U nás doma byl vztah k autům vždycky vyloženě spotřební. Mámu ani dědu s babičkou auta nezajímala vůbec, protože ani jeden neměli řidičák; děda si vždycky četl novinové horoskopy s ironickým „tak jestlipak dneska zase nemám sedat za volant“. Otec řidičák měl a (velmi) aktivně řídil, ale jeho jedinou ambicí bylo vyždímat z auta co nejvíc kilometrů, při kterých ho nijak zásadně nešetřil, než ho jako vylítaný vrak dá na protiúčet další nové škodovce (protože od začátků s trabantem, kterého už ani nepamatuju, jezdil vždycky vozem domácí provenience).
V celkem nepochopitelném protitrendu mě v pubertě začala zajímat auta. Zdaleka ne z motorového hlediska, koukala jsem čistě na „kastle“ a přílohu Reflexu s přehledem nových vozů studovala asi jako chlapi katalog dámského prádla – něco, co pro mě není, ale na co se mi líbí koukat. (Dodneška mám poměrně zevrubný přehled o značkách a typech vozů především nižší střední a nižší třídy druhé poloviny devadesátých let.) Dokonce jsem měla vyhlédnuté auto, které jsem si chtěla koupit (kdybych na to bývala měla), až mi bude osmnáct a udělám si řidičák. Cože, jaké že to bylo? Já to snad ani nebudu přiznávat... mám? Hm... tak byl to Fiat Cinquecento, později Seicento. Říkala jsem, že se budete smát.
V devatenácti jsem si řidičák (na dvou úžasně vylágrovaných feliciích) opravdu udělala a tajně doufala, že bych podobně vylágrovanou čtyřletou felicii otcovu mohla dostat na rozježdění. Smůla smůla, zlatá rybko; felicie padla na protiúčet nově pořizované fabii a já nedostala ani stodvácu, o které jsem myslela, že by mohla být přece jenom reálná. Zato jsem se blahosklonně mohla projet novou fabkou, kterou jsem s mokrým řidičákem při vyjíždění ze sídlištního parkoviště otřela o vedlestojící škodověnku. Šmouha od plastového nárazníku šla utřít kapesníkem, já si užila pár kilometrů očistce rad, kdy zařadit půl vteřiny předtím, než jsem to měla v úmyslu, a zastrčila papíry na několik let do šuplíku.
Když jsme se s expřítelem zmohli na ojeté Punto, bála jsem se ho řídit. (Oprávněně, vzhledem k tomu, že jsem ho dokázala zaparkované opřít o dopravní značku, před kterou stálo – šla jsem vytáhnout zapomenutá elektrická okýnka a fakt, že sedím poprvé na řidičově sedačce, jsem si chtěla vychutnat i zmáčknutím pedálů, přičemž spojkový fiátka stojícího z mírného kopce rozjel.) Řidičák jsem nechala vězet v šuplíku a radši ho zamkla na dva západy. Měla jsem tenkrát upřímný pocit, že už nejspíš nebudu řídit nikdy, a nijak zvlášť mi to nevadilo.
To jsem ještě nevěděla, jaká mě čeká pestrá automobilová budoucnost.
(Pokračování příště)
středa 30. června 2010
úterý 29. června 2010
Trabant po celolaku
Mít auto, jako je MX-5, znamená taky zažívat chvíle spřízněnosti, a to nejenom s Mazďáky. Najednou tvoříte jednu partu s ostatními roadstery, sounáležitost cítite i s motorkáři, ale občas tohle neviditelné pouto probleskne i směrem k motoristům z úplně jiné škatulky. V pátek po nás například na průhonickém kruháku pokukovala posádka nějakého staršího báva (myslím e30). Co si v takové chvíli řeknete? Jasně, „závidí“. Ale o vteřinu později, a nepochybuju, že se chtěla vytáhnout hlavně před námi, na tom kruháku vystřihla takový drift, že jsme pomalu záviděli zas my :).
V neděli jsme jeli z Litoměřic do Roudnice (zadem, cestou soubčžnou s Labem, je to moc hezká a pustá silnička, kdybyste se v těch končinách někdy ocitli) a někde po cestě jsme dojeli trabant. Ale ne tak ledajaký. Zářil do daleka novým, jasně červeným lakem a když ne na první, tak určitě na druhý pohled bylo vidět, že to není omylem provozuschopná fosilie tuzemského vozového parku, ale srdeční záležitost, mazlíček a leštěnka. Na kluka za volantem jsme, když sjel v jedné vesnici na příjezdovou cestu stočenou téměř do protisměru, ukázali uznalý palec nahoru. Legrace byla, že on stejně uznale koukal na nás. Těžko říct, jestli bychom si rozuměli, narazit na sebe někde jinde, ale tahle situace a vzájemné pocity byly jasné: oba máme auto, na které můžeme být (a jsme) hrdí.
Mimoto bylo v neděli strašně krásně, tak akorát na vyjížďku s pořádnou dávkou opalováku. V katastru vesnice s příznačným názvem Hrobce jsme si dali první drift, který bylo potřeba srovnávat nadvakrát. Budu si muset nějak vypolstrovat pás u spolujezdce :). V tom vedru se nám na kešovacích zastávkách ani nechtělo natahovat střechu, tak jsme nechali auto na roudnickém náměstí jen zamčené. Nikdo nám do něj plechovky ani vajgly nenaházel, jak jsme byli varovaní :).
Začínám se přistihávat při tom, že úspěšnost víkendu měřím podle počtu hodin strávených jízdou v MX-5. Z tohoto hlediska to byl megaúspěšný víkend, v pátek, sobotu i neděli jsme vyjeli, celkem padla zas cca nádrž. Kdyby to sakra tak nelezlo do peněz! :) Taky nám začalo pískat něco v pravém předním kole a na chvíli zmírnit se to dá jen brzděním. Nic moc příjemného, už proto, že v mazdičce člověk radši šlape na plyn... ;). Ale snad se to před koupí nových destiček ještě nějak utiší...
V neděli jsme jeli z Litoměřic do Roudnice (zadem, cestou soubčžnou s Labem, je to moc hezká a pustá silnička, kdybyste se v těch končinách někdy ocitli) a někde po cestě jsme dojeli trabant. Ale ne tak ledajaký. Zářil do daleka novým, jasně červeným lakem a když ne na první, tak určitě na druhý pohled bylo vidět, že to není omylem provozuschopná fosilie tuzemského vozového parku, ale srdeční záležitost, mazlíček a leštěnka. Na kluka za volantem jsme, když sjel v jedné vesnici na příjezdovou cestu stočenou téměř do protisměru, ukázali uznalý palec nahoru. Legrace byla, že on stejně uznale koukal na nás. Těžko říct, jestli bychom si rozuměli, narazit na sebe někde jinde, ale tahle situace a vzájemné pocity byly jasné: oba máme auto, na které můžeme být (a jsme) hrdí.
