My dva a Pixla aneb Not too much like Schumacher

V polovině června jsme odjeli na dovolenou - tentokrát po roční pauze zase letadlem, zase na řecké ostrovy a jako už tradičně jsme si zase plánovali půjčit auto. Z klasického jednoho dne se vyklubaly dva a z verku nejnižší cenové třídy, jaké jsme si ve dvou byli zvyklí půjčovat, jsem v papírech pána z půjčovny zvědavě vyslídila název "Nissan Pixo". Slyšela jsem to poprvé a čekala jsem málem nějakou dvacet let ojetou šunku.

Opak byl pravdou. Pixo bylo tak nové auto, že už ani novější být nemohlo. Dostali jsme ho s najetými 57 kilometry (!) a gumovou ochranou na spolujezdcových dveřích. Pixo je vlastně jen přebrandované Suzuki Alto a název i cenová kategorie napovídá, že je to vážně prcek. Prostě taková pixlička. A my zas po poměrně dlouhé době mohli usednout do pojízdného soukromého prostoru pro dva, abychom se vydali napříč Krétou "not too much like Schumacher", jak nás nabádal půjčovní pán ohledně úseku východně od naší vesničky, kde prý často hlídkuje policie.

Tak jsme jeli na západ :). Jednak jsme to stejně měli v plánu a jednak v končinách, kde zřejmě nemělo hlídkování tolik vybudovanou tradici, jsme byli v osmdesátikilometrovou rychlostí na třicítce nejpomalejší. Vůbec byla doprava na Krétě legrační - magistrála vedoucí po obydlenějším severním pobřeží se hrdě nazývá "National Road", ale spočívá to v tom, že má v některých úsecích místo jednoho pruhu + široké krajnice/odstavňáku, kde si svým tempem v klidu jedou ti pomalejší, rovnou dva.

Jirka tvrdil, že se mu s Pixem jelo dobře. Mně moc ne, když jsem si to na National Road chvíli zkusila. Zrcátka mají mrtvý úhel ne na autobus, ale na vlak; to, že moc nejede, by mi nevadilo (že nemá otáčkoměr, už trochu víc :D), ale že si musím na řazení pětky zaplatit hodinu v posilovně, z toho jsme neměli radost ani já, ani auto, jelikož jsem ji tam ani tak nedocvakla a zuby převodovky ochutnaly, zač je toho loket.

Nástrahami městských uliček (zvlášť v Chanii to byla lahůdka) se ale Jirka propletl víc než zdárně, stejně jako několikaterými horami, a na konci druhého dne jsme tak bezvadně zajeté Pixo, kterému na tachometru přibylo víc než 500 kilometrů, odevzdávali obohaceni kulturně, přírodně i motoristicky.

Takže, pixličko, dík.

Rozloučení s Miou

Letos proběhlo už několik projížděk, včetně dvou scuků (jednoho bez a jednoho za mé asistence). Ani o jedné z těchto příležitostí se mi nechtělo psát – buď to byla lenost, nebo zkrátka předzvěst věcí budoucích.

Už od zimy jsme byli domluvení, že Miatku prodáme – že zkrátka jedno léto stačilo, aspoň prozatím. Začátek sezóny nás v tom jen utvrdil – projížďky byly příjemné, ale zdaleka ne tak opojné jako v tom prvním létě. I to byl jeden z důvodů, proč na Léto s Miatou už nepřibyly žádné nové zápisky. Z důvodů finančních i jiných proto padlo definitivní rozhodnutí a začali jsme naši krásku inzerovat.

Nakonec se zadařilo a mazdičku jsme začátkem dubna odvezli novému majiteli. A zahanbeně musím přiznat, že ji vlastně ani nepostrádám. Jenom ukázat se na Miata Cupu na Velikonoční pondělí v Sosnové bylo trochu zvláštní – ale zelených NBček tam bylo asi pět, takže absence té naší nebyla nijak zvlášť znát ;).

Dovolím si tedy tímto náš blog uzavřít. Doufám, že to bylo pro všechny fanoušky a majitele MX-5 příjemné čtení – možná, že až se prokoušu pravidly publikování na smashwords.com, bude časem Léto s Miatou k dispozici i jako ebook. A možná někdy za čas na shledanou s některou z příštích generací…

Zima s Miatou

Jak shrnout poslední měsíc a půl?

Vánoce byly samozřejmě petrolheadské. Pod stromečkem byl minimodýlek MX-5 NB a tričko se Stigem (ne to trapné I am the Stig, ale šmrncovní modré Some say... vepředu a he's a CIA experiment gone wrong vzadu) - toto je oficiální fotka:

A tady důkaz:


V lednu jsme si v rámci testování služby budoucího zaměstnavatele vytvořili z blogu a rajčete tištěnou verzi Léta s Miatou. Zabralo nám to celý den od rána do večera, ale výsledkem je krásná publikace, památka na perfektní léto 2010 (protože jak víme, internety jsou pomíjivé) a vlastně i moje první opravdová knížka (texty z blogu prošly jen minimální úpravou). "Prohlédnout" si ji můžete v prohlížečce:



Minulý (teplý) víkend jsme se těšili na první letošní projížďku spojenou s převezením Miatky ze zimoviště k nám do garáže. Jak už ale je mým dobrým zvykem, v sobotu jsem se vzbudila s tupou bolestí hlavy a osmatřicítkou horečkou. V rámci separace od bacilů jel Jirka sám a s otevřeným oknem, kterým vanul teplý větřík, jsem doma v ložnici záviděla dvojnásob. A tenhle víkend už má zas pršet a být kolem nuly. Co se dá dělat...