Nastalo kmitání: pojistka, ustájení, domluva na výměnu oleje a brzdovky před předáním a následné předání přímo ve spřáteleném servisu...
„...takže mám pohovor ve čtvrtek v jednu,“ líčím a nechápu, proč se na mě Jirka dívá jak na idiota. „Co je?“
„Ve čtvrtek v jednu přebíráme auto,“ podotkl nevěřícně.
„Sakra... tak já to domluvím na jindy...“ tloukla jsem se do hlavy.
„Ne, to by působilo blbě... já to zvládnu sám. Jestli tobě to nevadí, mně to nevadí,“ konstatoval... ale mně to, pokud jsem měla být upřímná, trochu vadilo. Ale co – kromě našeho současného přebíral sám zatím všechna dosavadní auta, zvládne i tohle, mávla jsem rukou.
Pohovor byl spíš představovací a oťukávací, takže jsem byla za čtvrt hodiny venku.
„No čau, my tady ještě podepisujeme...“ informoval mě muž.
„Jo? No hele, já jsem tady na metru, za deset minut budu na Florenci, za dvacet tam můžu dorazit!“
A taky jo; teda cca za 25 a s dobíháním všech návazných spojů, hlavně tramvaje na Palmovce s jazykem na vestě, ale byla jsem tam; v servisu na Balabence, kde se měnilo, podepisovalo a předávalo. Uprostřed dílny stála osamělá Miatka ještě s kapkami na střeše; ostatní účastníci transakce na mě čekali a konverzovali vzadu.
Když jsme odjížděli, loučila se s námi pomalu nastoupená jednotka.
„Dobře se o ni starejte,“ mávala Renata pomalu se slzami v očích.
„Praví mazďáci, bez střechy,“ uznale houknul servisák, protože počasí bylo pořád spíš aprílové.
Vycouvali jsme ze dvora na ulici... a byla fakt naše. I popojíždění v kolonách na Spojovací nás naplňovalo euforií. A počasí nad námi přimhouřilo obě oči, takže během cesty vysvitlo sluníčko a zatáhlo se až potom, co jsme dojeli do garáže.
Pořád jsme si připadali jako blázni, ale šťastní blázni. A na nějaké velké pochybnosti nebyl čas – během předávky jsme se domluvili, že se objevíme už na sobotním, letošním prvním MX-5 srazu.
Žádné komentáře:
Okomentovat