Léto bez Miaty XI. Dojezd

Po obědě jsme pokračovali stereotypně po dálnici. Hladové oko nás zastihlo u hranic. Měli jsme vypočítané, že k první pumpě v Mikulově bychom to měli stihnout, ale pak jsme se dostali do (jediné) kolony před hranicemi, zasekli se kousek před pumpou a nevěděli, jak dlouho budeme popojíždět... a pak jsme si řekli, proč vlastně ne? Eur nám zbylo dost a v přepočtu to taky dráž nevycházelo. Tak jsme vzali plnou. Rakouský benzín si Jirka pochvaloval celou cestu a teskní po něm dodnes :).

Celá cesta se úrovní nervozity naprosto nevyrovnala cestě tam, ale od chvíle, kdy jsme překročili hranice, už jsme byli dvojnásob v klidu. Jsme doma! Cizí peníze, cizí jazyky, roaming, to všechno jsme mohli zapomenout - a taky jsme měli jistotu, že za pár hodin jsme doma z jakéhokoli koutu republiky :). A taky ano. Projeli jsme Brnem, dali si, přece jenom už dost utahaní, brzkou večeři a delší odpočinek u meka na D1... a pak už jenom polykali nudné, ale ubíhající kilometry našeho nejfrekventovanějšího tankodromu. (Ceed je na D1, upřímně řečeno, poměrně slušně komfortní.)

Večer jsme byli doma a mohli jsme rodiče překvapit nečekaným telefonátem; původně jsme měli dorazit až druhý den. Neříkali jsme jim to předem, aby se nestačili začít bát :). Mohli jsme vybalovat, prát a regenerovat se.

Bylo to fajn a bylo toho táááák akorát.

Léto bez Miaty X. Odjezd

V pátek jsme už jen skočili na snídani, dobalili poslední používané prádlo a hygienické potřeby a vyrazili s ležérním hlasem Pavla Lišky v navigaci. Trochu nás znervózněl, když nás donutil ignorovat směrovky na Prahu a vedl nás kolem Vídně přes Mikulov a Brno na D1. Ale vedl nás dobře. Ušetřili jsme za tunely, kterým jsme se vyhnuli, a provoz byl drtivou většinu cesty plynulý. Taky jsme proti patnácti hodinám tam byli zpátky za nějakých deset, a to se solidními dávkami odpočinku a opulentním obědem i večeří (oboje Mekáč, v obou případech kolem 250 Kč, jenom ten první byl rakouský ;).)

S tím obědem to tedy bylo trochu složitější. Toužili jsme ideálně po Burger Kingu, ale odpočívadlo s ním jsme míjeli teprve někdy ve tři čtvrtě na jedenáct, což ještě nebyl čas na oběd ani omylem. Když jsem s blížícím se polednem začala pátrat v navigaci po dlabancích na trase, nenašla jsem nic jiného než Mekáče, a to ještě takové, kvůli kterým se musí sjíždět z dálnice. Ten časově nejvhodnější jsem tam tedy zadala... a vtom jsme uviděli známé dva oblouky zbrusu nové provozovny přímo u dálnice, evidentně tak nové, že jsme ji ještě neměli v POI.

Sjeli jsme a chystali se zaparkovat. Bohužel všude překážely dodávky, zhusta něco vykládající do cesty... no správně, otevírali teprve o víkendu. Ach jo.

Ani návrat k původnímu plánu nebyl bez komplikací. Sjezd jsme našli v pohodě, kousek od něj byla nákupní zóna a na ní už byl vidět známý symbol – ale nebylo úplně jasné, která odbočka z hlavní cesty k němu vede. Abychom nepřejeli, úzkostlivě jsme zahnuli dřív a skončili u nějakého hobbymarketu. Naštěstí jsme se nemuseli vracet na hlavní – bylo už vidět, že k restauraci z parkoviště hobbymarketu vede příjemným nájezdem malá místní asfaltka. Tak to aspoň vypadalo, dokud jsme nepřijeli na křižovatku. Po chodníku. (Zatracené bezbariérové chodníky.) Pořádně jsme si oddechli, že zrovna nejel kolem žádný rakouský policista – asi by mu z nás šla hlava (a nám vzápětí peněženky) kolem.

