Když jsem se seznámila s Jirkou, nic nenasvědčovalo naší automobilově dobrodružné současnosti. Byl totiž ve třeťáku na gymplu a ještě neměl řidičák. Já ho měla, ale jak už jsem psala, neaktivní :). Punto jsem přenechala expříteli, na nákupy jsme jezdili tramvají a na výlety buďto s rodiči, nebo veřejnou dopravou.
Pak si Jirka začal dělat řidičák. Považovala jsem to za přirozené a tak trochu se i těšila, že mě bude mít kdo vozit :D. Jeho rodina na rozdíl od mojí byla motorizovaná do morku kostí. Jeden děda jezdil do loňska autem k moři, druhý opečovával dva muzejní wartburgy. Tchán po něm jistý druh posedlosti auty zdědil a vyšperkoval k dokonalosti. Vzhledem k absenci garáže v Praze nehromadil vozidla, ale jediné aktuální opečovával jako výstavní kousek. Vychovaná v pravidlech „co neprodře lak, je v pořádku“ jsem ve vzájemných vztazích způsobila trhlinu už při prvním výletu, kdy jsem při nastupování pošlapala práh. Tchán je diplomat, takže nedal nic najevo, ale brzy se ke mně tichou poštou dostala depeše, že jsem se dopustila takřka hrdelního zločinu a mám si na to dát pozor.
V našem rodinném autě neb ylo sice nikdy vyloženě nastláno, ale vždycky se tam jedlo, pilo a šlapalo na prahy (zvracet jsem v autě přestala naštěstí poměrně brzy). To byla první věc, kterou jsem se musela odnaučit. Auto tchánovců, staré nebo nové, bylo vždycky naleštěné, vyluxované a vymazlené (v průběhu doby přibývá na náš vkus extrémní počet chromových prvků, ale to je zkrátka věc vkusu).
Autoškolu Jirka dodělal a začal se poohlížet po nějakém tom vehiklu, který by byl v mezích tehdy skromného studentského rozpočtu. Výsledek byl jasný: favorit v tristním, nicméně pojízdném stavu. Přivezl si ho tehdy za asistence mužské části rodiny z ústeckých Áček a já dostala od té ženské části sprďana, protože jsem jim neprozradila, co a jestli něco koupili, když mi to Jirka volal. Chlapi se zdrželi nad papírováním a mně tchyně s babičkou vynadaly, že držím s chlapama. V ženské loajalitě jsem měla vždycky trochu mezery.
Dodneška si pamatuju, jak jsme se tehdy potmě, bez dálniční známky a se stěží oschlými Jirkovými papíry vydali na cestu do Prahy.
čtvrtek 29. července 2010
úterý 27. července 2010
Vyjížďka za soumraku
V sobotu jsme se courali domů z neúspěšné výpravy za keškami a litovali, že jsme se dlouho neprojeli. „Tak ještě pojedem,“ nadhodila jsem. Bylo půl deváté a čekala nás cca hodina světla.
„Jako fakt?“ nadchl se Jirka.
„No jestli chceš, tak proč ne?“
Tak jsem zrušila plány na večer u žehličky, popadli jsme doma klíče a vyrazili do garáže. Za protrpění trošky zimy, kterou jsme eliminovali přitápěním, jsme byli odměnění NÁDHERNÝM západem slunce a oblohou plnou červánků, která nás doprovázela až do Průhonic, kde jsme se rozhodli dát kafe v McDrivu (abychom vůbec dojeli domů, už bylo k desáté a klížily se nám oči). O něco horší byla cesta domů: jeli jsme vůbec poprvé za tmy a mazďule fakt svítí jak za dušiček, jak nám všichni líčili. Ale brzo jsme vjeli do osvětlených částí Prahy a pak už to byla pohodička.
Vidět červánky z auta bez střechy je něco, co fakt stojí i za trochu studený večerní výlet. Jinak ale takováhle zima stojí za houby – foukat jsme museli i v nedělní odpolední projížďce po okrajových pražských částech. Ne, že by to nebylo fajn. Ale přece jenom, bez windschottu...
Proč nemůže být normální počasí? Proč musí být buď patnáct a déšť nebo pětatřicet a sluníčko vysávající mozek z hlavy? Co to je?! :D
„Jako fakt?“ nadchl se Jirka.
„No jestli chceš, tak proč ne?“
Tak jsem zrušila plány na večer u žehličky, popadli jsme doma klíče a vyrazili do garáže. Za protrpění trošky zimy, kterou jsme eliminovali přitápěním, jsme byli odměnění NÁDHERNÝM západem slunce a oblohou plnou červánků, která nás doprovázela až do Průhonic, kde jsme se rozhodli dát kafe v McDrivu (abychom vůbec dojeli domů, už bylo k desáté a klížily se nám oči). O něco horší byla cesta domů: jeli jsme vůbec poprvé za tmy a mazďule fakt svítí jak za dušiček, jak nám všichni líčili. Ale brzo jsme vjeli do osvětlených částí Prahy a pak už to byla pohodička.
Vidět červánky z auta bez střechy je něco, co fakt stojí i za trochu studený večerní výlet. Jinak ale takováhle zima stojí za houby – foukat jsme museli i v nedělní odpolední projížďce po okrajových pražských částech. Ne, že by to nebylo fajn. Ale přece jenom, bez windschottu...
Proč nemůže být normální počasí? Proč musí být buď patnáct a déšť nebo pětatřicet a sluníčko vysávající mozek z hlavy? Co to je?! :D
pátek 23. července 2010
Léto s Miatou: Kam se hrabou Alpy
Sbalená zavazadla už jsme měli v autě a čekali na Honzu s Renatou, abychom se rozloučili. Naneštěstí vstali mezi posledními. Hned po snídani, kde byli druzí hned za námi, zmizela posádka Petra007 (zrovna jsme si vyšli ukrátit dlouhou chvíli na lov kešek), pak vyjela lovit aquaparky rodinka v doprovodné oktávce a kolem desáté se začali trousit účastníci noční demoliční čety ;).
Mně bylo jasné, že po desáté pomíjejí všechny výhody brzkého odjezdu: neujedeme šílenému polednímu vedru ani nestihneme oběd doma. Takže jsme se domluvili, že si dáme v boleslavském mekáči salát a ještě se zúčastníme horské vyjížďky. (Ota, který vstal poslední, si dal chleba se salámem, kafe, cigáro a nechal svoji Tlustou Bertu řídit Pavla.) A stálo to za to.
Kam se hrabaly Alpy! Silničky se vinuly po hřebenech s výhledem na dlouhatánské zelené stráně plné krav, nebo vedly v jedovatých serpentinkách lesem. Sotva jsme lídrovi Honzovi, který má okolí naježděné, stačili.
Když jsme trochu pojezdili, sjeli jsme se na prázdném odstavném parkovišti plném maxišpulek s kabely a jednomyslně odhlasovali zastávku „na limču“. Ta proběhla stylově: pěšky po sjezdovce od parkoviště v Mísečkách, devět kofol na terase turistické boudy. V tom vedru byly k nezaplacení (i s horskou přirážkou ;)).
Pak jsme se už jenom nejdřív skutáleli a pak sjeli zase dolů a u Jilemnice se rozdělili; dvě auta na Prahu, zbytek zpátky do Kořenova na oběd. S jedinou výjimkou boleslavského oběda jsme se bez kouska stínu celou cestu vařili ve vlastní šťávě a zbytek neděle se nebyli schopní pohnout. Nejhorší počasí pro roadster fakt *není* chladno a plískanice. Ale vzhledem k tomu, že jsme se nakonec nevypařili, můžeme lehký úpal milosrdně pozapomenout a považovat to za další perfektní, mazdami nabitý víkend...
