Mazdabsťák

Zcela nevyhnutelný prvek závislosti na MX-5 je stav, kterému říkáme mazdabsťák – situace, kdy nemůžete sednout za volant, stáhnout střechu a rozjet se, ačkoliv byste strašně moc chtěli; příliš dlouhá doba od poslední projížďky způsobující, že se vám vaří krev a noha samovolně podupává na pedál. Teskně sledujete kupu pracovních povinností nebo čertí svatbu za okny, podle toho, co je tou aktuální příčinou, která vám brání vyrazit. A odpočítáváte dny a hodiny, nemůžete se dočkat, až konečně nasednete a zapomenete na celý okolní svět s výjimkou asfaltu před čelním sklem.

Když se vracíte z garáže, vychutnáváte si vlnu euforie, adrenalinu a dalších hormonů, která ale opadá tím rychleji, čím častěji jste zvyklí vyrážet na cesty. Doba nástupu mazdabsťáku se pohybuje od několika hodin do několika dnů. Zvládnutelné maximum je týden. Delší dobu jsme to zatím nezkoušeli. Máme za to, že by mohlo dojít k selhávání několika důležitých orgánů.

Neumíme si představit, jak se tenhle stav eliminuje přes zimu.

Náš první sraz

V pátek, den poté, co jsme si Miatku slavnostně přivezli a uplacírovali na garážové stání, jsme vyrazili na menší oťukávací projížďku po okolí, spojenou s prvním natankováním ;). Obě naše auta, pořízená s odstupem necelého půl roku, jsou teď Asijci, takže si zvykáme na „levé“ stojany po letech s pravostrannými německými kárami.

V sobotu nás čekala zkouška ohněm: dorazit pod Bezděz a připojit se k účastníkům celovíkendového srazu. A jelikož jediná rozumná cesta vedla přes Brandýs a my tam nechtěli laborovat s neprůjezdným mostem do Boleslavi, rozhodli jsme se využít „bonusovou“ dálniční známku a kus cesty urazit po R 10. Cesta probíhala solidně, až na kritický moment, kdy se na nás v levém pruhu začala zezadu netrpělivě lepit nějaká oktávka, tak jsme přidali, abychom jí uvolnili cestu, a uvolnili jsme v pravé západce špatně upevněnou střechu :D. Naštěstí jen o pár cenťáků a kousek před sjezdem, takže jsme to na první benzínce napravili (a mrkli, kudy dál).

Počasí nám přálo a cesta na Bezděz byla prostě skvostná. Když jsme přijeli na parkoviště pod hradem, nemuseli jsme se ani moc dlouho bezradně rozhlížet: pořadatel se pro jistotu zeptal, jestli jedeme na sraz, a nasměroval nás na plácek o něco výš, normálně „chráněný“ zákazem vjezdu. Tam nám bylo už bez ptaní jasné, že jsme na místě – tolik MX-5 různých generací, barev a stupňů vytuněnosti jsme ještě ani jeden takhle pohromadě neviděli.

Pokračování příště :)

Počasí se tvářilo, že se umoudří

tak jsme si na dnešek naplánovali výlet. První kapky nám na přední sklo spadly hned na prvních semaforech. „Nevykašlem se na to?“ zeptal se Jirka od volantu. „Zkusíme dojet do Popovic, kdyžtak to tam otočíme,“ navrhla jsem a jeli jsme osvědčenou trasou, z Chodova za Jesenici jsem dokonce chvíli řídila, ale pak jsme se zas vystřídali. Silnice postupně osychaly – takže jsme udělali první zastávku, ozkoušeli nově otevřenou Kozlovnu (oběd vzhledem k absenci meníček trochu dražší, ale výborný), shodili střechu a jeli prozkoumávat silničky přes Jílové a Štěchovice k našemu cíli do Příbrami.

