Minulá sobota začala pěkně vypečeně. Původně jsme měli v plánu dopoledne „velkým“ autem na Den Kozla (omrknout, pochodit, načepovat dva tři půllitry polotmavého speciálu Florián do petlahve...), odpoledne odpočívat (a vystěhovávat před nedělním malováním) a večer vyrazit do víru Muzejní noci. Ale nakonec to probíhalo úplně jinak. Dorazili jsme do Popovic, v okolí pivovaru bylo kolem jedenácté očekávaně plno nebo zákaz zastavení, takže jsme dorazili na kraj vesnice na ohrazený kus pole nazvaný honosně parkoviště a... „bude to sto korun,“ naklonil se k nám týpek střežící parkplatz. „Cože?!“ zařvali jsme dvojhlasně a už řadili zpátečku. „Ale to je na celej den!“ volal na nás chlápek. To už jsme se ale ztráceli v prachu; vzhledem k tomu, že jsme chtěli být na oběd doma, nás tahle informace nijak zvlášť neukonejšila.
Jirka jel kroužit po Popovicích a já se vydala do areálu pivovaru aspoň pro to pivo. No – neuspěla jsem. Floriána měli jen málokde (a kde, tam nebyl naražený) a PET lahve vůbec nikde. Proč, čertví, protože loni tam točili normálně jak do přinesených, tak do prodávaných. A těch blbých keců, co jsem si od chlapů za pípama vyslechla, než jsem se k tomuhle souhrnu dopracovala.
Nasraní jsme se vydali domů, trochu se uklidnili obědem a vzhledem k tomu, že nás malovací horečka zachvacovala už od června, jsme záhy zjistili, že už vlastně není co připravovat a že máme celé volné odpoledne. Takže jsme píchli prst do mapy... vlastně do ceskevylety.cz a našli výstavu o jídle v rozumné dojezdové vzdálenosti, na zámku Kačina. Takže hurá!
Počasí nám přálo až moc, ale poučená ze srazu jsem si dala dvojitou vrstvu krému a přes ramena pareo, takže sluneční pomsta se tentokrát nekonala. Po kutnohorské jsme celkem bez problémů dorazili k zámku; jen jsme ho pak přejeli, když jsem nestihla ani říct, že mám pocit, že tady někde už to musí... a Jirka prosvištěl plácek před zámkem a hnal se na další vsi. Na druhý pokus jsme už zaparkovali a šli se pomučit výstavou Dobré jídlo, dobré pití prodlužuje živobytí (nikdo tam nechoďte, protože při vyjmenovávání různých pečených pávů apod. nejde nedostat hlad). Ve druhé, sklepní části jsme pěkně vymrzli, takže jsme po kulturním zážitku zase rádi sundali střechu a jeli domů. (Zkoušela jsem řídit v balerínkách, ale ani bych se bývala nedostala z parkoviště – příště to chce přezutí :D)
Tahle akce měla za následek, že jsme přijeli akorát na večeři úplně zmožení, ale hrdinsky jsme se vzchopili a dali aspoň Trmalovu vilu a Vítkov a pak to vzali zas domů, abychom byli schopní vstát na nedělní malování. Zpětně si ale nemůžu stěžovat. Mraky lidí na muzejce nebo samota na silnici, to je jasná volba... :)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat