Moc jsme se nevyspali. Shodou smolných okolností se v hotelu konala svatba, což obnášelo randál do pozdních nočních hodin... i ráno. Sice nechápu, kdo po svatebním veselí vstává v půl páté, ale osazenstvo vedlejšího pokoje k naší smůle ano. Práskali dveřmi, vyráběli čaj ponorným vařičem, povídali si a Jirka tvrdí, že provozovali sex, ale to nemůžu potvrdit. Snažila jsem se je moc neposlouchat a zase usnout, což se nám i přesto, že v pět hodin už je plné denní světlo (a nám přímo naproti hlavové části postelí chyběla na okně jedna vertikální žaluzie), nějakým způsobem podařilo. Po přerušovaném spánku a po Šerácích jsme ale nebyli ani v osm moc v kondici.
Snídaně proběhla stylově – čerstvé pečivo a ledová káva na parkovišti u místního hyperalbertu. (Mimochodem neskutečné, kolik lidí chodí v Šumperku nakupovat v neděli v devět ráno. Pokladny nestíhaly.) První dopolední cíl byl státní hrad Šternberk, kam jsme jeli přes Libinu a Uničov. Mimochodem, Libina je snad nejdelší obec, jakou jsem kdy potkala; kam se hrabou příslovečné Lovosice!
„Nádhera, ty máky. Škoda, že nemůžeme někde zajet do pole,“ povzdechla jsem si. Miatka obklopená bílými máky... „Támhle je polňačka,“ všiml si řidič za chvíli. Opatrně jsme na ni sjeli a nafotili pár portrétů. (K dokonalosti chyběla jen zrcadlovka, ale s sebou jsme ji tahat nechtěli – o starost navíc.) Vyjíždění už při vší opatrnosti tak jednoduché nebylo a trochu jsme si škrtli, ale nic, co by miatce ublížilo.
„Velký prohlídkový okruh začíná za pět minut,“ usmála se na nás pokladní – ideální. Okruh i celý hrad se nám moc líbily; jen přízvuk průvodkyně nemohl nikoho nechat na pochybách, v jaké části republiky se nachází, a taky mě mrzelo, že nevěděla, čí je velký erb uprostřed stěny, před kterým jsme asi deset minut stáli. Měl čtyři pole, ve dvou byly lilie a ve dvou Meluzíny, dvouocasé mořské panny, a tytéž symboly se opakovaly i na propagačních dřevěných „soubojových“ helmách, které zmiňovala i ve výkladu. Dogooglit se to nedá, takže, není mezi čtenáři nějaký heraldik? :)
Ve Šternberku jsme měli ještě jeden cíl, zasvěceným netřeba vysvětlovat: okruh Ecce Homo. Ale jednak jsme díky dlouhé prohlídce byli maličko ve skluzu, jednak jsme měli gumy i brzdové destičky ve stavu mírně tristním a chtěli jsme ještě dojet domů :). Tak jsme radši vyrazili na oběd do Olomouce.
(V rámci menší náročnosti na autora i čtenáře rozdělím neděli do dvou částí ;). Pokračování ASAP...)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat