My dva a Pixla aneb Not too much like Schumacher

V polovině června jsme odjeli na dovolenou - tentokrát po roční pauze zase letadlem, zase na řecké ostrovy a jako už tradičně jsme si zase plánovali půjčit auto. Z klasického jednoho dne se vyklubaly dva a z verku nejnižší cenové třídy, jaké jsme si ve dvou byli zvyklí půjčovat, jsem v papírech pána z půjčovny zvědavě vyslídila název "Nissan Pixo". Slyšela jsem to poprvé a čekala jsem málem nějakou dvacet let ojetou šunku.

Opak byl pravdou. Pixo bylo tak nové auto, že už ani novější být nemohlo. Dostali jsme ho s najetými 57 kilometry (!) a gumovou ochranou na spolujezdcových dveřích. Pixo je vlastně jen přebrandované Suzuki Alto a název i cenová kategorie napovídá, že je to vážně prcek. Prostě taková pixlička. A my zas po poměrně dlouhé době mohli usednout do pojízdného soukromého prostoru pro dva, abychom se vydali napříč Krétou "not too much like Schumacher", jak nás nabádal půjčovní pán ohledně úseku východně od naší vesničky, kde prý často hlídkuje policie.

Tak jsme jeli na západ :). Jednak jsme to stejně měli v plánu a jednak v končinách, kde zřejmě nemělo hlídkování tolik vybudovanou tradici, jsme byli v osmdesátikilometrovou rychlostí na třicítce nejpomalejší. Vůbec byla doprava na Krétě legrační - magistrála vedoucí po obydlenějším severním pobřeží se hrdě nazývá "National Road", ale spočívá to v tom, že má v některých úsecích místo jednoho pruhu + široké krajnice/odstavňáku, kde si svým tempem v klidu jedou ti pomalejší, rovnou dva.

Jirka tvrdil, že se mu s Pixem jelo dobře. Mně moc ne, když jsem si to na National Road chvíli zkusila. Zrcátka mají mrtvý úhel ne na autobus, ale na vlak; to, že moc nejede, by mi nevadilo (že nemá otáčkoměr, už trochu víc :D), ale že si musím na řazení pětky zaplatit hodinu v posilovně, z toho jsme neměli radost ani já, ani auto, jelikož jsem ji tam ani tak nedocvakla a zuby převodovky ochutnaly, zač je toho loket.

Nástrahami městských uliček (zvlášť v Chanii to byla lahůdka) se ale Jirka propletl víc než zdárně, stejně jako několikaterými horami, a na konci druhého dne jsme tak bezvadně zajeté Pixo, kterému na tachometru přibylo víc než 500 kilometrů, odevzdávali obohaceni kulturně, přírodně i motoristicky.

Takže, pixličko, dík.