Mimoto bylo v neděli strašně krásně, tak akorát na vyjížďku s pořádnou dávkou opalováku. V katastru vesnice s příznačným názvem Hrobce jsme si dali první drift, který bylo potřeba srovnávat nadvakrát. Budu si muset nějak vypolstrovat pás u spolujezdce :). V tom vedru se nám na kešovacích zastávkách ani nechtělo natahovat střechu, tak jsme nechali auto na roudnickém náměstí jen zamčené. Nikdo nám do něj plechovky ani vajgly nenaházel, jak jsme byli varovaní :).
Začínám se přistihávat při tom, že úspěšnost víkendu měřím podle počtu hodin strávených jízdou v MX-5. Z tohoto hlediska to byl megaúspěšný víkend, v pátek, sobotu i neděli jsme vyjeli, celkem padla zas cca nádrž. Kdyby to sakra tak nelezlo do peněz! :) Taky nám začalo pískat něco v pravém předním kole a na chvíli zmírnit se to dá jen brzděním. Nic moc příjemného, už proto, že v mazdičce člověk radši šlape na plyn... ;). Ale snad se to před koupí nových destiček ještě nějak utiší...
neděle 27. června 2010
Konečně dámská jízda
Nepočítám okamžiky zamilování, kdy mi ji na říčanských silničkách poprvé půjčil Honza. Nepočítám jen párkilometrovou skutečnou dámskou jízdu, kdy jsem byla svézt kamarádku okolo Mníšku (a byla jsem s mazdičkou poprvé „sama“, bez „odborného dohledu“ :D). Ani to nesmělé několikaminutové oťukávání na méně frekventovaných cestách během našich výletů. V sobotu mě čekala poprvé delší trasa. Vybrala jsem osvědčenou cestu po okreskách k prarodičům, kde jsem se rozježďovala s mazlíčkem Políkem i se všemi dalšími našimi auty :).
Přiznám se, nechala jsem si v sobotním provozu miatku vyvézt za Prahu, protože – co si budeme povídat – pocukávání v kolonách mezi semafory není zrovna činnost, která by jí byla příjemná, a dokáže to řidiči dát najevo ;). Když jsem si na benzínce u Odolena Vody srovnávala sedačku a zrcátka, byla jsem trochu nervózní. Od té zásadní projížďky, která mě tenkrát před nákupem tak strhla, jako by mě MX-5 odsoudila do role věčné spolujezdkyně – zdobící, kochající se, dokumentující a navigující. Tahle pozice mě naplňovala víc, než boj s pedály a řadicí pákou. Ale přece se nebudu věčně nechávat vozit. Dostala jsem radu: „Tohle je točivej motor. Nemůžeš s tím jezdit jako se cee'dem. Řaď nejdřív ve čtyřech tisících.“
Abyste rozuměli, já mám ohledně řízení tvrdou školu. V našem běžném, „zastřešeném“ autě musím řadit v prvních pár kilometrech ne později než ve 2,5 tis., dalších pár kilometrů do 3 tisíc a až potom, když se zahřeje motor, to můžu „točit“ (což stejně nedělám ;)). Zároveň nesmím motor dostat pod 2 tisíce, jinak je mi vyhrožováno, že ho podtáčím a dusím. Toliko k rodinné motovýchově, takže jediné pásmo otáček, v kterém jsem v klidu za všech okolností, je mezi 2 a 2,5. Takhle jsem jezdila i s miatkou. Pochopitelně z toho nebyla nijak na větvi.
Řazení ve vysokých otáčkách v kombinaci s proježděnou trasou udělaly z jízdy nesmělé jezdkyně na kousavé kobyle stav, který se alespoň zdálky přibližoval tomu proslavenému Jinba Ittai. Až na pár lapsů, jako vjíždění do křižovatky na neutrál (už se mi podařilo jednou), se mi jelo nádherně. Hlavně v klídku; protože tak, jak je Jirka řidič založením předjížděč, já se spíš předjíždět nechávám. (I když v Mazdě se stydím.) Výsledek je stejný, prázdná silnice přede mnou i za mnou, a spotřeba menší :). A osamoceni v jednom takovém kopečku Českého středohoří, kde se vzalo, tu se vzalo, proti nám vidíme nádherné červené kábro. Mrkačku. NAčko. V euforii jsem si nestihla ani prohlídnout řidiče, jen jsem se fascinovaně usmála a zvedla na pozdrav ruku. A byla jsem šťastná, že první MX-5, kterou jsme potkali v protisměru, jsem mohla pozdravit zpoza volantu zrovna já.
Přiznám se, nechala jsem si v sobotním provozu miatku vyvézt za Prahu, protože – co si budeme povídat – pocukávání v kolonách mezi semafory není zrovna činnost, která by jí byla příjemná, a dokáže to řidiči dát najevo ;). Když jsem si na benzínce u Odolena Vody srovnávala sedačku a zrcátka, byla jsem trochu nervózní. Od té zásadní projížďky, která mě tenkrát před nákupem tak strhla, jako by mě MX-5 odsoudila do role věčné spolujezdkyně – zdobící, kochající se, dokumentující a navigující. Tahle pozice mě naplňovala víc, než boj s pedály a řadicí pákou. Ale přece se nebudu věčně nechávat vozit. Dostala jsem radu: „Tohle je točivej motor. Nemůžeš s tím jezdit jako se cee'dem. Řaď nejdřív ve čtyřech tisících.“
Abyste rozuměli, já mám ohledně řízení tvrdou školu. V našem běžném, „zastřešeném“ autě musím řadit v prvních pár kilometrech ne později než ve 2,5 tis., dalších pár kilometrů do 3 tisíc a až potom, když se zahřeje motor, to můžu „točit“ (což stejně nedělám ;)). Zároveň nesmím motor dostat pod 2 tisíce, jinak je mi vyhrožováno, že ho podtáčím a dusím. Toliko k rodinné motovýchově, takže jediné pásmo otáček, v kterém jsem v klidu za všech okolností, je mezi 2 a 2,5. Takhle jsem jezdila i s miatkou. Pochopitelně z toho nebyla nijak na větvi.
