Bezděz a Příběnice

Srazy flákáme. Přesněji řečeno, když chceme a můžeme jet, žádný zrovna není, a když je, zase se nám to nehodí. O prvním oficiálním srazu „Bezděz – Malá Skála“ jsme se dozvěděli tři dny předem, a i když jsme už měli program, slíbili jsme se aspoň ukázat. Vystoupání na parkoviště pod hradem jsem popisovala v předminulém blogpostu. Majitelů na místě moc nebylo, většina účastníků srazu se právě účastnila prohlídky, ale přesto pár nejlínějších, kteří odmítli na zříceninu šplhat, zaregistrovalo náš příjezd a poté, co jsme zařadili naši čerstvě nabytou chloubu do řady k ostatním, ji přišlo obhlédnout.

„Hele, tohle auto znám,“ okomentoval jeden a shodou okolností chvíli potom dorazili i předchozí majitelé, kteří nás tak aspoň mohli uvést ;). Dali jsme si zmrzlinu a počkali, až se většina vrátí z Bezdězu, abychom mohli vyrazit na krátkou spanilku na oběd do Doks. Tam se na (objednaný!) oběd čekalo asi sto milionů let, ale aspoň na nás taky vybyl, i když jsme v době objednávky ani netušili, že nějakou mazdu budem mít. Po strašně dlouhé době jsem si dala smažák a výběru nelitovala :). A při čekání jsme se aspoň trochu seznámili a pokonverzovali.

Po obědě jsme se vydali k prarodičům do vísky na Litoměřicko. Předem jsme plánovali, že to vezmeme přes Úštěk, a s trasou nebyly žádné zvláštní problémy. Pak jsme vjeli na babiččinu zahradu a vzbudili očekávané pozdvižení, Aby nás rodina neroznesla na kopytech, cover story zněla, že je /zatím/ jen půjčené. Po předváděcích jízdách jsme si mazdičku umyli („abysme to nevraceli zprasený“) a odjeli dokončit celodenní kolečko domů. (Přesednutí do „spotřebního auta“ na konci dne bylo mimochodem neuvěřitelně řidičsky náročné; naštěstí je to s každou další výměnou snazší.)

Do Příběnic příští víkend taky nemůžeme – pokud znova pomineme uzávěrku přihlášek, větší problém je, že je to těsně před Jirkovými státnicemi. Při plánování posledního výletu ale padla volba na Tábor; asi před rokem jsme si tam užili skvělý den završený vynikající kávou v hotelové restauraci Goldie. (Není to ta úplně nejfantastičtější káva, jakou jsem kdy pila, ale je velmi dobrá, fundovaně připravená, nepřepálená a s plným servisem: sklenka vody, koflíček nahřátého mléka a maličká sladkost – to jen tak na okraj ;).) Ale přece jenom, oblíbené kavárny máme i blíž, takže co dál za program? Volba padla na Vrchotovy Janovice cestou tam (s jazykem na vestě jsme stihli poslední dopolední prohlídku) a podle počasí po obědě buď rozhlednu Hýlačka, nebo... ehm... Příběnice. (Když jsem to vybírala, nic jsem o srazech netušila ;).) Na rozhlednu bylo moc zamračeno, takže jsme v Malšicích našli správný směr a... co vám budu povídat, pohybovali se čím dál užší, zarostlejší a necivilizovanější asfaltkou až k penzionu (jedno potkané auto cestou tam nám vycouvalo k plácku u sídla lesní správy, druhé cestou zpátky zastavilo na trošičku širším úseku... peklo). Nevědět, že Miatka už tam minimálně jednou byla a je schopná tam dojet... no... asi dvakrát jsem se na to chtěla vykašlat ;).

Tak jsme obešli zříceninu, prohlídli si okolí a vydali se nazpátek. Tentokrát ne přes nudnou E55+D1, ale zadem přes Sedlčany, díky čemuž jsme si užili spoustu, spoustu, spoustu kilometrů serpentin (Jirka byl nadšený, mně se dělalo špatně :D) a nádavkem i Stádlecký most, o kterém jsme nevěděli a byl to příjemný bonus (máme odtamtud fotky; ale ty sloupky na vjezdu a výjezdu nás oba docela znejistěly ;)).

Takže takhle je to s námi... ale někdy se snad zase ukážem :)