Léto bez Miaty IX. Poslední večer

Když jsem si šla před naší poslední večeří opláchnout ruce na WC, ležela na umyvadle dámská peněženka. První věc, která mě napadla, byla – krucipísek, co za blbku nechá ležet peněženku na tomhle pidiumyvadýlku? Jak je možný ji tady zapomenout (byla tam jak pěst na oko)? A já se teď s tím chtě nechtě budu muset nějak zabývat. Když ji tady nechám, někdo po mně ji sbalí a bude to částečně i moje zodpovědnost.

Po kratším přemýšlení jsem se rozhodla donést ji vrchnímu. (Já vím, že si obsah, byl-li jaký, s největší pravděpodobností rozdělila obsluha; ale viděla jsem šanci na návrat k majitelce přece jenom o něco větší. Obcházet hosty nebo se dokonce táhnout na policajty se mi v cizí zemi fakt, ale fakt nechtělo.)

Když jsem to po návratu líčila Jirkovi, zeptal se: „A bylo v ní něco?“ Zpětně si říkám, že jsem ji asi měla otevřít, třeba bych něco vyčetla z dokladů. Ale moje nechuť k otevírání cizích peněženek... nemám to ráda, ani když mi ji někdo svěří na zaplacení. Považuju ji za extrémně osobní věc. (A navíc, kdyby mě někdo na záchodě našel, jak se hrabu v cizí peněžence, propadla bych se hanbou, i kdybych pro to bývala měla ušlechtilý důvod.)

A v rámci pravidla, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, jsme od téhož vrchního dostali jen holý účet bez panáků. (A nebylo to útratou, protože tu jsme měli vyšší.)

Tak jsme se rozloučili s Bibione.

Léto bez Miaty VIII. Čtvrtek

K předposlední snídani jsem si dala tentokrát pro změnu kakao a sladké pečivo. Na pláž jsme odcházeli asi nejdřív za celou dobu. Zbytečně. Obloha byla pokrytá souvislou oponou mraků, vzduch měl sotva pětadvacet a nám byla v plavkách v podstatě zima. Chvíli jsme si četli na lehátkách, jestli se to nevybere. Nevybralo, tak jsme se šli projít po pláži... a zjistili, že moře je docela teplé. Tak jsme tam vlezli.

Luxusní koupačka, asi nejlepší. Moře prázdné, bez medúz a s příjemnými, tak akorát velkými vlnkami.

A naše poslední moře, protože cestou na oběd začalo krápat. Pokračovalo to i, když jsme šli z oběda na vynikající presso (Jirka s grappou, já s kokosovou zmrzlinou, což obsluhující černošku skoro vyděsilo: „Coco?!“ zvedla obočí, ale pokud pominu ty kousky kokosu, které, uznávám, byly v kafi zvláštní, neměla tahle kombinace chybu), z kavárny-gelaterie do krámu pro první várku suvenýrů a z krámu domů; to už kapalo sice pořád snesitelně, ale už hustěji a úporněji. Rozhodli jsme se strávit siestu na pokoji, než se to přeprší.

O tři hodiny později nejenže nepřepršelo, ale cedí čím dál víc s občasným bonusem ve formě hromů a blesků. Alespoň jsme zabalili většinu věcí a meditujeme nad deštníkem, jestli dojde trpělivost dřív nám nebo počasí.

Nakonec se jakžtakž umoudřilo, takže jsme mohli dokoupit suvenýry a zajít na poslední večeři do pizzerie, kde měli posledně skvělou grilovanou zeleninu a k účtu jsme dostali grátis malého panáka limoncella. Jelikož to byl poslední večer, rozhodli jsme se neomezovat a dát si každý pizzu vlastní, což dopadlo očekávaně – snědli jsme oba tři čtvrtiny. Ale nevadilo nám to. Moje pikantní byla opravdu skvělá.

Ale pak mi Italové zkazili náladu. Dvakrát.
(Pokračování příště)

Léto bez Miaty VII. Benátské ostrovy

O něco menší lodičkou jsme vypluli na první ostrov, Murano. Tam jsme viděli vlastně jenom sklárnu; na mole u sklárny (a u majáku) nás loď vyložila a zase tam pro nás přijela. První místnost byla přímo pec: sklář v ní nahřál a posléze vyfoukl nějakou karafu a jako druhého vytvaroval z žhnoucí hmoty koníka na zadních. Zatleskali jsme mu, ale drobných se od nás nedočkal, stejně jako nákupu ve výstavní místnosti. Měli tam hezké věci, ale buď šíleně drahé, nebo trochu kýče. (Anebo obojí.)