Řazení ve vysokých otáčkách v kombinaci s proježděnou trasou udělaly z jízdy nesmělé jezdkyně na kousavé kobyle stav, který se alespoň zdálky přibližoval tomu proslavenému Jinba Ittai. Až na pár lapsů, jako vjíždění do křižovatky na neutrál (už se mi podařilo jednou), se mi jelo nádherně. Hlavně v klídku; protože tak, jak je Jirka řidič založením předjížděč, já se spíš předjíždět nechávám. (I když v Mazdě se stydím.) Výsledek je stejný, prázdná silnice přede mnou i za mnou, a spotřeba menší :). A osamoceni v jednom takovém kopečku Českého středohoří, kde se vzalo, tu se vzalo, proti nám vidíme nádherné červené kábro. Mrkačku. NAčko. V euforii jsem si nestihla ani prohlídnout řidiče, jen jsem se fascinovaně usmála a zvedla na pozdrav ruku. A byla jsem šťastná, že první MX-5, kterou jsme potkali v protisměru, jsem mohla pozdravit zpoza volantu zrovna já.
sobota 26. června 2010
Zásady rychlé jízdy
V pátek jsme se rozhodli přiblížit si mazdičku na víkendový výjezd domů, abychom se pak nezdržovali. A když už v ní sedíte a máte volné páteční odpoledne... „Aspoň někam pocukat,“ zatoužil Jirka. „Na kafe do Přerova nad Labem?“ Přerov je naše oblíbená destinace. Když jsme tam jednou byli na návštěvě skanzenu, zašli jsme do místní cukrárny normalizačního vzezření a byli ohromeni výbornou kávou (J.J.Darboven) a zákusky za tak lidové ceny, že se tam svačina oproti Praze vyplatí málem i s cestou ;). V Přerově jsme vzbudili zasloužený ohlas („městský fouňové si zajeli do cukrárny!“), ale kafe bylo vypito rychle a co s načatým odpolednem?
„Co ten Zbořenej Kostelec,“ navrhnul Jirka zříceninu, kam už jsme se párkrát chtěli podívat. „To je tady kousek, u Týnce nad Sázavou.“
„Kousek?“ zapochybovala jsem nad atlasem. „To je tady zadem tak hodina!“
„No a pospícháš někam?“ a vyjeli jsme. S jednou kešovací zastávkou na českobrodském hřbitově a – s výjimkou úseku ze Strančic do Kamenice – vesměs neznámými silničkami, které se před Týncem začaly vlnit do lákavých serpentin.
„Tak teď jsem měl docela sevřený půlky,“ poznamenal po jedné zatáčce J.
„Jo? Z pohledu spolujezdce to bylo ok,“ konstatovala jsem. „Ale bejt za volantem, je fakt, že asi tak v klidu nejsem.“
„Trochu jsem přehnal nájezd. No, víš jaký jsou zásady rychlý jízdy?“ začal s jednou z častých řidičských přednášek. „Nesmíš brzdit v zatáčce. To by tě zadokolka okamžitě hodila do smyku. Když přeženeš nájezdovou rychlost, musíš držet směr a věřit autu, že tě z toho vytáhne.“
Pokývala jsem; pravidla pro rychlou jízdu mi sice byla k užitku asi jako favoritu instrukce pilotů F1, ale člověk nikdy neví, kdy mu bude nějaký poznatek k užitku :).
Jenže my o vlku; pár set metrů od cíle jsme vjeli tak stodvacítkou do celkem nenápadné zatáčky. Za pár chvil bylo jasné, že je něco špatně, nájezdová rychlost byla kapánek přes čáru a zatáčka nebyla vůbec tak nevinná, jak se zdála, a za dalších pár desetinek sekundy jsme už jeli doslova dveřma napřed. Zatím nejmasakróznější drift, co jsem v MX-5 zažila, o to víc, že v těch 120 nebyl zrovna plánovaný ;). A důvěra v auto tentokrát nepomohla :D.
„Kdyby ta zatáčka zůstala, jako byla na začátku, tak by to bylo v pohodě,“ dostalo se mi pak teoretického vysvětlení, „ale ona se utahovala...“
Tak jsme odlovili další kešku u zříceniny a jeli už o něco klidněji... natankovat do Průhonic, protože tyhle divočiny zase vysály podstatnou část paliva. (Navrhovala jsem vyreklamovat mazdičku u Honzy s Renatou, protože musí mit stoprocentně díru v nádrži, ale nebyla jsem vyslyšena ;).) Energii jsme doplnili kafem v mekáči, což se ukázalo jako dobrý tah, protože zrovna během těch deseti minut se okrajem Prahy přehnala pěkná průtrž, a vyrazili domů nechat miatku i nás vyspat a načerpat síly na víkendové sólo ježdění, jelikož Pražáci z MX-5 fóra tenhle i následující víkendy hromadně odpočívají...
„Co ten Zbořenej Kostelec,“ navrhnul Jirka zříceninu, kam už jsme se párkrát chtěli podívat. „To je tady kousek, u Týnce nad Sázavou.“
„Kousek?“ zapochybovala jsem nad atlasem. „To je tady zadem tak hodina!“
„No a pospícháš někam?“ a vyjeli jsme. S jednou kešovací zastávkou na českobrodském hřbitově a – s výjimkou úseku ze Strančic do Kamenice – vesměs neznámými silničkami, které se před Týncem začaly vlnit do lákavých serpentin.
„Tak teď jsem měl docela sevřený půlky,“ poznamenal po jedné zatáčce J.
„Jo? Z pohledu spolujezdce to bylo ok,“ konstatovala jsem. „Ale bejt za volantem, je fakt, že asi tak v klidu nejsem.“
„Trochu jsem přehnal nájezd. No, víš jaký jsou zásady rychlý jízdy?“ začal s jednou z častých řidičských přednášek. „Nesmíš brzdit v zatáčce. To by tě zadokolka okamžitě hodila do smyku. Když přeženeš nájezdovou rychlost, musíš držet směr a věřit autu, že tě z toho vytáhne.“
Pokývala jsem; pravidla pro rychlou jízdu mi sice byla k užitku asi jako favoritu instrukce pilotů F1, ale člověk nikdy neví, kdy mu bude nějaký poznatek k užitku :).