Mně bylo jasné, že po desáté pomíjejí všechny výhody brzkého odjezdu: neujedeme šílenému polednímu vedru ani nestihneme oběd doma. Takže jsme se domluvili, že si dáme v boleslavském mekáči salát a ještě se zúčastníme horské vyjížďky. (Ota, který vstal poslední, si dal chleba se salámem, kafe, cigáro a nechal svoji Tlustou Bertu řídit Pavla.) A stálo to za to.
Kam se hrabaly Alpy! Silničky se vinuly po hřebenech s výhledem na dlouhatánské zelené stráně plné krav, nebo vedly v jedovatých serpentinkách lesem. Sotva jsme lídrovi Honzovi, který má okolí naježděné, stačili.
Když jsme trochu pojezdili, sjeli jsme se na prázdném odstavném parkovišti plném maxišpulek s kabely a jednomyslně odhlasovali zastávku „na limču“. Ta proběhla stylově: pěšky po sjezdovce od parkoviště v Mísečkách, devět kofol na terase turistické boudy. V tom vedru byly k nezaplacení (i s horskou přirážkou ;)).
Pak jsme se už jenom nejdřív skutáleli a pak sjeli zase dolů a u Jilemnice se rozdělili; dvě auta na Prahu, zbytek zpátky do Kořenova na oběd. S jedinou výjimkou boleslavského oběda jsme se bez kouska stínu celou cestu vařili ve vlastní šťávě a zbytek neděle se nebyli schopní pohnout. Nejhorší počasí pro roadster fakt *není* chladno a plískanice. Ale vzhledem k tomu, že jsme se nakonec nevypařili, můžeme lehký úpal milosrdně pozapomenout a považovat to za další perfektní, mazdami nabitý víkend...
pondělí 19. července 2010
(Polo)letní přestávka
O víkendu jsme poprvé od koupě s Mazďulí neujeli ani metr. Jirka má solidní mazdabsťák, já se přiznám, že ani tolik ne-v práci toho mám teď nad hlavu a z posledních dvou víkendů čerpám doteď. (Poslední Kořenov mám rozepsaný a snad ho budu mít do konce týdne z krku, ale mám teď fakt zápřah, ani na fórum už skoro nechodím a tohle ťukám v metru do mobilu.) Trošku teď v blogu zvolníme, ale časem zas určitě něco přij(e)de... ;)
středa 14. července 2010
Pohoda Jazz
K bráně, kde jsme měli auto, nás z depa odvezl Pavel v Jazzu. No, ne úplně přímou cestou – před výjezdem jsme ještě zabočili na jeden průjezd okruhem. S předokolkou spíš jen tak pro srandu a pro srovnání.
„Po padesáti metrech zahněte…“ namítla v tu chvíli z navigace Eliška. „Ty drž hubu!“ přeřval ji Pavel v zatáčce a my dostali záchvat smíchu. Pár metrů za parkovištěm přiléhajícím k autodromu jsme se všichni sešli u benzínky, kde jsme natankovali studené nápoje a vyrazili se grilovat na cestu do Kořenova. Bylo po páté a navigace hlásila dvě a tři čtvrtě hodiny…
Z cesty si toho moc nepamatuju – ještě dneska mám úpal, když si na sobotu vzpomenu. Průjezd Jaroměří, kde jsem byla jednou asi před sedmi lety na návštěvě za kamarádkou. Benzínka s kuřáckou, čurací a chladicí pauzou, kde jsme se rozdělili na „rychlou“ část a „doprovodná vozidla“. Příjezd do hor a zákeřně vyfrézovaná silnice; ale ne souvislý úsek na jedné nebo druhé straně, nýbrž furiantsky rozhozené flíčky jak na záplatované dece. Někde jsme měli výhodu my, že jsme projeli prostředkem mezi dvěma vyfrézovanými úseky; někde Ota se svým rozšířeným NAčkem, protože vyfrézovaný prostředek objel po pevných krajích. Konec frézování a tempo, kterým se nám oba závodníci (medailisté Ota a Štěpán) v serpentinách ztratili z dohledu (ale naštěstí počkali na rozcestí, jinak bychom možná bloudili v Jizerkách ještě teď). Strmá a polorozpadlá cestička k penzionu. A pár minutek po nás příjezd doprovodné kolony v čele s Pavlem halekajícím „já říkal, že je v tom Jazzu ještě dojedu“.
První věc po uvítacích zdvořilostech bylo ubytování a sprcha, druhá pivo a smažák; třetí palačinky a čaj ;). A poslední, i když jsme se snažili asi hodinu odolávat, se připlížila smrtelná ospalost. Když jsme při promítání videa z posledního Miata Cupu málem spolkli obrazovku, rozhodli jsme se někdy v jedenáct rozloučit a doplazit se do postele.
Na nedělní dopoledne byla naplánovaná projížďka. „Kolem desátý jedenáctý,“ plánoval Honza. „Těžko říct, oni půjdou spát tak ve čtyři,“ kývnul hlavou k Otovi a společnosti kolem něj. My chtěli vyrazit co nejdřív po ránu, abychom nejeli v největším vedru a byli na oběd doma, takže jsme souhlasili s desátou, s tím, že pokud se po snídani nebude nic rýsovat, pojedem rovnou domů. Když nás v noci probudil šílený rachot a povyk z chodby, stačil jeden pohled na oblohu pomalu se na horizontu rozjasňující a bylo nám jasné, že Honza měl obdivuhodně realistický odhad. (Léta zkušeností jsou znát ;).)
Snídaně byla naplánovaná na devátou. Dolů jsme sešli v půl deváté, že se před snídaní projdeme, ale na švédském stole už stálo nádobí a konvice s kávou a vodou na čaj a jako první příchozí jsme vyprovokovali přinesení pečiva, sýrů a uzenin :). Tak jsme si nabrali proviant a šli se najíst ven, kde bylo teplo, ale ještě ne vedro, zatímco společenská místnost byla velmi slušně vymražená…
„Po padesáti metrech zahněte…“ namítla v tu chvíli z navigace Eliška. „Ty drž hubu!“ přeřval ji Pavel v zatáčce a my dostali záchvat smíchu. Pár metrů za parkovištěm přiléhajícím k autodromu jsme se všichni sešli u benzínky, kde jsme natankovali studené nápoje a vyrazili se grilovat na cestu do Kořenova. Bylo po páté a navigace hlásila dvě a tři čtvrtě hodiny…
Z cesty si toho moc nepamatuju – ještě dneska mám úpal, když si na sobotu vzpomenu. Průjezd Jaroměří, kde jsem byla jednou asi před sedmi lety na návštěvě za kamarádkou. Benzínka s kuřáckou, čurací a chladicí pauzou, kde jsme se rozdělili na „rychlou“ část a „doprovodná vozidla“. Příjezd do hor a zákeřně vyfrézovaná silnice; ale ne souvislý úsek na jedné nebo druhé straně, nýbrž furiantsky rozhozené flíčky jak na záplatované dece. Někde jsme měli výhodu my, že jsme projeli prostředkem mezi dvěma vyfrézovanými úseky; někde Ota se svým rozšířeným NAčkem, protože vyfrézovaný prostředek objel po pevných krajích. Konec frézování a tempo, kterým se nám oba závodníci (medailisté Ota a Štěpán) v serpentinách ztratili z dohledu (ale naštěstí počkali na rozcestí, jinak bychom možná bloudili v Jizerkách ještě teď). Strmá a polorozpadlá cestička k penzionu. A pár minutek po nás příjezd doprovodné kolony v čele s Pavlem halekajícím „já říkal, že je v tom Jazzu ještě dojedu“.