Trochu nás inspiroval náhradní program minulý týden zrušeného scuku, trochu tradiční zdroj nápadů na výlety http://www.ceskevylety.cz/slavnosti.php poté, co jsme původně plánovaný výlet do Mariánek přece jenom radši odsunuli k lepšímu rozplánování, zkrátka – proč ne? V Dole Anna jsme se projeli důlním vláčkem, omrkli permoníky a když jsme vylezli z podzemí, připadalo nám těch dvacet venkovních stupňů jako tropy :). Byl čas na zaslouženou odměnu – kafe a svačinu, a obojího se nám k naší spokojenosti dostalo v cukrárně Rio na příbramském náměstí 17. listopadu. Náměstí je naprosto neskutečná sorela, ty klasické červeno-hnědé baráky a pravoúhlé urbanistické plány, ale ke kávě potěšilo horké mlíčko v malých konvičkách a co se týče svačiny, nadchly lákavé, čerstvé a krásně upravené dortíky – a jak jsme se později přesvědčili, taky nebezpečně dobré. Do téhle cukrárny příště jen po túře na kole, jinak bychom se za chvíli do Miatky nevešli :D.

Cestu zpátky jsme si dali po okreskách přes Hostomice a Řevnice (a jsou to krásný okresky). Vyčasilo se, takže střecha dole, čepice nahoře, opalovací krém do pohotovostní polohy a jednu zatáčku vymést driftem, že jsme skoro skončili v protisměru a já kroutila hlavou ještě dalších pět kilometrů. Pak už jenom kolona u přejezdu v Černošicích, Strakonická, spojka a do garáže, nadopovaní na dalších pár dní... a zase s prázdnou nádrží :D

Špatně se mi teď píše

...venku je hnusně, zima, prší, nálada na bodu mrazu a radost z vyjížděk taky. Já se o svaťáku opalovala a u maturity padala vedrem, letošní maturanti vynášejí počasí ze sklepa v kýblech. Snad se to konečně umoudří, kvůli tomuhle jsme si ji nekupovali! :D

Včera Jirka vychytal jakžtakž stabilní počasí a vyrazil k prarodičům Miatku vydrhnout a navoskovat. V interiéru bych teď to auto málem nepoznala, no a zvnějšku taky víc než prokouklo :). Takže teď už chybí fakt jen vypnout mraky a nastavit termostat o pět-deset stupínků nahoru, ať můžeme dát zase nějaký pořádný výlet...

Tak jsem se těšila na Autosalon

Posledně byla v upoutávce 20^th anniversary (ta červená, co byla před týdnem na srazu, o kterém jsem ještě nestihla napsat :D). Upoutávka byla krásná, dvacítka ještě krásnější, těšili jsme se. Jenže s prvními vteřinami nám sklaplo. Do té krásky posadili to dvoumetrové stopadesátikilové hovado, co jim tam jezdí s SUVčky, pickupy a podobnými obludami. Od začátku měl hemzy, že z toho čouhá (bodejť by ne), že se na něj ženský nesmály (bodejť by jo) a naprosto šílený komentáře k nákupu z drogerie, který se prý aspoň do kufru vejde. Nepochopil. A ani nemohl, mastodont.

Náladu mi spravil až AutoMotoStyl, kde byla reportáž z Open Race. Češi to sice zvorali, ale aspoň na nich bylo vidět, že si to užívají a že vědí, co mají v ruce.

Jenom je škoda, že kvůli počasí nevyšel plánovaný pražský scuk. Tak holt příště...

Motor před smrtí, dobře jste koupili

Nastalo kmitání: pojistka, ustájení, domluva na výměnu oleje a brzdovky před předáním a následné předání přímo ve spřáteleném servisu...

„...takže mám pohovor ve čtvrtek v jednu,“ líčím a nechápu, proč se na mě Jirka dívá jak na idiota. „Co je?“

„Ve čtvrtek v jednu přebíráme auto,“ podotkl nevěřícně.

„Sakra... tak já to domluvím na jindy...“ tloukla jsem se do hlavy.

„Ne, to by působilo blbě... já to zvládnu sám. Jestli tobě to nevadí, mně to nevadí,“ konstatoval... ale mně to, pokud jsem měla být upřímná, trochu vadilo. Ale co – kromě našeho současného přebíral sám zatím všechna dosavadní auta, zvládne i tohle, mávla jsem rukou.

Pohovor byl spíš představovací a oťukávací, takže jsem byla za čtvrt hodiny venku.

„No čau, my tady ještě podepisujeme...“ informoval mě muž.