Jenže my o vlku; pár set metrů od cíle jsme vjeli tak stodvacítkou do celkem nenápadné zatáčky. Za pár chvil bylo jasné, že je něco špatně, nájezdová rychlost byla kapánek přes čáru a zatáčka nebyla vůbec tak nevinná, jak se zdála, a za dalších pár desetinek sekundy jsme už jeli doslova dveřma napřed. Zatím nejmasakróznější drift, co jsem v MX-5 zažila, o to víc, že v těch 120 nebyl zrovna plánovaný ;). A důvěra v auto tentokrát nepomohla :D.
„Kdyby ta zatáčka zůstala, jako byla na začátku, tak by to bylo v pohodě,“ dostalo se mi pak teoretického vysvětlení, „ale ona se utahovala...“
Tak jsme odlovili další kešku u zříceniny a jeli už o něco klidněji... natankovat do Průhonic, protože tyhle divočiny zase vysály podstatnou část paliva. (Navrhovala jsem vyreklamovat mazdičku u Honzy s Renatou, protože musí mit stoprocentně díru v nádrži, ale nebyla jsem vyslyšena ;).) Energii jsme doplnili kafem v mekáči, což se ukázalo jako dobrý tah, protože zrovna během těch deseti minut se okrajem Prahy přehnala pěkná průtrž, a vyrazili domů nechat miatku i nás vyspat a načerpat síly na víkendové sólo ježdění, jelikož Pražáci z MX-5 fóra tenhle i následující víkendy hromadně odpočívají...
pondělí 21. června 2010
Jak jsem přišla o čepici
Na víkend byl na fóru vlažně plánován výjezd do Kořenova. Nikdo se ale moc nehlásil a nám se to taky úplně nehodilo – je to přece jenom už trochu z ruky a spát jsme tam nechtěli, taky proto, že jsem v sobotu měla sraz s bývalými spolužáky. Ale být o víkendu bez projížďky, to samozřejmě nešlo, takže jsme v neděli ráno vyjeli směr Český ráj, plán byl omrknout nějaké hrady, zásobit se miletínskými modlitbičkami a zastavit se u babičky na kafe, což jsme taky realizovali a kolem třetí vyrazili na zpáteční cestu. Vzhledem k tomu, že jsem ještě večer měla něco k zařizování a okresek už jsme si užili, vzali jsme to nejrychlejší trasou po R 10.
„Hele, před náma je kábro,“ koukám, když se na vteřinku v houstnoucím provozu před Prahou mihne bílý zadek na kraji silnice.
„Kde?“
„O auto před náma.“
„To je miata!“ potvrdí mi Jirka podezření.
„Haha, dobrá náhoda," směju se. Jenže jen chvíli: „A támhle je další!“
„To se vracej z Kořenova!!!“
No a fakt, je to Dominik, je to v červené mrkačce Martin aka Capitain Slow z příběnického srazu, kterého jsme jednou viděli na procházce u nás ve Strašnicích, jsou to další. Chvíli se předjíždíme, dojíždíme, já fotím. Po jednom pokusu o fotku přes čelní sklo mi vzdušný proud podebere kšiltovku; obě ruce drží foťák, takže ji nestihnu ani připlácnout. Málem se připlete Dominikovi pod kola a končí na dělicím pásu; zvedáme ruce, jakože sorry. Než dojedem na benzínku, vítr mě pěkně rozcuchá.
Moje premiéra – a doufám, že i derniéra – s ulítnutou věcí z auta :D.
Pár minut stojíme na Benzině a kecáme, pak si vytáhnu z kufru náhradní kšiltovku a jedeme dál (normálně mívám jen jednu, asi začnu věřit na osud :D). Tenhle „sjezd“ je fakt neskutečná náhoda – a ve víc autech jízda samozřejmě dostává nový rozměr; občas až moc. Ďábelskou jízdu táhne Dominik až na spojku, kde podjíždí zahuštěný provoz nedělního odpoledne dvoukilem v odstavňáku. Má to sice pod kontrolou (aspoň to tak působí – docela by mě zajímalo, kde se takhle vyjezdil), ale je to prasárna na entou, a neodpustím si, woody, až přijdeš o papíry, já tě na srazy vozit nebudu, protože v miatce jsem ráda, že uřídím pár desítek kilometrů vycházkovým tempem.
Jo, kdybyste někdo na R10 mezi sjezdy 17 a 10 narazil na bledězelenou čepici, tak mi ji vemte... :)))
„Hele, před náma je kábro,“ koukám, když se na vteřinku v houstnoucím provozu před Prahou mihne bílý zadek na kraji silnice.
„Kde?“
„O auto před náma.“
„To je miata!“ potvrdí mi Jirka podezření.
„Haha, dobrá náhoda," směju se. Jenže jen chvíli: „A támhle je další!“
„To se vracej z Kořenova!!!“
No a fakt, je to Dominik, je to v červené mrkačce Martin aka Capitain Slow z příběnického srazu, kterého jsme jednou viděli na procházce u nás ve Strašnicích, jsou to další. Chvíli se předjíždíme, dojíždíme, já fotím. Po jednom pokusu o fotku přes čelní sklo mi vzdušný proud podebere kšiltovku; obě ruce drží foťák, takže ji nestihnu ani připlácnout. Málem se připlete Dominikovi pod kola a končí na dělicím pásu; zvedáme ruce, jakože sorry. Než dojedem na benzínku, vítr mě pěkně rozcuchá.
Moje premiéra – a doufám, že i derniéra – s ulítnutou věcí z auta :D.
Pár minut stojíme na Benzině a kecáme, pak si vytáhnu z kufru náhradní kšiltovku a jedeme dál (normálně mívám jen jednu, asi začnu věřit na osud :D). Tenhle „sjezd“ je fakt neskutečná náhoda – a ve víc autech jízda samozřejmě dostává nový rozměr; občas až moc. Ďábelskou jízdu táhne Dominik až na spojku, kde podjíždí zahuštěný provoz nedělního odpoledne dvoukilem v odstavňáku. Má to sice pod kontrolou (aspoň to tak působí – docela by mě zajímalo, kde se takhle vyjezdil), ale je to prasárna na entou, a neodpustím si, woody, až přijdeš o papíry, já tě na srazy vozit nebudu, protože v miatce jsem ráda, že uřídím pár desítek kilometrů vycházkovým tempem.