První věc po uvítacích zdvořilostech bylo ubytování a sprcha, druhá pivo a smažák; třetí palačinky a čaj ;). A poslední, i když jsme se snažili asi hodinu odolávat, se připlížila smrtelná ospalost. Když jsme při promítání videa z posledního Miata Cupu málem spolkli obrazovku, rozhodli jsme se někdy v jedenáct rozloučit a doplazit se do postele.
Na nedělní dopoledne byla naplánovaná projížďka. „Kolem desátý jedenáctý,“ plánoval Honza. „Těžko říct, oni půjdou spát tak ve čtyři,“ kývnul hlavou k Otovi a společnosti kolem něj. My chtěli vyrazit co nejdřív po ránu, abychom nejeli v největším vedru a byli na oběd doma, takže jsme souhlasili s desátou, s tím, že pokud se po snídani nebude nic rýsovat, pojedem rovnou domů. Když nás v noci probudil šílený rachot a povyk z chodby, stačil jeden pohled na oblohu pomalu se na horizontu rozjasňující a bylo nám jasné, že Honza měl obdivuhodně realistický odhad. (Léta zkušeností jsou znát ;).)
Snídaně byla naplánovaná na devátou. Dolů jsme sešli v půl deváté, že se před snídaní projdeme, ale na švédském stole už stálo nádobí a konvice s kávou a vodou na čaj a jako první příchozí jsme vyprovokovali přinesení pečiva, sýrů a uzenin :). Tak jsme si nabrali proviant a šli se najíst ven, kde bylo teplo, ale ještě ne vedro, zatímco společenská místnost byla velmi slušně vymražená…
pondělí 12. července 2010
Není žádná sranda jezdit po okruhu
...každý občas potřebuje nějakou tu vzpruhu, zpívá v hudebním fórku Tomáš NG kapela Uhlí, takže jsme si v sobotu přivstali a vyrazili na Miata Cup do Vysokého Mýta. Vstávání bylo kvůli čištění garáží; na okruh jsme se nepřihlašovali, takže nám stačilo zaparkovat před branou a nenechat se přejet při pěším přecházení na druhý konec areálu.
Bylo vedro. Ze začátku měla Kantýna Švaněk mladší ještě relativně vychlazenou vodu a zásobu ledových kafí a nealko piv v chladicím boxu. Zásoba záhy došla a teplé limonády nebyly k pití. Ještě během dopoledne jsme se vypravili do nedaleké Billy pro chlazené občerstvení a jestli jsem něčeho litovala, tak toho, že jsme v tom klimatizovaném ráji nebyli ještě jednou. (A toho, že jsme si nenabrali nanuků a studeného pití víc a nedělali monopolním buřtíkářům konkurenci :D.) Hodinu, dvě před odjezdem už všichni chcípali a neschopni pohybu polehávali po lavičkách, a pak z nás měly kšeft zase benzínky. Ale zpátky k závodění :).
Přišli jsme v průběhu volných jízd – v podstatě co mělo kola a zaplatilo příspěvek, kroužilo a pilovalo techniku na soutěžní jízdy, které se jely po poledni. Kromě spousty Miat dorazilo i Ferrari F430 a Porsche 911 z Klubu sportovních aut. Pohled na ně byl úchvatný, ale v závodě je suverénně pojel Opel Speedster (na který byl ovšem taky pohled dechberoucí).
Když si rekapitulujem těch cca 7 hodin strávených v mýtském areálu, působí to zdlouhavě: v podstatě X hodin volných jízd, měřená kola, Bokem Cup a zase volné ježdění. Nemůžu ale říct, že bychom se (kromě té nekonečné poslední totálně přehřáté hodiny) nějak nudili. Dost poutavý byl už třeba pohled na Otovu zásobu pneumatik (a čtvero přezouvání). Jak komentoval pořadatel Pavel: „...gumy na vorvání, gumy na vokruh, gumy na driftování, gumy 'kdyby něco', celej tenhle vozejk jsou jeho gumy...“. Taky jsme chodili do „posedů“ u trati fotit, vzadu v „depu“ okukovat auta a taky nás jako spolujezdce na trať vzal Pavel a mě nakonec i Ota.
Čímž musím dementovat tvrzení v titulku: jezdit po okruhu je sranda. A velká, zvlášť když se to umí (no, pro přihlížející někdy větší, když se to neumí; i v sobotu se stalo, že někdo skončil smykem v protisměru, na trávě nebo i v pneumatikách). Jen jsem měla pocit, že cca minutový okruh je prostě přece jenom trochu krátký a za chvíli začne být drobátko monotónní.
(Jako obligátně, pokračování ASAP ;).)
Bylo vedro. Ze začátku měla Kantýna Švaněk mladší ještě relativně vychlazenou vodu a zásobu ledových kafí a nealko piv v chladicím boxu. Zásoba záhy došla a teplé limonády nebyly k pití. Ještě během dopoledne jsme se vypravili do nedaleké Billy pro chlazené občerstvení a jestli jsem něčeho litovala, tak toho, že jsme v tom klimatizovaném ráji nebyli ještě jednou. (A toho, že jsme si nenabrali nanuků a studeného pití víc a nedělali monopolním buřtíkářům konkurenci :D.) Hodinu, dvě před odjezdem už všichni chcípali a neschopni pohybu polehávali po lavičkách, a pak z nás měly kšeft zase benzínky. Ale zpátky k závodění :).
Přišli jsme v průběhu volných jízd – v podstatě co mělo kola a zaplatilo příspěvek, kroužilo a pilovalo techniku na soutěžní jízdy, které se jely po poledni. Kromě spousty Miat dorazilo i Ferrari F430 a Porsche 911 z Klubu sportovních aut. Pohled na ně byl úchvatný, ale v závodě je suverénně pojel Opel Speedster (na který byl ovšem taky pohled dechberoucí).
Když si rekapitulujem těch cca 7 hodin strávených v mýtském areálu, působí to zdlouhavě: v podstatě X hodin volných jízd, měřená kola, Bokem Cup a zase volné ježdění. Nemůžu ale říct, že bychom se (kromě té nekonečné poslední totálně přehřáté hodiny) nějak nudili. Dost poutavý byl už třeba pohled na Otovu zásobu pneumatik (a čtvero přezouvání). Jak komentoval pořadatel Pavel: „...gumy na vorvání, gumy na vokruh, gumy na driftování, gumy 'kdyby něco', celej tenhle vozejk jsou jeho gumy...“. Taky jsme chodili do „posedů“ u trati fotit, vzadu v „depu“ okukovat auta a taky nás jako spolujezdce na trať vzal Pavel a mě nakonec i Ota.
Čímž musím dementovat tvrzení v titulku: jezdit po okruhu je sranda. A velká, zvlášť když se to umí (no, pro přihlížející někdy větší, když se to neumí; i v sobotu se stalo, že někdo skončil smykem v protisměru, na trávě nebo i v pneumatikách). Jen jsem měla pocit, že cca minutový okruh je prostě přece jenom trochu krátký a za chvíli začne být drobátko monotónní.