Na Buranu jsme dostali rozchod, což jsme uvítali, protože jsme se plánovali (bylo už asi půl třetí) konečně naobědvat. V Benátkách Jirka napůl žertem navrhnul najíst se v jediném místním mekáči. Bohužel jsme to částečně z falešné hrdosti a částečně díky tomu, že jsme si těsně před ním koupili zmrzlinu, neuskutečnili (a hodně pak litovali). Na Buranu bylo restaurací poměrně poskrovnu, jídlo, které jsme na talířích hostů na zahrádkách viděli, nevypadalo příliš vábně, zato ceny byly turisticky našponovanější než v samotných Benátkách. V zoufalství už jsme byli rozhodnutí dát si kousek pizzy ze stánku a „doma“ zajít na bohatou večeři, až jsem zahlédla restauraci s rozumně vypadajícími špagetami a – po pohledu do jídelního lístku – více než příznivými cenami (s obědem včetně kávy jsme se vešli do dvaceti eur a byli jsme přecpaní), takže nakonec pozdní oběd dopadl dobře a přestože jsme se zase trochu zapomněli v malebných postranních uličkách, Burano má mnohem kompaktnější rozměry než Benátky, takže jsme přišli do přístavu ještě vcelku s rezervou.

Pak už následovala jen únavná cesta zpátky do přístavu a poté, co se k nám připojili „Benátčani“, busem opět přes Lignano domů. Byli jsme rozhodnutí za každou cenu skočit ještě jednou do moře, i když jsme dorazili až v půl sedmé, takže jsme doma jenom navlékli plavky, nazuli boty a vyrazili na pláž. Byl to zvláštní pocit, prodírat se davy směřujícími opačným směrem, ale moře za to stálo. Bylo ještě vyhřáté a moc příjemné.

Po večeři jsme se jen krátce zastavili v marketu, doma si chvíli četli a ani ne v půl jedenácté utrmácení usnuli. Druhý den nás vzbudil až budík v 8:30. Deset hodin spánku!

Léto bez Miaty VI. Benátky

Vstávalo se nám dobře, i když to bylo ve čtvrt na sedm. Pět minut před sedmou jsme před pizzerii Ippocampo doráželi poslední. V sedm tam, po italském zvyku, žádný autobus nebyl, ale pět minut po sedmé přijely dokonce dva, do kterých jsme se poskládali podle jmenného seznamu všichni a vyrazili přes Lignano do přístavu jménem „písečný bod“, kde na nás čekala objednaná loď do Benátek.

Čtyři mosty před náměstím svatého Marka jsme měli na dvě hodiny rozchod. Spalujícím sluncem jsme došli s průvodkyní až na Marka, kde nás přestal bavit výklad a rozhodli jsme se jít na Rialto na vlastní pěst. Proplétání uličkami nás bavilo, takže když jsme (po relativně dlouhé době) dorazili na rialtský most, rozhodli jsme se pokračovat po žlutých šipečkách na Piazzale Roma.

Vnímaví čtenáři (a ti, kteří někdy v Benátkách byli nebo se podívali na mapu) tuší, že šlo o kámen úrazu. Bylo už k půl dvanácté a já začínala myslet na to, že bychom se měli vracet. Už jednou jsem po cestě dostala zákaz pochybovat, ale přece jenom jsem se zmínila. „Já bych se ale vsadil, že už tam skoro jsme,“ povídá paličatě Jirka. Tak jsme přešli ještě jeden most, tam mi došla trpělivost a zavelela jsem k návratu. Přece jenom; cesta „tam“ nám zabrala s trochou bloudění a prokrastinování při focení, ale přece jenom poměrně svižným tempem prakticky hodinu. Teď jsme se za tři čtvrtě potřebovali dostat ne na Marka, ale na nábřeží ještě asi pět minut od náměstí. Nadávala jsem si, že jsem přistoupila na to poslední „ještě dojdem támhle a tam už to musí být“.