Jo, kdybyste někdo na R10 mezi sjezdy 17 a 10 narazil na bledězelenou čepici, tak mi ji vemte... :)))
pátek 18. června 2010
Bez Kozla na Kačinu
Minulá sobota začala pěkně vypečeně. Původně jsme měli v plánu dopoledne „velkým“ autem na Den Kozla (omrknout, pochodit, načepovat dva tři půllitry polotmavého speciálu Florián do petlahve...), odpoledne odpočívat (a vystěhovávat před nedělním malováním) a večer vyrazit do víru Muzejní noci. Ale nakonec to probíhalo úplně jinak. Dorazili jsme do Popovic, v okolí pivovaru bylo kolem jedenácté očekávaně plno nebo zákaz zastavení, takže jsme dorazili na kraj vesnice na ohrazený kus pole nazvaný honosně parkoviště a... „bude to sto korun,“ naklonil se k nám týpek střežící parkplatz. „Cože?!“ zařvali jsme dvojhlasně a už řadili zpátečku. „Ale to je na celej den!“ volal na nás chlápek. To už jsme se ale ztráceli v prachu; vzhledem k tomu, že jsme chtěli být na oběd doma, nás tahle informace nijak zvlášť neukonejšila.
Jirka jel kroužit po Popovicích a já se vydala do areálu pivovaru aspoň pro to pivo. No – neuspěla jsem. Floriána měli jen málokde (a kde, tam nebyl naražený) a PET lahve vůbec nikde. Proč, čertví, protože loni tam točili normálně jak do přinesených, tak do prodávaných. A těch blbých keců, co jsem si od chlapů za pípama vyslechla, než jsem se k tomuhle souhrnu dopracovala.
Nasraní jsme se vydali domů, trochu se uklidnili obědem a vzhledem k tomu, že nás malovací horečka zachvacovala už od června, jsme záhy zjistili, že už vlastně není co připravovat a že máme celé volné odpoledne. Takže jsme píchli prst do mapy... vlastně do ceskevylety.cz a našli výstavu o jídle v rozumné dojezdové vzdálenosti, na zámku Kačina. Takže hurá!
Počasí nám přálo až moc, ale poučená ze srazu jsem si dala dvojitou vrstvu krému a přes ramena pareo, takže sluneční pomsta se tentokrát nekonala. Po kutnohorské jsme celkem bez problémů dorazili k zámku; jen jsme ho pak přejeli, když jsem nestihla ani říct, že mám pocit, že tady někde už to musí... a Jirka prosvištěl plácek před zámkem a hnal se na další vsi. Na druhý pokus jsme už zaparkovali a šli se pomučit výstavou Dobré jídlo, dobré pití prodlužuje živobytí (nikdo tam nechoďte, protože při vyjmenovávání různých pečených pávů apod. nejde nedostat hlad). Ve druhé, sklepní části jsme pěkně vymrzli, takže jsme po kulturním zážitku zase rádi sundali střechu a jeli domů. (Zkoušela jsem řídit v balerínkách, ale ani bych se bývala nedostala z parkoviště – příště to chce přezutí :D)
Tahle akce měla za následek, že jsme přijeli akorát na večeři úplně zmožení, ale hrdinsky jsme se vzchopili a dali aspoň Trmalovu vilu a Vítkov a pak to vzali zas domů, abychom byli schopní vstát na nedělní malování. Zpětně si ale nemůžu stěžovat. Mraky lidí na muzejce nebo samota na silnici, to je jasná volba... :)
Jirka jel kroužit po Popovicích a já se vydala do areálu pivovaru aspoň pro to pivo. No – neuspěla jsem. Floriána měli jen málokde (a kde, tam nebyl naražený) a PET lahve vůbec nikde. Proč, čertví, protože loni tam točili normálně jak do přinesených, tak do prodávaných. A těch blbých keců, co jsem si od chlapů za pípama vyslechla, než jsem se k tomuhle souhrnu dopracovala.
Nasraní jsme se vydali domů, trochu se uklidnili obědem a vzhledem k tomu, že nás malovací horečka zachvacovala už od června, jsme záhy zjistili, že už vlastně není co připravovat a že máme celé volné odpoledne. Takže jsme píchli prst do mapy... vlastně do ceskevylety.cz a našli výstavu o jídle v rozumné dojezdové vzdálenosti, na zámku Kačina. Takže hurá!
Počasí nám přálo až moc, ale poučená ze srazu jsem si dala dvojitou vrstvu krému a přes ramena pareo, takže sluneční pomsta se tentokrát nekonala. Po kutnohorské jsme celkem bez problémů dorazili k zámku; jen jsme ho pak přejeli, když jsem nestihla ani říct, že mám pocit, že tady někde už to musí... a Jirka prosvištěl plácek před zámkem a hnal se na další vsi. Na druhý pokus jsme už zaparkovali a šli se pomučit výstavou Dobré jídlo, dobré pití prodlužuje živobytí (nikdo tam nechoďte, protože při vyjmenovávání různých pečených pávů apod. nejde nedostat hlad). Ve druhé, sklepní části jsme pěkně vymrzli, takže jsme po kulturním zážitku zase rádi sundali střechu a jeli domů. (Zkoušela jsem řídit v balerínkách, ale ani bych se bývala nedostala z parkoviště – příště to chce přezutí :D)
Tahle akce měla za následek, že jsme přijeli akorát na večeři úplně zmožení, ale hrdinsky jsme se vzchopili a dali aspoň Trmalovu vilu a Vítkov a pak to vzali zas domů, abychom byli schopní vstát na nedělní malování. Zpětně si ale nemůžu stěžovat. Mraky lidí na muzejce nebo samota na silnici, to je jasná volba... :)
neděle 6. června 2010
Příšerný, ale strašná sranda
Takhle jsem ohodnotila naši jízdu v minikoloně šesti, resp. sedmi aut. Těžko hledat jiná slova, člověku to nedá, trochu si nezabláznit, když má kolem sebe tolik "spojenců", ale místy to bylo už docela na hraně - rychlost, předjíždění a tak dál.
Po sjezdu z osamělého kousku D3 před Táborem Jirka na křižovatce signalizoval, že potřebuje k pumpě (aby ne, po té jízdě :)) a Dominik (Dee #4) to pochopil jako rovně. Nu což, aspoň jsme našli hezký plácek na focení a zavolali do penzionu, v kolik to vyrážejí a jestli je stihneme. Stihli jsme je v Malšicích jen tak tak a dojeli s kolonou na benzínku, zastávku velmi vítanou, protože jsme někteří jeli už skoro na výpary :). Tam jsme se potkali s Honzou a Renatou, kteří zkontrolovali, jestli mazlíčkovi neubližujeme, že by si ho případně vzali zpátky, a koupili samolepku s prasetem alias parkovací lístek na parkoviště ve Zvíkovském podhradí.