(Jako obligátně, pokračování ASAP ;).)
čtvrtek 8. července 2010
Moravský roadtrip V. - Vězni D1
Ještě na jednu specialitu silnic před Brnem jsem zapomněla. Jelikož Krenstik neměl dálniční známku, jeli jsme z Kroměříže do Brna po okreskách. (Jeli bychom takhle asi bez ohledu na okolnosti, ale... :).) Na jednom úseku jsme narazili na testovací úsek vodorovného dopravního značení. Vypadalo to fantasticky, spousta souběžných celých i přerušovaných čar různých barev. Když jsme u vjezdu do Komořan zpozorovali Sochu svobody uprostřed kruháku, už to s náma ani nehlo.
Na přehradě bylo vzhledem k nádhernému počasí natřískáno. Udělali jsme aspoň pár fotek „naštorc“ a pak se zkusili přesunout do podhradí. Nebylo to o moc lepší, ale to pozadí! Ke třem mazdám jsme ho tvořily dvě holky a hrad.
„Kluci, opatrně s těma kamínkama! Mohly by odletovat,“ varoval nás před odjezdem Krenstik a jeho lišácký tón jsem pochopila vzápětí, kdy se schválně rozjel s razantním rozstříknutím sprchy štěrku. Do třetice jsme zkusili dojet až pod hrad – a pak dostali chuť na svačinu.
„Znám výbornou cukrárnu v Tišnově,“ nadhodil Krenstik a nám se to zdálo jako ideální zakončení moravského roadtripu. A taky že bylo: ledová káva výborná, fotečky z terasy kavárny taky pěkné a jako bonus kolem ní zrovna projížděla pára.
Jenom dostat se na dálnici bylo horší: museli jsme se vrátit až na Veverskou Bitýšku a když jsme na D1 konečně najeli, měli jsme pocit, že už se z ní nikdy nedostanem: skoro všechny exity na Moravě byly zavřené nebo nějak omezené. (Nechtěla bych tam jet ve všední den.)
Kdybychom celou trasu jeli na jeden zátah naším „běžným“ autem, nebyli bychom zdaleka tak utrmácení, naklepaní a vyflusaní jako z miatky po třech dnech. Ale taky ani zdaleka tak odpočatí, zrelaxovaní a euforizovaní.
Nějak vůbec nechápu, co jsme dělali, když jsme ji neměli...
Na přehradě bylo vzhledem k nádhernému počasí natřískáno. Udělali jsme aspoň pár fotek „naštorc“ a pak se zkusili přesunout do podhradí. Nebylo to o moc lepší, ale to pozadí! Ke třem mazdám jsme ho tvořily dvě holky a hrad.
„Kluci, opatrně s těma kamínkama! Mohly by odletovat,“ varoval nás před odjezdem Krenstik a jeho lišácký tón jsem pochopila vzápětí, kdy se schválně rozjel s razantním rozstříknutím sprchy štěrku. Do třetice jsme zkusili dojet až pod hrad – a pak dostali chuť na svačinu.
„Znám výbornou cukrárnu v Tišnově,“ nadhodil Krenstik a nám se to zdálo jako ideální zakončení moravského roadtripu. A taky že bylo: ledová káva výborná, fotečky z terasy kavárny taky pěkné a jako bonus kolem ní zrovna projížděla pára.
Jenom dostat se na dálnici bylo horší: museli jsme se vrátit až na Veverskou Bitýšku a když jsme na D1 konečně najeli, měli jsme pocit, že už se z ní nikdy nedostanem: skoro všechny exity na Moravě byly zavřené nebo nějak omezené. (Nechtěla bych tam jet ve všední den.)
Kdybychom celou trasu jeli na jeden zátah naším „běžným“ autem, nebyli bychom zdaleka tak utrmácení, naklepaní a vyflusaní jako z miatky po třech dnech. Ale taky ani zdaleka tak odpočatí, zrelaxovaní a euforizovaní.
Nějak vůbec nechápu, co jsme dělali, když jsme ji neměli...
úterý 6. července 2010
Moravský roadtrip IV. - Šipky nebo navigace?
Z kroměřížského hotelu už bylo centrum pěšky přece jenom moc daleko, takže jsme si do pizzerie na náměstí sjeli ještě autem. Deficit alkoholu jsme doplnili Lambruscem z přilehlého Tesca a kolem desáté zalehli dospávat včerejšek. (Zbylé čtvrtky pizzy jsme si nechali zabalit s sebou a posnídali; se zteplalou colou to je teprve snídaně šampionů! ;).)
Plán na ráno byl jednoznačný: vstát v osm, do devíti se vykopat a v půl desáté se na náměstí srazit s těmi Moraváky, kteří se odhodlají k setkání s Pražáky :D. Ale narušil nám ho nepředpokládaný fakt, že jsme se vzbudili dospaní už v sedm. Co s hodinou volna? Rozhodli jsem se ji investovat do ranní kávy na zahrádce hotelu Bouček a rozhodnutí to bylo veskrze dobré ;). Pár minut před půl se na Velkém náměstí objevila nezaměnitelná silueta – Krenstikovo modré NBčko. Po úvodních představovacích formalitách jsme se dohodli, že už jsme tedy asi všichni, a vyrazili do zahrad.
No teda vyrazili do zahrad... směrovky na sloupech, které jsme našli na dolním konci náměstí, se nám cestou ztratily, takže jsme obkružovali centrum půl hodiny a nebýt GPS v telefonu, asi bychom je nenašli vůbec. Nakonec se ale zadařilo, takže jsme si pobloudili v bludišti, prošli „výstavní“ sekce zahrad s občas bizarními artefakty a nakonec vylezli na kolonádu, abychom se pokochali květinovou částí pěkně shora. „Jé, to jsou mazďáci,“ zpozorovala Klárka – a byl to Zaplik, který nás na náměstí nenašel, takže vyrazili do zahrad na vlastní pěst. „Jak jste trefili?“ vyzvídali jsme. „No my se zeptali v infocentru a pak šli po šipkách.“ Po šipkách...? Pak jsme si vzpomněli na podivuhodné kovové dlaždice mezi klasickými kostičkami. Tak když už nemáme tu inteligenci ani pusu, abychom se zeptali v infocentru, dobře, že jsme měli alespoň tu GPSku ;).
Došli jsme zpět k autům a popojeli kousek na focení. Vhodné místo jsme našli na kraji města, před koňským cvičákem. Chvíli jsme fotili a porovnávali si penisy, ehm, tedy auta :). Zaplik má taky NB, ale černé. Jet s námi do Brna na oběd odmítl (přijeli od Olomouce, tedy z opačné strany), ale kousek nás ještě následoval. Jel poslední, takže jsme měli (Jirka v zrcátku, já otočená) luxusní výhled na jeho drifty – ten člověk neprojel snad jedinou zatáčku rovně, to byl permanentní Bokem Cup :).
Po obědě ve Výtopně, kde jsme byli poprvé (vláček s pitím super, musíme někdy zajít i v Praze) za námi dorazil i z.vymazal, pro změnu v NBčku stříbrném. Sice jenom 1,6, ale zase facelift :). Mírné rozpaky, co že teď vlastně budeme dělat, rozptýlili Brňáci prakticky ihned: pojedeme se vyfotit na přehradu.