„Jo? No hele, já jsem tady na metru, za deset minut budu na Florenci, za dvacet tam můžu dorazit!“

A taky jo; teda cca za 25 a s dobíháním všech návazných spojů, hlavně tramvaje na Palmovce s jazykem na vestě, ale byla jsem tam; v servisu na Balabence, kde se měnilo, podepisovalo a předávalo. Uprostřed dílny stála osamělá Miatka ještě s kapkami na střeše; ostatní účastníci transakce na mě čekali a konverzovali vzadu.

Když jsme odjížděli, loučila se s námi pomalu nastoupená jednotka.

„Dobře se o ni starejte,“ mávala Renata pomalu se slzami v očích.

„Praví mazďáci, bez střechy,“ uznale houknul servisák, protože počasí bylo pořád spíš aprílové.

Vycouvali jsme ze dvora na ulici... a byla fakt naše. I popojíždění v kolonách na Spojovací nás naplňovalo euforií. A počasí nad námi přimhouřilo obě oči, takže během cesty vysvitlo sluníčko a zatáhlo se až potom, co jsme dojeli do garáže.

Pořád jsme si připadali jako blázni, ale šťastní blázni. A na nějaké velké pochybnosti nebyl čas – během předávky jsme se domluvili, že se objevíme už na sobotním, letošním prvním MX-5 srazu.

Po hlavě

Ještě minulou neděli jsem zaujímala nekompromisní postoj: může to být hezké, ale je to naprosto nepraktické, šíleně nerozumné a úplně zbytečné. A i když jsem ve slabé chvilce podlehla a souhlasila, že se pojedeme podívat kousek za Prahu na MX-5, o které můj muž básnil už dobrého půl roku, seděla jsem v autě cestou do Říčan neochvějně rozhodnutá: ať se děje, co se děje, projížďkou to hasne. Muž řídil, stejně neochvějně přesvědčen, že mě ukecá. Já doufala, že to bude křáp, který ho neoslní, a já společně s hlasem rozumu budeme mít snazší argumentační pozici.

Zaparkovali jsme na parkovišti za rohem a došli do úzké uličky k domu, před nímž na příjezdu ke garáži už stála, připravená předvést všechen svůj šarm. Krásná. Zazvonili jsme.

„Jdete na Mazdu?“ přivítal nás majitel a otevřel branku, abychom si ji mohli prohlédnout „tváří v tvář“. Mezitím, co jsme lahvově zelenou krásku obcházeli a zkoumali od motoru po kufr, shrnoval devítiletý životopis. Moc jsem neposlouchala. Stejně ji kupovat nebudem.

Miatka je samozřejmě dvoumístná, takže když ji jeli projet, nezbylo na mě místo – stejně, jako při obdobné projížďce v zimě v Budějovicích. Tam jsem čekala v promrzlých garážích, tentokrát mi prodávající, Honza, zavolal manželku, abychom si dělaly společnost.

Povídat si se ženou cvoka do aut – těžko to nazvat jinak, než spřízněnost. Vyměňovaly jsme si zkušenosti, bylo to příjemné a já zdvořile zamlčovala, že tu jsme jenom proto, abych udělala Jirkovi radost. Za nějakou dobu přijeli, Jirkovi svítily oči. „Tak co?“ ani jsem se nemusela ptát. „No super! Co říkáš ty?“ vyzvídal. „Co bych měla říkat, když jsem v tom ještě ani nejela,“ musela jsem říct. Jak má koneckonců člověk zodpovědně říct „ne“, když neví, o čem mluví? Tak mě Honza vzal na malý okruh navazujícími okreskami. Jelo to hezky... vítr ve vlasech byl fajn... ale pořád...

„Chceš si to zkusit?“ překvapila mě nabídka. Neváhala jsem a kývla, i když jsem se bála, že mi to hned při rozjezdu chcípne a udělám si tak akorát ostudu. Ne. Všechno bylo super – a víc než super. Nepopsatelný, nezaměnitelný, neopakovatelný. Dojela jsem zpátky k vratům.

S Jirkou jsme se na sebe podívali, ztracení. „Tak my si to rozmyslíme a dáme vědět... tak do úterka.“ Doufala jsem, že se z toho třeba vyspíme, ale byla to marná naděje. Potom, co jsem to ochutnala, už jsem se toho nechtěla vzdát.

V pondělí večer jsme jim zavolali, že to berem.