Zpátky jsme uličkami prosvištěli nejdřív ostrou chůzí, pak během. Když se začínaly ozývat zvony a ještě ve 12:03 jsme nebyli ani na Markovi, už jsme mysleli, že to nestihnem. Pro ten případ nás průvodkyně vybavila informací, že další loď (pro ty, kteří měli s jinou průvodkyní zaplacený celý den v Benátkách) odjíždí ze stejného místa v půl čtvrté, ale stejně jsme chtěli vidět to, co jsme si zaplatili a objednali my. Ve 12:06 jsme se vyloupli u baziliky, prodrali se davem a Jirka běžel napřed, aby kdyžtak zadržel loď vlastním tělem :). Já poklusávala za ním a vítr mi vyrážel z očí slzy. Bylo mi strašně.

Pod žlutou ceduli za čtvrtým mostem jsem doběhla přesně ve 12:10 a pár desítek zoufalých vteřin trnula, protože jsem neviděla Jirku ani skupinu. Když jsem hledala v kabelce mobil (ani nevím, na co vlastně: zjistit čas? Zavolat?), konečně se přede mnou zjevil.

(Jedna rodina sraz nestihla.)

Odstavená

Na neděli jsem se těšila. Po červencovém Mýtu uvidím pro změnu druhý klasický okruh, Sosnovou. Potkáme Pavla a další známé; uvidíme po delší době míjení i Dominika. V sobotu večer jsme se s ním telefonicky dohodli na srazu na benzínce, nakoupili s sebou vodu a suroviny na bagety jako variantu k Bistro Švaněk, připravený proviant dali do ledničky a šli spát.

V noci mě vzbudilo pálení vzadu za mandlemi, které vás nutí polykat, žene vám slzy do očí a nezažene ho ani hektolitr slin. Chvíli jsem polykala a pak se šla napít. Za pár hodin mě to vzbudilo ještě jednou a bylo mi jasné, že nikam nejedu. I kdybych na tom byla ráno tak, že bych dokázala vyrazit, trmácení v miatce bez windschottu by mi určitě nepřidalo a s rozjetou angínou bych lehla nejmíň na týden.

Tak jsem Jirkovi ve tři čtvrtě na sedm zamávala a šla si znova lehnout. Když jsem se po desáté znova probudila, zůstala jsem v posteli u třídění nahromaděných papírů a dat. Že to bylo dobré rozhodnutí, jsem si potvrdila ve chvíli, kdy jsem akčně vyprala jednu pračku prádla – její pověšení mě unavilo jak skládání uhlí. Jirka přijel poměrně brzo, ale nabitý zážitky. Kromě toho, že se svezl na okruhu s Dominikem, se bavil s několika autonovináři (s těmi bych se, vzhledem k tomu, že jsem novinařinou ten rok strávila, bývala ráda seznámila) a s PR zastoupením Mazdy si společně zanadával na to, jak v českých časopisech a televizích cpou do MX-5 největší a nejtlustší novináře a pak to hodnocení podle toho vypadá... Trošku jsem zelenala, a to byl navíc letos poslední Miata Cup.

A aby toho nebylo málo, po dvou měsících, co jsme se byť aspoň ve dvou autech nebyli schopní dohodnout na pražském scuku, napíše Koby do fóra, jestli někdo nemá chuť na odpolední projížďku. Ve všední den odpoledne jsou slušný lidi v práci...! :)))

Léto bez Miaty V. Úterý

Předposlední den u moře. Dopoledne jsme řádili jako utržení ze řetězu; z honění ve vodě jsem si pěkně namohla stehenní svaly a když Jirka nedal pokoj s pokusy o zvedání nad hlavu, ztratila jsem jednou rovnováhu, přepadla dopředu místo dozadu a málem ho dekapitovala :). (Přežil.)

Na obědě jsme byli v pizzerii San Marco. Jirka si dával gnocchi a po dvou dnech na salátech mě prakticky umluvil na těstoviny :), zapečené rigattone byly perfektní. Po obědě jsem si konečně dopřála kávovou zmrzlinu a bylo to neuvěřitelné: vážně jako kdyby si člověk dal mražené presso. V kopečku byly kousky kávových bobů a příliv kofeinu byl podobný normálnímu kafi. Jirkova nocciola byla dobrá (Itálie je jediné místo, kde dokážu jíst oříškovou zmrzlinu, v ČR má každá takový příšerný chuťový ocas), ale na tohle neměla :).

