Ještě minulou neděli jsem zaujímala nekompromisní postoj: může to být hezké, ale je to naprosto nepraktické, šíleně nerozumné a úplně zbytečné. A i když jsem ve slabé chvilce podlehla a souhlasila, že se pojedeme podívat kousek za Prahu na MX-5, o které můj muž básnil už dobrého půl roku, seděla jsem v autě cestou do Říčan neochvějně rozhodnutá: ať se děje, co se děje, projížďkou to hasne. Muž řídil, stejně neochvějně přesvědčen, že mě ukecá. Já doufala, že to bude křáp, který ho neoslní, a já společně s hlasem rozumu budeme mít snazší argumentační pozici.
Zaparkovali jsme na parkovišti za rohem a došli do úzké uličky k domu, před nímž na příjezdu ke garáži už stála, připravená předvést všechen svůj šarm. Krásná. Zazvonili jsme.
„Jdete na Mazdu?“ přivítal nás majitel a otevřel branku, abychom si ji mohli prohlédnout „tváří v tvář“. Mezitím, co jsme lahvově zelenou krásku obcházeli a zkoumali od motoru po kufr, shrnoval devítiletý životopis. Moc jsem neposlouchala. Stejně ji kupovat nebudem.
Miatka je samozřejmě dvoumístná, takže když ji jeli projet, nezbylo na mě místo – stejně, jako při obdobné projížďce v zimě v Budějovicích. Tam jsem čekala v promrzlých garážích, tentokrát mi prodávající, Honza, zavolal manželku, abychom si dělaly společnost.
Povídat si se ženou cvoka do aut – těžko to nazvat jinak, než spřízněnost. Vyměňovaly jsme si zkušenosti, bylo to příjemné a já zdvořile zamlčovala, že tu jsme jenom proto, abych udělala Jirkovi radost. Za nějakou dobu přijeli, Jirkovi svítily oči. „Tak co?“ ani jsem se nemusela ptát. „No super! Co říkáš ty?“ vyzvídal. „Co bych měla říkat, když jsem v tom ještě ani nejela,“ musela jsem říct. Jak má koneckonců člověk zodpovědně říct „ne“, když neví, o čem mluví? Tak mě Honza vzal na malý okruh navazujícími okreskami. Jelo to hezky... vítr ve vlasech byl fajn... ale pořád...
„Chceš si to zkusit?“ překvapila mě nabídka. Neváhala jsem a kývla, i když jsem se bála, že mi to hned při rozjezdu chcípne a udělám si tak akorát ostudu. Ne. Všechno bylo super – a víc než super. Nepopsatelný, nezaměnitelný, neopakovatelný. Dojela jsem zpátky k vratům.
S Jirkou jsme se na sebe podívali, ztracení. „Tak my si to rozmyslíme a dáme vědět... tak do úterka.“ Doufala jsem, že se z toho třeba vyspíme, ale byla to marná naděje. Potom, co jsem to ochutnala, už jsem se toho nechtěla vzdát.
V pondělí večer jsme jim zavolali, že to berem.
Žádné komentáře:
Okomentovat