Cesta na Zvíkov byla parádní. Fotila jsem o sto sedm, ale moc fotek nevyšlo, ono z jedoucího auta ostřit na pohyblivý cíl, to není legrace. Těch pár, co vyšlo, je ale parádních: azuro, nádherná jihočeská krajina a po zakroucených silničkách se vine had tří generací MX-5. Pod Zvíkovem jsme se sešikovali do tří řad a šli se mrknout na hrad - k prohlídce nepřístupný, protože se tam zrovna něco natáčelo, ale aspoň jsme obešli hradní pozemky. Narazili jsme i na svatbu; její účastníci měli fakt kliku na počasí, možná až extrémní - třeba vozit v tomhle vedru zákusky bych zrovna nepotřebovala ;). V areálu jsme se tak nějak rozdrobili, Marfila s Juniorem jsem viděla dávat si v hradním občerstvení smažák a pak až když se s námi loučili před odjezdem z parkoviště. My jsme se vrátili na sousední zahrádku, našli ostatní Pražáky a čas do jedné (odjezdu na oběd) vyplnili kusem řeči a dršťkovkou.
My se, ujištěni Otamírem, že se do hospody objednané na oběd vejdeme i nenahlášení, odvážně vydali s davem do Klučenic. A taky jo: místo se pro nás našlo a zbylo i pár řizečků (řízečků; řízků přes půl talíře) nebo kuřecích kapes se sýrem a jedli jsme až hodně po druhé hodině, ale hlavně, že jsme se najedli :). To nás posílilo natolik, že jsme se rozhodli jet se srazem ještě na rozhlednu na Onen Svět ("na kafe") a odtamtud domů. Zastávka na Orlíku nahrnula účastníky k zábradlí pozorovat zrovna jedoucí výtah na lodě (rychlostí tak srovnatelný s výtahem na kočárky u nás v metru, neboli, jak se někdo vyjádřil, "bylo by rychlejší tu loď rozebrat a přenést pěšky"; ale pěkný pohled to byl ;)).
Ukazatele na Onen Svět nelze přehlédnout, naskládat se na malá parkovišťátka bylo těžší, ale zvládli jsme to (jen jeden chudák se při couvání zaháknul za pařízek a pak to s ním vzal ještě dopředu, ale auto snad přežilo). Na rozhlednu jsme nešli (vstup na třípatrový dřevěný "posed" za třicet korun?!) a kafe dopadlo taky tristně: vzhledem k absenci pressovače byla nabídka "instantní nebo turek" (velký hrnek bryndy vyšel taky na 30) a studeného nealka "točená malinovka nebo točená kola". Když jsem požádala o 'nějakou sodovku', dostala jsem (za dvacku) sklenici vody z vodovodu. Jako uznávám turistickou přirážku, ale musely by ty služby aspoň trochu za něco stát :/.
Ale jinak bylo na Onom Světě hezky, někteří nakrmili kozy, někteří si dali karamelový pohár snad s půlkou flašky šlehačky (celý zbytek stolu si ji kradl do kafe ;)), a pak se jelo... ne, ještě ne domů, ještě na Stádlecký most, krást nám kompozici, kterou jsme posílali do kalendáře! :D Většina zbylých Pražáků se nechala ještě zlákat do penzionu, takže jsme do Prahy jeli už jen s Dee #4, z garáže vyšli pár minut před osmou a vydrželi vzhůru už sotva dvě hodiny. Ani jsem si nestihla Panthenolem namazat spálený krk a ucho. Příště to chce v takovémhle počasí místo dvacítky aspoň padesátku :)
Po sjezdu z osamělého kousku D3 před Táborem Jirka na křižovatce signalizoval, že potřebuje k pumpě (aby ne, po té jízdě :)) a Dominik (Dee #4) to pochopil jako rovně. Nu což, aspoň jsme našli hezký plácek na focení a zavolali do penzionu, v kolik to vyrážejí a jestli je stihneme. Stihli jsme je v Malšicích jen tak tak a dojeli s kolonou na benzínku, zastávku velmi vítanou, protože jsme někteří jeli už skoro na výpary :). Tam jsme se potkali s Honzou a Renatou, kteří zkontrolovali, jestli mazlíčkovi neubližujeme, že by si ho případně vzali zpátky, a koupili samolepku s prasetem alias parkovací lístek na parkoviště ve Zvíkovském podhradí.
Cesta na Zvíkov byla parádní. Fotila jsem o sto sedm, ale moc fotek nevyšlo, ono z jedoucího auta ostřit na pohyblivý cíl, to není legrace. Těch pár, co vyšlo, je ale parádních: azuro, nádherná jihočeská krajina a po zakroucených silničkách se vine had tří generací MX-5. Pod Zvíkovem jsme se sešikovali do tří řad a šli se mrknout na hrad - k prohlídce nepřístupný, protože se tam zrovna něco natáčelo, ale aspoň jsme obešli hradní pozemky. Narazili jsme i na svatbu; její účastníci měli fakt kliku na počasí, možná až extrémní - třeba vozit v tomhle vedru zákusky bych zrovna nepotřebovala ;). V areálu jsme se tak nějak rozdrobili, Marfila s Juniorem jsem viděla dávat si v hradním občerstvení smažák a pak až když se s námi loučili před odjezdem z parkoviště. My jsme se vrátili na sousední zahrádku, našli ostatní Pražáky a čas do jedné (odjezdu na oběd) vyplnili kusem řeči a dršťkovkou.
My se, ujištěni Otamírem, že se do hospody objednané na oběd vejdeme i nenahlášení, odvážně vydali s davem do Klučenic. A taky jo: místo se pro nás našlo a zbylo i pár řizečků (řízečků; řízků přes půl talíře) nebo kuřecích kapes se sýrem a jedli jsme až hodně po druhé hodině, ale hlavně, že jsme se najedli :). To nás posílilo natolik, že jsme se rozhodli jet se srazem ještě na rozhlednu na Onen Svět ("na kafe") a odtamtud domů. Zastávka na Orlíku nahrnula účastníky k zábradlí pozorovat zrovna jedoucí výtah na lodě (rychlostí tak srovnatelný s výtahem na kočárky u nás v metru, neboli, jak se někdo vyjádřil, "bylo by rychlejší tu loď rozebrat a přenést pěšky"; ale pěkný pohled to byl ;)).