(Poslední půlden nacpu do posledního blogu hned, jak se k tomu dostanu, zatím enjoy... :))
Plán na ráno byl jednoznačný: vstát v osm, do devíti se vykopat a v půl desáté se na náměstí srazit s těmi Moraváky, kteří se odhodlají k setkání s Pražáky :D. Ale narušil nám ho nepředpokládaný fakt, že jsme se vzbudili dospaní už v sedm. Co s hodinou volna? Rozhodli jsem se ji investovat do ranní kávy na zahrádce hotelu Bouček a rozhodnutí to bylo veskrze dobré ;). Pár minut před půl se na Velkém náměstí objevila nezaměnitelná silueta – Krenstikovo modré NBčko. Po úvodních představovacích formalitách jsme se dohodli, že už jsme tedy asi všichni, a vyrazili do zahrad.
No teda vyrazili do zahrad... směrovky na sloupech, které jsme našli na dolním konci náměstí, se nám cestou ztratily, takže jsme obkružovali centrum půl hodiny a nebýt GPS v telefonu, asi bychom je nenašli vůbec. Nakonec se ale zadařilo, takže jsme si pobloudili v bludišti, prošli „výstavní“ sekce zahrad s občas bizarními artefakty a nakonec vylezli na kolonádu, abychom se pokochali květinovou částí pěkně shora. „Jé, to jsou mazďáci,“ zpozorovala Klárka – a byl to Zaplik, který nás na náměstí nenašel, takže vyrazili do zahrad na vlastní pěst. „Jak jste trefili?“ vyzvídali jsme. „No my se zeptali v infocentru a pak šli po šipkách.“ Po šipkách...? Pak jsme si vzpomněli na podivuhodné kovové dlaždice mezi klasickými kostičkami. Tak když už nemáme tu inteligenci ani pusu, abychom se zeptali v infocentru, dobře, že jsme měli alespoň tu GPSku ;).
Došli jsme zpět k autům a popojeli kousek na focení. Vhodné místo jsme našli na kraji města, před koňským cvičákem. Chvíli jsme fotili a porovnávali si penisy, ehm, tedy auta :). Zaplik má taky NB, ale černé. Jet s námi do Brna na oběd odmítl (přijeli od Olomouce, tedy z opačné strany), ale kousek nás ještě následoval. Jel poslední, takže jsme měli (Jirka v zrcátku, já otočená) luxusní výhled na jeho drifty – ten člověk neprojel snad jedinou zatáčku rovně, to byl permanentní Bokem Cup :).
Po obědě ve Výtopně, kde jsme byli poprvé (vláček s pitím super, musíme někdy zajít i v Praze) za námi dorazil i z.vymazal, pro změnu v NBčku stříbrném. Sice jenom 1,6, ale zase facelift :). Mírné rozpaky, co že teď vlastně budeme dělat, rozptýlili Brňáci prakticky ihned: pojedeme se vyfotit na přehradu.
(Poslední půlden nacpu do posledního blogu hned, jak se k tomu dostanu, zatím enjoy... :))
Moravský roadtrip III. - Po cyklostezce do Rožnova
V Olmiku jsme zaparkovali bezděčně přímo u průchodu na náměstí, vedle kterého jsme obědvali. Nejdřív jsme si ale obešli náměstí a okoukli orloj, před nímž jsme se stali terčem nějakého eurounijního výzkumu turistického ruchu. Milá slečna zkoumala, na jak dlouho v kraji zůstáváme a jestli jsme přijeli za zábavou nebo v rámci církevní turistiky :)). Dlouho jsme se ale zdržet nenechali; přece jenom to byl do Rožnova kus cesty a podívat jsme se tam chtěli.
Rožnov a Pustevny, to je naše srdeční záležitost. Ale dálnici jsme se chtěli vyhnout. Našli jsme si objízdnou trasu a pro jistotu zapnuli i navigaci, aby nás vyvedla z města. Olomoucí jsme projeli na Holice bez problémů i podle ukazatelů, ale na posledním kruháku nás GPSka navedla místo na průjezd Holic, který byl na mapě, na nějaký obchvat. Libovala jsem si, že se nemusíme prodírat centrem, ale jen do doby, než nás navigace donavigovala na vyfrézovanou silnici, na kterou navazoval nový asfalt, ale na proklatě úzké silničce. K dovršení všeho jsme za pár chvil narazili na cyklistu, a jelikož cesta byla opravdu úzká, měli jsme dost problémy ho předjet. Po nakonec zdařeném manévru jsme si zezadu vyslechli naštěstí nesrozumitelný, ale podle tónu nijak přátelský komentář.
Proč, to jsme pochopili vzápětí, když na nás za rohem čekala křižovatka a před ní značka... konec cyklostezky. Jediná rozumná cesta ven vedla přes dálnici, takže jsme zatnuli zuby, vytáhli okýnka a aspoň nahnali pár minut ve prospěch odpoledne na Valašsku. Vtipná část byla s předjížděním historického autobusu na jedné z mála přehledných rovinek cestou nahoru na Radhošť – Jirka si musel houknout, protože jinak by ho autobusák neměl šanci vidět; po zvukovém signálu zaostřil dolů a nechal nás projet, tak jsme se za ním nemuseli plazit celou cestu čtyřicet ;). Na Pustevnách bylo nádherně – a davů víc než na Václaváku. Kafe nám tam ale udělali dobré a do nížiny jsme vezli i půlku frgálu a balení štramberských uší. Na chvilku jsme zastavili i v Rožnově na náměstí a vystáli frontu na vynikající točenou zmrzlinu. „Velká“ nám málem spadla z kornoutu, a to byly na tabuli ještě možnosti „maxi“ a „supermaxi“. Tu musí točit nejspíš do kýble... :)
Poslední úsek, který nám v neděli zbýval, byl z Rožnova do Kroměříže, přesněji řečeno do Vážan. V jeho poslední části jsme „vyfasovali“ nějaký křáp, ve vzteku si ani nevybavím značku, který jel přesně podle vyhlášky; ve městě 50, na sedmdesátce 70, na okreskách předpisových 90. To by nebyla až taková komplikace, kdybychom nezjistili, že se evidentně vyhláška za těch pár dní změnila: nová pravidla silničního provozu hlásají 50 v obci a mimo obec 90, ovšem jen za předpokladu, že vás nikdo nepředjíždí; to je povoleno až 150. Nechtěli jsme se honit dvoukilem po okreskách, tak jsme to vzdali a zařadili se zas zpátky. Výjimečně lituju, že tam zrovna nestáli policajti, protože tohle bránění předjíždění bylo totálně o papíry. Co mají ti lidi v hlavě?
Rožnov a Pustevny, to je naše srdeční záležitost. Ale dálnici jsme se chtěli vyhnout. Našli jsme si objízdnou trasu a pro jistotu zapnuli i navigaci, aby nás vyvedla z města. Olomoucí jsme projeli na Holice bez problémů i podle ukazatelů, ale na posledním kruháku nás GPSka navedla místo na průjezd Holic, který byl na mapě, na nějaký obchvat. Libovala jsem si, že se nemusíme prodírat centrem, ale jen do doby, než nás navigace donavigovala na vyfrézovanou silnici, na kterou navazoval nový asfalt, ale na proklatě úzké silničce. K dovršení všeho jsme za pár chvil narazili na cyklistu, a jelikož cesta byla opravdu úzká, měli jsme dost problémy ho předjet. Po nakonec zdařeném manévru jsme si zezadu vyslechli naštěstí nesrozumitelný, ale podle tónu nijak přátelský komentář.
