmi aut. Těžko hledat jiná slova, člověku to nedá, trochu si nezabláznit, když má kolem sebe tolik "spojenců", ale místy to bylo už docela na hraně - rychlost, předjíždění a tak dál.

Po sjezdu z osamělého kousku D3 před Táborem Jirka na křižovatce signalizoval, že potřebuje k pumpě (aby ne, po té jízdě :)) a Dominik (Dee #4) to pochopil jako rovně. Nu což, aspoň jsme našli hezký plácek na focení a zavolali do penzionu, v kolik to vyrážejí a jestli je stihneme. Stihli jsme je v Malšicích jen tak tak a dojeli s kolonou na benzínku, zastávku velmi vítanou, protože jsme někteří jeli už skoro na výpary :). Tam jsme se potkali s Honzou a Renatou, kteří zkontrolovali, jestli mazlíčkovi neubližujeme, že by si ho případně vzali zpátky, a koupili samolepku s prasetem alias parkovací lístek na parkoviště ve Zvíkovském podhradí.

Cesta na Zvíkov byla parádní. Fotila jsem o sto sedm, ale moc fotek nevyšlo, ono z jedoucího auta ostřit na pohyblivý cíl, to není legrace. Těch pár, co vyšlo, je ale parádních: azuro, nádherná jihočeská krajina a po zakroucených silničkách se vine had tří generací MX-5. Pod Zvíkovem jsme se sešikovali do tří řad a šli se mrknout na hrad - k prohlídce nepřístupný, protože se tam zrovna něco natáčelo, ale aspoň jsme obešli hradní pozemky. Narazili jsme i na svatbu; její účastníci měli fakt kliku na počasí, možná až extrémní - třeba vozit v tomhle vedru zákusky bych zrovna nepotřebovala ;). V areálu jsme se tak nějak rozdrobili, Marfila s Juniorem jsem viděla dávat si v hradním občerstvení smažák a pak až když se s námi loučili před odjezdem z parkoviště. My jsme se vrátili na sousední zahrádku, našli ostatní Pražáky a čas do jedné (odjezdu na oběd) vyplnili kusem řeči a dršťkovkou.

My se, ujištěni Otamírem, že se do hospody objednané na oběd vejdeme i nenahlášení, odvážně vydali s davem do Klučenic. A taky jo: místo se pro nás našlo a zbylo i pár řizečků (řízečků; řízků přes půl talíře) nebo kuřecích kapes se sýrem a jedli jsme až hodně po druhé hodině, ale hlavně, že jsme se najedli :). To nás posílilo natolik, že jsme se rozhodli jet se srazem ještě na rozhlednu na Onen Svět ("na kafe") a odtamtud domů. Zastávka na Orlíku nahrnula účastníky k zábradlí pozorovat zrovna jedoucí výtah na lodě (rychlostí tak srovnatelný s výtahem na kočárky u nás v metru, neboli, jak se někdo vyjádřil, "bylo by rychlejší tu loď rozebrat a přenést pěšky"; ale pěkný pohled to byl ;)).

Ukazatele na Onen Svět nelze přehlédnout, naskládat se na malá parkovišťátka bylo těžší, ale zvládli jsme to (jen jeden chudák se při couvání zaháknul za pařízek a pak to s ním vzal ještě dopředu, ale auto snad přežilo). Na rozhlednu jsme nešli (vstup na třípatrový dřevěný "posed" za třicet korun?!) a kafe dopadlo taky tristně: vzhledem k absenci pressovače byla nabídka "instantní nebo turek" (velký hrnek bryndy vyšel taky na 30) a studeného nealka "točená malinovka nebo točená kola". Když jsem požádala o 'nějakou sodovku', dostala jsem (za dvacku) sklenici vody z vodovodu. Jako uznávám turistickou přirážku, ale musely by ty služby aspoň trochu za něco stát :/.

Ale jinak bylo na Onom Světě hezky, někteří nakrmili kozy, někteří si dali karamelový pohár snad s půlkou flašky šlehačky (celý zbytek stolu si ji kradl do kafe ;)), a pak se jelo... ne, ještě ne domů, ještě na Stádlecký most, krást nám kompozici, kterou jsme posílali do kalendáře! :D Většina zbylých Pražáků se nechala ještě zlákat do penzionu, takže jsme do Prahy jeli už jen s Dee #4, z garáže vyšli pár minut před osmou a vydrželi vzhůru už sotva dvě hodiny. Ani jsem si nestihla Panthenolem namazat spálený krk a ucho. Příště to chce v takovémhle počasí místo dvacítky aspoň padesátku :)