Ukazatele na Onen Svět nelze přehlédnout, naskládat se na malá parkovišťátka bylo těžší, ale zvládli jsme to (jen jeden chudák se při couvání zaháknul za pařízek a pak to s ním vzal ještě dopředu, ale auto snad přežilo). Na rozhlednu jsme nešli (vstup na třípatrový dřevěný "posed" za třicet korun?!) a kafe dopadlo taky tristně: vzhledem k absenci pressovače byla nabídka "instantní nebo turek" (velký hrnek bryndy vyšel taky na 30) a studeného nealka "točená malinovka nebo točená kola". Když jsem požádala o 'nějakou sodovku', dostala jsem (za dvacku) sklenici vody z vodovodu. Jako uznávám turistickou přirážku, ale musely by ty služby aspoň trochu za něco stát :/.
Ale jinak bylo na Onom Světě hezky, někteří nakrmili kozy, někteří si dali karamelový pohár snad s půlkou flašky šlehačky (celý zbytek stolu si ji kradl do kafe ;)), a pak se jelo... ne, ještě ne domů, ještě na Stádlecký most, krást nám kompozici, kterou jsme posílali do kalendáře! :D Většina zbylých Pražáků se nechala ještě zlákat do penzionu, takže jsme do Prahy jeli už jen s Dee #4, z garáže vyšli pár minut před osmou a vydrželi vzhůru už sotva dvě hodiny. Ani jsem si nestihla Panthenolem namazat spálený krk a ucho. Příště to chce v takovémhle počasí místo dvacítky aspoň padesátku :)
Dneska to bude nadlouho
Nejlepší fotky - průřez dnem - jsem linkovala v posledním příspěvku, a až promažu tu příšernou záplavu rozmazanin (focení za jízdy je náročná zkouška pro fotografa, ale hlavně pro foťák), udělám možná ještě jedno album "portrétů" a dalších zajímavých cvaků. Včerejšek byl hodně, hodně dlouhý den (od výjezdu z garáže po zajetí do garáže - z posledních sil - dvanáct a půl hodiny), takže počítám s rozdělením na dva díly, abych vás nezdecimovala tak, jako včerejšek nás :)).
Člověk míní, počasí mění: čím víc se zpřesňovala předpověď počasí na víkend, tím nám bylo jasnější, že celý ho proučit by byla věčná škoda. Ve fóru o pražských srazech vznikl nápad zajet se podívat na účastníky celovíkendových Příběnic a my jsme v duchu "odvolávám, co jsem odvolal" vyrazili na jih podruhé během jednoho týdne. Akce pro nás začala přemýšlením, kde si umýt auto, abychom nedělali ostatním leštěnkářům ostudu ;). Kamarád, co bydlí za Prahou, nám nabídl svůj pozemek, jímku plnou dešťovky, ohniště a buřty, a tomu šlo těžko odolat; tak jsme si po večeři udělali ještě výlet, za odměnu oba kousek provezli (střídavě Jirka Jetpaca a já jeho ženu) a pak mazdičku spláchli. Díky měkké vodě jsme neměli motivaci k tradičnímu sušení mikrovláknovou utěrkou a nechali ji jen tak uschnout, což se nám vymstilo: vápenné mapy se sice neudělaly, ale ve zbylých kapkách našli zalíbení komáři a popáchali v nich hromadné sebevraždy. Ach jo.
Na štěrboholskou ÖMV, kde byl v sobotu v osm sraz, jsme dorazili asi deset minut před osmou, ale i tak jsme tam byli až druzí za Pavlem260. Zaparkovali jsme vedle něj, od kasy benzínky, přímo naproti přes sklo, a když jsem si tam šla koupit noviny, zeptala se mě prodavačka "to je nějakej sraz?". Nevím, jak by se tvářila, obsluhovat na té pumpě u Tábora, kde zastavilo všech víc než třicet účastníků Příběnic :). Chvilku před osmou dorazil ve zlatém NBčku Tata51 (nemůžu si pomoct, mám pro tuhle barvu slabost), pak nějakou dobu nic, a když jsem si odskočila, hned přibyl Dee #4 a první NCčkář - Koby. Vzhledem k tomu, že jsem se vynořila z útrob benzínky a hned začala nové přírůstky fotit, považoval mě Dee za pumpařku :D. Za chvilku dorazil i PavelS, chvíli se pokecalo, nafotilo a vyjelo na benešovskou pumpu za Marfilem.
Teda vyjelo: řidiči na spojce i na D1 z nás museli mít radost, prostě se blblo, předjíždělo, různě protahovalo skulinami, nebyla žádná sranda držet krok. Mám z těch "závodů" pár fotek, ale vesměs nestojí za nic - v rychlosti, přes sklo... Zážitek nám ale nikdo nevezme ;). Na pumpu u Benešova jsme i přes akční jízdu dorazili s lehkým skluzem v rámci akademické čtvrthodinky. Marfil už tam ve stříbrné čekal i s Juniorem, mimochodem kromě nás jediná dvoučlenná posádka naší výpravy ;). Zase pár fotek, nabrat zásoby a po deváté jsme se konečně vykopali na cestu dál na jih.
(Pokračování a fotky příště :))
Člověk míní, počasí mění: čím víc se zpřesňovala předpověď počasí na víkend, tím nám bylo jasnější, že celý ho proučit by byla věčná škoda. Ve fóru o pražských srazech vznikl nápad zajet se podívat na účastníky celovíkendových Příběnic a my jsme v duchu "odvolávám, co jsem odvolal" vyrazili na jih podruhé během jednoho týdne. Akce pro nás začala přemýšlením, kde si umýt auto, abychom nedělali ostatním leštěnkářům ostudu ;). Kamarád, co bydlí za Prahou, nám nabídl svůj pozemek, jímku plnou dešťovky, ohniště a buřty, a tomu šlo těžko odolat; tak jsme si po večeři udělali ještě výlet, za odměnu oba kousek provezli (střídavě Jirka Jetpaca a já jeho ženu) a pak mazdičku spláchli. Díky měkké vodě jsme neměli motivaci k tradičnímu sušení mikrovláknovou utěrkou a nechali ji jen tak uschnout, což se nám vymstilo: vápenné mapy se sice neudělaly, ale ve zbylých kapkách našli zalíbení komáři a popáchali v nich hromadné sebevraždy. Ach jo.