Proč, to jsme pochopili vzápětí, když na nás za rohem čekala křižovatka a před ní značka... konec cyklostezky. Jediná rozumná cesta ven vedla přes dálnici, takže jsme zatnuli zuby, vytáhli okýnka a aspoň nahnali pár minut ve prospěch odpoledne na Valašsku. Vtipná část byla s předjížděním historického autobusu na jedné z mála přehledných rovinek cestou nahoru na Radhošť – Jirka si musel houknout, protože jinak by ho autobusák neměl šanci vidět; po zvukovém signálu zaostřil dolů a nechal nás projet, tak jsme se za ním nemuseli plazit celou cestu čtyřicet ;). Na Pustevnách bylo nádherně – a davů víc než na Václaváku. Kafe nám tam ale udělali dobré a do nížiny jsme vezli i půlku frgálu a balení štramberských uší. Na chvilku jsme zastavili i v Rožnově na náměstí a vystáli frontu na vynikající točenou zmrzlinu. „Velká“ nám málem spadla z kornoutu, a to byly na tabuli ještě možnosti „maxi“ a „supermaxi“. Tu musí točit nejspíš do kýble... :)
Poslední úsek, který nám v neděli zbýval, byl z Rožnova do Kroměříže, přesněji řečeno do Vážan. V jeho poslední části jsme „vyfasovali“ nějaký křáp, ve vzteku si ani nevybavím značku, který jel přesně podle vyhlášky; ve městě 50, na sedmdesátce 70, na okreskách předpisových 90. To by nebyla až taková komplikace, kdybychom nezjistili, že se evidentně vyhláška za těch pár dní změnila: nová pravidla silničního provozu hlásají 50 v obci a mimo obec 90, ovšem jen za předpokladu, že vás nikdo nepředjíždí; to je povoleno až 150. Nechtěli jsme se honit dvoukilem po okreskách, tak jsme to vzdali a zařadili se zas zpátky. Výjimečně lituju, že tam zrovna nestáli policajti, protože tohle bránění předjíždění bylo totálně o papíry. Co mají ti lidi v hlavě?
Moravský roadtrip II. - Ecce Šternberk
Moc jsme se nevyspali. Shodou smolných okolností se v hotelu konala svatba, což obnášelo randál do pozdních nočních hodin... i ráno. Sice nechápu, kdo po svatebním veselí vstává v půl páté, ale osazenstvo vedlejšího pokoje k naší smůle ano. Práskali dveřmi, vyráběli čaj ponorným vařičem, povídali si a Jirka tvrdí, že provozovali sex, ale to nemůžu potvrdit. Snažila jsem se je moc neposlouchat a zase usnout, což se nám i přesto, že v pět hodin už je plné denní světlo (a nám přímo naproti hlavové části postelí chyběla na okně jedna vertikální žaluzie), nějakým způsobem podařilo. Po přerušovaném spánku a po Šerácích jsme ale nebyli ani v osm moc v kondici.
Snídaně proběhla stylově – čerstvé pečivo a ledová káva na parkovišti u místního hyperalbertu. (Mimochodem neskutečné, kolik lidí chodí v Šumperku nakupovat v neděli v devět ráno. Pokladny nestíhaly.) První dopolední cíl byl státní hrad Šternberk, kam jsme jeli přes Libinu a Uničov. Mimochodem, Libina je snad nejdelší obec, jakou jsem kdy potkala; kam se hrabou příslovečné Lovosice!
„Nádhera, ty máky. Škoda, že nemůžeme někde zajet do pole,“ povzdechla jsem si. Miatka obklopená bílými máky... „Támhle je polňačka,“ všiml si řidič za chvíli. Opatrně jsme na ni sjeli a nafotili pár portrétů. (K dokonalosti chyběla jen zrcadlovka, ale s sebou jsme ji tahat nechtěli – o starost navíc.) Vyjíždění už při vší opatrnosti tak jednoduché nebylo a trochu jsme si škrtli, ale nic, co by miatce ublížilo.
„Velký prohlídkový okruh začíná za pět minut,“ usmála se na nás pokladní – ideální. Okruh i celý hrad se nám moc líbily; jen přízvuk průvodkyně nemohl nikoho nechat na pochybách, v jaké části republiky se nachází, a taky mě mrzelo, že nevěděla, čí je velký erb uprostřed stěny, před kterým jsme asi deset minut stáli. Měl čtyři pole, ve dvou byly lilie a ve dvou Meluzíny, dvouocasé mořské panny, a tytéž symboly se opakovaly i na propagačních dřevěných „soubojových“ helmách, které zmiňovala i ve výkladu. Dogooglit se to nedá, takže, není mezi čtenáři nějaký heraldik? :)
Ve Šternberku jsme měli ještě jeden cíl, zasvěceným netřeba vysvětlovat: okruh Ecce Homo. Ale jednak jsme díky dlouhé prohlídce byli maličko ve skluzu, jednak jsme měli gumy i brzdové destičky ve stavu mírně tristním a chtěli jsme ještě dojet domů :). Tak jsme radši vyrazili na oběd do Olomouce.
(V rámci menší náročnosti na autora i čtenáře rozdělím neděli do dvou částí ;). Pokračování ASAP...)
Snídaně proběhla stylově – čerstvé pečivo a ledová káva na parkovišti u místního hyperalbertu. (Mimochodem neskutečné, kolik lidí chodí v Šumperku nakupovat v neděli v devět ráno. Pokladny nestíhaly.) První dopolední cíl byl státní hrad Šternberk, kam jsme jeli přes Libinu a Uničov. Mimochodem, Libina je snad nejdelší obec, jakou jsem kdy potkala; kam se hrabou příslovečné Lovosice!
„Nádhera, ty máky. Škoda, že nemůžeme někde zajet do pole,“ povzdechla jsem si. Miatka obklopená bílými máky... „Támhle je polňačka,“ všiml si řidič za chvíli. Opatrně jsme na ni sjeli a nafotili pár portrétů. (K dokonalosti chyběla jen zrcadlovka, ale s sebou jsme ji tahat nechtěli – o starost navíc.) Vyjíždění už při vší opatrnosti tak jednoduché nebylo a trochu jsme si škrtli, ale nic, co by miatce ublížilo.
„Velký prohlídkový okruh začíná za pět minut,“ usmála se na nás pokladní – ideální. Okruh i celý hrad se nám moc líbily; jen přízvuk průvodkyně nemohl nikoho nechat na pochybách, v jaké části republiky se nachází, a taky mě mrzelo, že nevěděla, čí je velký erb uprostřed stěny, před kterým jsme asi deset minut stáli. Měl čtyři pole, ve dvou byly lilie a ve dvou Meluzíny, dvouocasé mořské panny, a tytéž symboly se opakovaly i na propagačních dřevěných „soubojových“ helmách, které zmiňovala i ve výkladu. Dogooglit se to nedá, takže, není mezi čtenáři nějaký heraldik? :)
Ve Šternberku jsme měli ještě jeden cíl, zasvěceným netřeba vysvětlovat: okruh Ecce Homo. Ale jednak jsme díky dlouhé prohlídce byli maličko ve skluzu, jednak jsme měli gumy i brzdové destičky ve stavu mírně tristním a chtěli jsme ještě dojet domů :). Tak jsme radši vyrazili na oběd do Olomouce.
