Poslední výlet bez střechy

Aspoň vzhledem k současnému vývoji počasí to předpokládám. A jelikož tyhle lijáky očekávala i předpověď, na plánovaný sobotní výlet k babičce jsme se rozhodli vzít mazďuli. Vypadalo to na poslední trochu teplý a nedeštivý den. Zatažená obloha, z které občas ukáplo, se sice nedala srovnat s pátečním azurem, ale co se dalo dělat – v pátek je většina normálních lidí v práci :). Natahovali a stahovali jsme ale jenom jednou, do cíle, kterým byla Nová Paka, jsme dojeli vcelku suchým kolem.

Dali jsme si kafe a vyrazili se podívat po městě. Krásná procházka v příjemném prostředí (jen tlak už trochu dával znát, že déšť se ze západu blíží i k nám), návštěva místní klenotnice, z které jsem měla jako někdejší nadšená obcházečka burz polodrahokamů několikanásobné Vánoce, odlovené dvě kešky a zastávka na focení u jezírka s kačenkami, které ochotně pózovaly a poskytly nám tak sérii hezkých obrázků. (Zrcadlovku jsem plánovala ještě využít na zajížďce k místnímu Lidlu po cestě zpátky – na kraji parkoviště stál všemi podzimními barvami hrající strom, u kterého jsem chtěla ulovit trochu toho umění pro říjnové kolo kalendáře :).) Když jsme se vraceli k babiččině domku, upřímně jsme se radovali, jaký máme hezký výlet.

Dostali jsme ještě svačinu a po rozumné době společenské konverzace jsme se zvedli – bylo kolem půl páté a na tu šestou jsme chtěli být doma na večeři. Vycházelo to tak akorát. Odemkli jsme kufr, uložili do něj nadílku jablek, Jirka šel ještě do kolny pro nějaký hadr na ometení tvrdohlavě ulpívajících holubinců... „já nemám klíčky,“ hlesl najednou, „nedával jsem ti je?“ „Ne, nemám je, nikdy mi je nedáváš...“ a začalo zběsilé šacování jeho kapes, mých kapes, kabelky, země pod autem... až jsme došli k jedinému závěru: musí být v kufru. A vzhledem k tomu, že jsme z lenosti začali otevírat kufr kufrem, a ne táhlem zevnitř...

Po chvilce marných pokusů s klíčky od wartburgu a kdesičeho jsme došli k názoru, že jediná rozumná možnost (kromě volání zámečníka, který by stejně přijel bůhvíkdy a dost možná zámky prostě zničil) je sjet autobusem do Prahy pro náhradní klíčky, přijet s nimi zpátky a odvézt auto. Nejbližší bus jel asi za čtvrt hodiny, takže jsme vyrazili na autobusák a cestou zpřesnili plán – jelikož z Čerňáku, kam všechny krkonošské busy směřují, je to k nám domů ještě tak tři čtvrtě hodiny cesty. Moje maminka, která bydlí pro jistotu ještě na opačném konci Prahy, má jediná náhradní klíče. Tak jsem jí zavolala a poprosila, aby sjela k nám, vyzvedla klíčky a dojela na Čerňák.

Z dalšího investigování vyplynulo, že poslední autobus zpátky jede 19:25. To by rozhodně nebylo na stihnutí, pokud by Jirka (s časem dojezdu 18:40) jel domů, ale vcelku natěsno to bylo i v rámci akce maminka, která musela stihnout bus od nás 18:32, aby byla na konečné 19:13, když ještě v nějakých :20 jsem ji telefonicky navigovala po bytě. V nervozitě mi totiž nedošlo, že šuplík nerovná se šuplík u stolu, ale ve skříňce. To už si ale naštěstí vykomunikovali Jirka s mamčou mezi sebou a 18:31 mi volala ze zastávky, že to stihla. A v 19:20 volal Jirka, že sedí v autobuse i s klíčky. Uf.

Co jsem dělala v mezičase? Vůbec nejdřív ze všeho jsem se šla trochu projít městem a v Penny jsem za poslední dvacku (všechny papírové peníze jsem dala Jirkovi na bus :)) koupila dva rohlíky (původně jsem plánovala upéct snídani večer), láhev vody a energydrink pro řidiče na večerní cestu. Pak mě napadlo podívat se na mobil, kde jsem měla tři opatrné SMSky, jestli jsem v pohodě, a odeslat odpověď v okamžiku, kdy mi zazvonil příchozí hovor :). Zbytek večera jsem prožila u zpráv bohatě komentovaných Jirkovou rodinou (taky tak nesnášíte dívat se na zprávy s příbuznými?) a příšerných Trapasů na ČT 1. Mezitím se stihlo rozpršet.

Jirkův táta pro něj sjel na autobusák (tou dobou už pršelo poměrně dost) a kolem půl desáté jsme konečně vyrazili. Cesta byla dost děsivá – manévrovat notoricky nesvítící mazďuli v noci, v dešti, místy v mlze, na silnicích se slušnou vrstvou vody... ale dorazili jsme.

Pětihodinové dobrodrůžo, kdo z vás to má?