Na štěrboholskou ÖMV, kde byl v sobotu v osm sraz, jsme dorazili asi deset minut před osmou, ale i tak jsme tam byli až druzí za Pavlem260. Zaparkovali jsme vedle něj, od kasy benzínky, přímo naproti přes sklo, a když jsem si tam šla koupit noviny, zeptala se mě prodavačka "to je nějakej sraz?". Nevím, jak by se tvářila, obsluhovat na té pumpě u Tábora, kde zastavilo všech víc než třicet účastníků Příběnic :). Chvilku před osmou dorazil ve zlatém NBčku Tata51 (nemůžu si pomoct, mám pro tuhle barvu slabost), pak nějakou dobu nic, a když jsem si odskočila, hned přibyl Dee #4 a první NCčkář - Koby. Vzhledem k tomu, že jsem se vynořila z útrob benzínky a hned začala nové přírůstky fotit, považoval mě Dee za pumpařku :D. Za chvilku dorazil i PavelS, chvíli se pokecalo, nafotilo a vyjelo na benešovskou pumpu za Marfilem.
Teda vyjelo: řidiči na spojce i na D1 z nás museli mít radost, prostě se blblo, předjíždělo, různě protahovalo skulinami, nebyla žádná sranda držet krok. Mám z těch "závodů" pár fotek, ale vesměs nestojí za nic - v rychlosti, přes sklo... Zážitek nám ale nikdo nevezme ;). Na pumpu u Benešova jsme i přes akční jízdu dorazili s lehkým skluzem v rámci akademické čtvrthodinky. Marfil už tam ve stříbrné čekal i s Juniorem, mimochodem kromě nás jediná dvoučlenná posádka naší výpravy ;). Zase pár fotek, nabrat zásoby a po deváté jsme se konečně vykopali na cestu dál na jih.
(Pokračování a fotky příště :))
sobota 5. června 2010
Fotoblog
Právě jsme strávili dvanáct a půl hodiny "na kolech" a blog bude co nevidět, teď jen krátce - založili jsme pro nás i pro vás fotogalerii z našich cest a srazů, první várka je z dnešní výpravy Praha - Malšice (napojení na příběnický klubový sraz) - Zvíkov - Klučenice - Orlík - Onen Svět - Stádlec - Malšice - Praha.
úterý 1. června 2010
Bezděz a Příběnice
Srazy flákáme. Přesněji řečeno, když chceme a můžeme jet, žádný zrovna není, a když je, zase se nám to nehodí. O prvním oficiálním srazu „Bezděz – Malá Skála“ jsme se dozvěděli tři dny předem, a i když jsme už měli program, slíbili jsme se aspoň ukázat. Vystoupání na parkoviště pod hradem jsem popisovala v předminulém blogpostu. Majitelů na místě moc nebylo, většina účastníků srazu se právě účastnila prohlídky, ale přesto pár nejlínějších, kteří odmítli na zříceninu šplhat, zaregistrovalo náš příjezd a poté, co jsme zařadili naši čerstvě nabytou chloubu do řady k ostatním, ji přišlo obhlédnout.
„Hele, tohle auto znám,“ okomentoval jeden a shodou okolností chvíli potom dorazili i předchozí majitelé, kteří nás tak aspoň mohli uvést ;). Dali jsme si zmrzlinu a počkali, až se většina vrátí z Bezdězu, abychom mohli vyrazit na krátkou spanilku na oběd do Doks. Tam se na (objednaný!) oběd čekalo asi sto milionů let, ale aspoň na nás taky vybyl, i když jsme v době objednávky ani netušili, že nějakou mazdu budem mít. Po strašně dlouhé době jsem si dala smažák a výběru nelitovala :). A při čekání jsme se aspoň trochu seznámili a pokonverzovali.
Po obědě jsme se vydali k prarodičům do vísky na Litoměřicko. Předem jsme plánovali, že to vezmeme přes Úštěk, a s trasou nebyly žádné zvláštní problémy. Pak jsme vjeli na babiččinu zahradu a vzbudili očekávané pozdvižení, Aby nás rodina neroznesla na kopytech, cover story zněla, že je /zatím/ jen půjčené. Po předváděcích jízdách jsme si mazdičku umyli („abysme to nevraceli zprasený“) a odjeli dokončit celodenní kolečko domů. (Přesednutí do „spotřebního auta“ na konci dne bylo mimochodem neuvěřitelně řidičsky náročné; naštěstí je to s každou další výměnou snazší.)
Do Příběnic příští víkend taky nemůžeme – pokud znova pomineme uzávěrku přihlášek, větší problém je, že je to těsně před Jirkovými státnicemi. Při plánování posledního výletu ale padla volba na Tábor; asi před rokem jsme si tam užili skvělý den završený vynikající kávou v hotelové restauraci Goldie. (Není to ta úplně nejfantastičtější káva, jakou jsem kdy pila, ale je velmi dobrá, fundovaně připravená, nepřepálená a s plným servisem: sklenka vody, koflíček nahřátého mléka a maličká sladkost – to jen tak na okraj ;).) Ale přece jenom, oblíbené kavárny máme i blíž, takže co dál za program? Volba padla na Vrchotovy Janovice cestou tam (s jazykem na vestě jsme stihli poslední dopolední prohlídku) a podle počasí po obědě buď rozhlednu Hýlačka, nebo... ehm... Příběnice. (Když jsem to vybírala, nic jsem o srazech netušila ;).) Na rozhlednu bylo moc zamračeno, takže jsme v Malšicích našli správný směr a... co vám budu povídat, pohybovali se čím dál užší, zarostlejší a necivilizovanější asfaltkou až k penzionu (jedno potkané auto cestou tam nám vycouvalo k plácku u sídla lesní správy, druhé cestou zpátky zastavilo na trošičku širším úseku... peklo). Nevědět, že Miatka už tam minimálně jednou byla a je schopná tam dojet... no... asi dvakrát jsem se na to chtěla vykašlat ;).
Tak jsme obešli zříceninu, prohlídli si okolí a vydali se nazpátek. Tentokrát ne přes nudnou E55+D1, ale zadem přes Sedlčany, díky čemuž jsme si užili spoustu, spoustu, spoustu kilometrů serpentin (Jirka byl nadšený, mně se dělalo špatně :D) a nádavkem i Stádlecký most, o kterém jsme nevěděli a byl to příjemný bonus (máme odtamtud fotky; ale ty sloupky na vjezdu a výjezdu nás oba docela znejistěly ;)).
Takže takhle je to s námi... ale někdy se snad zase ukážem :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)