(V rámci menší náročnosti na autora i čtenáře rozdělím neděli do dvou částí ;). Pokračování ASAP...)
pondělí 5. července 2010
Moravský roadtrip I. - Přes Polsko na Šumperk
Tenhle zápisek bude asi trochu nesouvislý, protože jsme teprve před pár hodinami přijeli z třídenního roadtripu, během kterého jsme najeli cca tisíc kilometrů v trojúhelníku Praha – polské Miedzylesie – Brno, skoro se nezastavili a nasbírali spoustu zážitků, setkání a fotek. Ale právě proto musím dneska aspoň začít s blogováním, protože jeden zážitek přebíjí druhý a za chvíli je buď zapomenu, nebo se mi slejou všechny dohromady (už teď mám pocit, že to byly dva dny a ne tři) :).
V sobotu jsme vyrazili hned po snídani – po okreskách do Pardubic. Jednak proto, že jsme čekali na dálnicích frmol, a pak taky byla dálnice plánovaná maximálně na cestu zpátky; v miatce to není žádná zábava, jen hukot, držení volantu a pořád tupě dopředu. Výjezy z Prahy byly zahuštěné všude, ale na kolínské ne moc daleko. Respektive tam se to stejně nedá nikde moc rozjíždět, obce nalepené na sobě, takže po předchozí dohodě a k všeobecné společnosti jsem ke Kolínu docukala já. Cestou jsme potkali dokonce stopaře. Neberem je nikdy, ne ze sobectví, spíš ze strachu – ale i kdybychom byli bývali chtěli, nevešel by se ani do kufru, kde byla taška s věcmi na tři dny, takže jsme rozhodili rukama a smáli se na něj. Usmál se taky.
Před Kolínem jsme se prohodili a bez větších zádrhelů pokořili Pardubice. Před městem jsem nahodila navigaci, abychom trefili k hradu. Hnala nás do parkových uliček, tak jsme ji prokleli (tenhle víkend nikoli naposled) a zaparkovali někde, odkud jsme tušili, že to k hradu bude relativně nejblíž. A bylo, tedy, dalo se dojet i na nádvoří, ale tam parkovací kapacity zabíraly svatby – jen během naší krátké návštěvy jsme potkali dvě nebo tři různé nevěsty. Chvilku volna před obědem jsme využili k prohlídce expozice českého skla (nic jiného nás v nabídce nezaujalo, ale sklo se povedlo – taková skleněná sova... :)) a šli se nacpat burritem. Pálivost jedna byla ideální (až skoro moc), chuť skvělá a birrel jenom zasyčel.
Kolem Kostelce nad Orlicí jsme se s nebezpečně klesající ručičkou palivoměru začali poohlížet po pumpě. Bohužel pro nás tam vládl nějaký šílený benzínový kartel – na obou kosteleckých pumpách měli Natural asi za 33,40. Jsme sice Pražáci, ale kromě Jižní spojky a podobně exponovaných míst zvyklí na ceny pod 32, takže jsme jeli dál a narazili na odbočku k nějakému JZD s vývěskou Natural 32,90. V areálu Zemědělského družstva Tutleky nám vstřícná pumpařka načepovala plnou, zanadávala si s námi na kostelecké ceny (a zkonstatovala, že u Rychnova si zas stěžují na kvalitu) a za 42 litrů od nás zkasírovala snesitelných čtrnáct set.
Naším cílem pro odpoledne byla příhraniční keš v polské vesničce. Měli jsme totiž s sebou geocoin z Jižní Afriky a chtěli ho pokud možno posunout do další země ;). Jenže víska s keškou byla sice hned za hranicemi – ale jenom v rámci turistického přechodu. „Můžeme zaparkovat před ním a přejít to pěšky, nebo přejet kousek dál na přejezd Dolní Lipka – Boboszów a dojet autem z polské strany,“ dala jsem Jirkovi vybrat. Vybral si přejezd a asi si za to nadával, když jsme se kodrcali po nejvytlučenější silnici všech dob. Ale zvládli jsme to všichni, našli jsme i drewiany kosciól a po chvíli bloudění i kešku. Když vezmene v úvahu frekvenci logů zhruba jednou za týden, možná tam geocoin i nějakou chvíli vydrží ;).
Co v Polsku, když už tam jsme? Rozhodli jsme se omrknout první větší vesnici, Miedzylesie. Oplývala dokonce – v sobotu odpoledne, což je proti českým sídlům podobné velikosti neuvěřitelný servis – několika otevřenými „sklepy“, tak jsme se rozhodli občerstvit vodou a zmrzlinou. Na dveřích byly hezky vylepené přijímané karty, ale na nabízenou Visu prodavačka odmítavě zakroutila hlavou. „And euros?“ zkoušel to Jirka. „Tylko polske. Česke, eventualně,“ připustila, takže jsme hledali po kapsách peníze a ona pod pultem přepočet. Drobné jsme nenašli, na stokorunu nám vrátila zloté, tak jsme si snědli zmrzlinu, a aby to nebylo tak trapné, vlezli do vedlejšího obchodu směnit nekonvertibilní měnu za velmi dobře konvertibilní, proslavené karamely krówky. (Zbylo mi asi tři čtvrtě zlotého, protože jsem otrávenou prodavačku nedokázala, respektive už ani nezkoušela přesvědčit k druhému dosypání na váze. Jsem zvědavá, jestli budu mít někdy příležitost utratit je dřív, než Polsko zavede euro – vzhledem k tomu, že tohle byla moje první návštěva, bych spíš sázela na to, že ne.)
Z Červené Vody k Šumperku jsem řídila zase já, protože Jirku z nekvalitních slunečních brýlí pálily oči. Moc dlouho mu to ale nevydrželo: za Bludovem nevydržel a sebral mi to, protože „takový krásný serpentýnky!“ si nemohl nechat ujít. (Myslím, že jsme za tohle rozhodnutí byli rádi oba :D.)
V Šumperku jsme se ubytovali a před lovením večeře zkoušeli ulovit kamaráda z IRC, kterého jsme se asi týden, v době, kdy jsme zjistili, že by se nám hodilo přenocovat právě v Šumperku, snažili sehnat. Na IRC nepáchnul, na facebooku nebyl, takže jsme to nechali náhodě a volali až po příjezdu na telefon získaný od společného kámoše. Nejdřív byl mimo signál. Pak to zvednul.
„Ty seš prvně piča a pak v Šumperku!“ reagoval překvapený Termix, když uslyšel Jirku v telefonu. Na to, že o nás nevěděl, to dopadlo vlastně dobře: v půl desáté jsme se měli sejít v hospodě dle vlastního výběru. (Neznalí místních poměrů jsme vybrali knajpu, kde měli několik velkoplošných obrazovek schopných ukojit moji touhu po sledování fotbalu, ale čepovali Holbu Šerák, která by se dala překřtít na SamoŠerák. Když Termix svěřil, že po ní bolí hlava, měl v sobě Jirka už asi čtvrtou :D.)
Do té doby jsme se prošli městem duchů. Jako správné maloměsto Šumperk zesnul úderem sobotního poledne, ale asi vzhledem k prodlouženému víkendu nebyl nikdo ani v hospodách. Stejně jako na obědě v Pardubicích, i na večeři v Černém havranovi jsme byli sami. Po večeři jsme se prošli po hradbách a zapadli na ten fotbal. Ve čtvrt na deset Jirka odpadal a chtěl se na sraz vykašlat a jít na hotel. Téměr přesně v půl Termix dorazil a do Jirky zázračně zapadly během asi hodiny tři další piva :D. Jít s námi k hotelu sice původně odmítal, ale nakonec šel, tedy vedl kolo až na parkoviště, kde si mohl aspoň prohlédnout a poobdivovat miatku. To bylo ale taky všechno – s nataženou střechou by si do ní se svými dvěma metry ani nesednul.
Někdy po půlnoci jsme se konečně dostali do postele.
V sobotu jsme vyrazili hned po snídani – po okreskách do Pardubic. Jednak proto, že jsme čekali na dálnicích frmol, a pak taky byla dálnice plánovaná maximálně na cestu zpátky; v miatce to není žádná zábava, jen hukot, držení volantu a pořád tupě dopředu. Výjezy z Prahy byly zahuštěné všude, ale na kolínské ne moc daleko. Respektive tam se to stejně nedá nikde moc rozjíždět, obce nalepené na sobě, takže po předchozí dohodě a k všeobecné společnosti jsem ke Kolínu docukala já. Cestou jsme potkali dokonce stopaře. Neberem je nikdy, ne ze sobectví, spíš ze strachu – ale i kdybychom byli bývali chtěli, nevešel by se ani do kufru, kde byla taška s věcmi na tři dny, takže jsme rozhodili rukama a smáli se na něj. Usmál se taky.
Před Kolínem jsme se prohodili a bez větších zádrhelů pokořili Pardubice. Před městem jsem nahodila navigaci, abychom trefili k hradu. Hnala nás do parkových uliček, tak jsme ji prokleli (tenhle víkend nikoli naposled) a zaparkovali někde, odkud jsme tušili, že to k hradu bude relativně nejblíž. A bylo, tedy, dalo se dojet i na nádvoří, ale tam parkovací kapacity zabíraly svatby – jen během naší krátké návštěvy jsme potkali dvě nebo tři různé nevěsty. Chvilku volna před obědem jsme využili k prohlídce expozice českého skla (nic jiného nás v nabídce nezaujalo, ale sklo se povedlo – taková skleněná sova... :)) a šli se nacpat burritem. Pálivost jedna byla ideální (až skoro moc), chuť skvělá a birrel jenom zasyčel.
Kolem Kostelce nad Orlicí jsme se s nebezpečně klesající ručičkou palivoměru začali poohlížet po pumpě. Bohužel pro nás tam vládl nějaký šílený benzínový kartel – na obou kosteleckých pumpách měli Natural asi za 33,40. Jsme sice Pražáci, ale kromě Jižní spojky a podobně exponovaných míst zvyklí na ceny pod 32, takže jsme jeli dál a narazili na odbočku k nějakému JZD s vývěskou Natural 32,90. V areálu Zemědělského družstva Tutleky nám vstřícná pumpařka načepovala plnou, zanadávala si s námi na kostelecké ceny (a zkonstatovala, že u Rychnova si zas stěžují na kvalitu) a za 42 litrů od nás zkasírovala snesitelných čtrnáct set.
Naším cílem pro odpoledne byla příhraniční keš v polské vesničce. Měli jsme totiž s sebou geocoin z Jižní Afriky a chtěli ho pokud možno posunout do další země ;). Jenže víska s keškou byla sice hned za hranicemi – ale jenom v rámci turistického přechodu. „Můžeme zaparkovat před ním a přejít to pěšky, nebo přejet kousek dál na přejezd Dolní Lipka – Boboszów a dojet autem z polské strany,“ dala jsem Jirkovi vybrat. Vybral si přejezd a asi si za to nadával, když jsme se kodrcali po nejvytlučenější silnici všech dob. Ale zvládli jsme to všichni, našli jsme i drewiany kosciól a po chvíli bloudění i kešku. Když vezmene v úvahu frekvenci logů zhruba jednou za týden, možná tam geocoin i nějakou chvíli vydrží ;).
Co v Polsku, když už tam jsme? Rozhodli jsme se omrknout první větší vesnici, Miedzylesie. Oplývala dokonce – v sobotu odpoledne, což je proti českým sídlům podobné velikosti neuvěřitelný servis – několika otevřenými „sklepy“, tak jsme se rozhodli občerstvit vodou a zmrzlinou. Na dveřích byly hezky vylepené přijímané karty, ale na nabízenou Visu prodavačka odmítavě zakroutila hlavou. „And euros?“ zkoušel to Jirka. „Tylko polske. Česke, eventualně,“ připustila, takže jsme hledali po kapsách peníze a ona pod pultem přepočet. Drobné jsme nenašli, na stokorunu nám vrátila zloté, tak jsme si snědli zmrzlinu, a aby to nebylo tak trapné, vlezli do vedlejšího obchodu směnit nekonvertibilní měnu za velmi dobře konvertibilní, proslavené karamely krówky. (Zbylo mi asi tři čtvrtě zlotého, protože jsem otrávenou prodavačku nedokázala, respektive už ani nezkoušela přesvědčit k druhému dosypání na váze. Jsem zvědavá, jestli budu mít někdy příležitost utratit je dřív, než Polsko zavede euro – vzhledem k tomu, že tohle byla moje první návštěva, bych spíš sázela na to, že ne.)
Z Červené Vody k Šumperku jsem řídila zase já, protože Jirku z nekvalitních slunečních brýlí pálily oči. Moc dlouho mu to ale nevydrželo: za Bludovem nevydržel a sebral mi to, protože „takový krásný serpentýnky!“ si nemohl nechat ujít. (Myslím, že jsme za tohle rozhodnutí byli rádi oba :D.)
V Šumperku jsme se ubytovali a před lovením večeře zkoušeli ulovit kamaráda z IRC, kterého jsme se asi týden, v době, kdy jsme zjistili, že by se nám hodilo přenocovat právě v Šumperku, snažili sehnat. Na IRC nepáchnul, na facebooku nebyl, takže jsme to nechali náhodě a volali až po příjezdu na telefon získaný od společného kámoše. Nejdřív byl mimo signál. Pak to zvednul.
„Ty seš prvně piča a pak v Šumperku!“ reagoval překvapený Termix, když uslyšel Jirku v telefonu. Na to, že o nás nevěděl, to dopadlo vlastně dobře: v půl desáté jsme se měli sejít v hospodě dle vlastního výběru. (Neznalí místních poměrů jsme vybrali knajpu, kde měli několik velkoplošných obrazovek schopných ukojit moji touhu po sledování fotbalu, ale čepovali Holbu Šerák, která by se dala překřtít na SamoŠerák. Když Termix svěřil, že po ní bolí hlava, měl v sobě Jirka už asi čtvrtou :D.)
Do té doby jsme se prošli městem duchů. Jako správné maloměsto Šumperk zesnul úderem sobotního poledne, ale asi vzhledem k prodlouženému víkendu nebyl nikdo ani v hospodách. Stejně jako na obědě v Pardubicích, i na večeři v Černém havranovi jsme byli sami. Po večeři jsme se prošli po hradbách a zapadli na ten fotbal. Ve čtvrt na deset Jirka odpadal a chtěl se na sraz vykašlat a jít na hotel. Téměr přesně v půl Termix dorazil a do Jirky zázračně zapadly během asi hodiny tři další piva :D. Jít s námi k hotelu sice původně odmítal, ale nakonec šel, tedy vedl kolo až na parkoviště, kde si mohl aspoň prohlédnout a poobdivovat miatku. To bylo ale taky všechno – s nataženou střechou by si do ní se svými dvěma metry ani nesednul.
Někdy po půlnoci jsme se konečně dostali do postele.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)