Odpoledne jsme si chěli vzít matraci a nějaké plážové hračky, ale nakonec jsme na to zapomněli. Škoda, protože v moři byl asi po nějaké vzdálené bouřce bordel – spousta řas, trávy, taky medúzy, voda smrděla rybinou, zkrátka nějak jsme to snesli dvakrát a už tam znova nešli.

Večer jsme po dlouhém bloumání korzem skončili nakonec zase v baru Astra, tentokrát na kalamárech a tuňákovém salátu s fazolemi, oboje vynikající, obojího bylo tak akorát. Prostředí super, nebýt obsluha taková podivná, pasovala bych to za nejlepší restauraci v Bibione. Jídelní orgie jsme završili stracciatelou a vyrazili za nákupy: Jirka si koupil pásek a v hypersuper jsme se zásobili na zítřejší výlet croissanty, jablíčky a vodou. Pro jistotu jsme okoukli místo nástupu a recepčního se zeptali, jestli se před sedmou dostaneme ven. A šli se uspat lambruscem a pečenými pizzovými čtverečky ;).

Léto bez Miaty IV. Pondělí

V pondělí jsme šli na pláž už o něco později a voda byla zas o kousek příjemnější. Jenom jednou, když jsem se vznášela ve své nejoblíbenější poloze naznak, mě něco lehounce kouslo do paže – myslela jsem, že jsem narazila na stéblo mořské trávy, které voda občas unášela, ale místo střetu začínalo čím dál víc pálit. Když jsme se trochu rozkoukali, byl původce jasný: medúzy! Bylo jich pár a byly maličké, ale byly tam. Naštěstí popálení bylo opravdu jen lehoulinké a než jsme přišli domů, prakticky přestalo. Na očurávání tak ani nemuselo dojít :).

V poledne jsme šli, bláhovci, na poštu s pohledy. (Chtěla jsem si při nákupu pohledů říct i o známky; čertví, proč jsem to neudělala.) Vystáli jsme asi půlhodinovou frontu o třech lidech (pošty jsou v Itálii ještě mnohem, mnohem, mnohem příšernější organizace než u nás), abychom dostali pět známek a museli si je stejně hodit sami do schránky zvenku, která, jak jsme si přečetli, se vybírala dopoledne (takže až druhý den).

(Průvodce nás varovaly, že pošta z Itálie jde poměrně dlouho. I vzhledem k faktu, že pohledy odcházely vlastně až v úterý, jsme nepočítali s tím, že by dorazily dřív než se vrátíme. Kupodivu, u prarodičů v severních Čechách byl pohled ještě před víkendem, zatímco do Prahy dorazily až po něm. Jakékoli mé představy o fungování pošty tím u mě vzaly za své.)

Obědvali jsme vzhledem k tomuto zdržení poměrně pozdě, ale zato jsme si to vynahradili: Jirka skvělé mušle na víně a já výborný salát (bar Astra byl jediný, kde dělali saláty „akorát na zasycení“, ne misku dvou rajčat a půlky papriky nebo naopak celou hlávku ledového salátu nakrouhanou do talíře), trošku dosladka s plátky grepu. Pak jsme se zastavili na kafe a mražené tiramisu... a siesta byla v čudu. Zase aby se člověk táhnul na pláž :).

Odpoledne ale bylo naštěstí moře teploučké, takže jsme si ho užili. A abychom neměli za den málo pochůzek, vypravili jsme se sehnat nějaký ten zájezd po benátských ostrovech. Co čert nechtěl, hned po pár krocích jsme narazili na pobočku české cestovky s českou delegátkou, přímo v jejích úředních hodinách. Zájezd měli, cena byla slušná, termín nám vyhovoval a shodli jsme se, že český průvodce znamená nejmenší nervy. Za brzké splnění úkolu jsme se odměnili výbornou večeří – pizza salami e cippola, tedy salámová s tenkými proužky bílé cibule byla (tradičně) vynikající a moje grilovaná zelenina taky. Při placení jsme dostali k účtu dva maličké panáčky limoncella. Mňam!

Tím jsme ale večer nekončili. Když jsem se před večeří obouvala, věděla jsem, že se Jirka chystal dojít k majáku. „Není to daleko?“ ptala jsem se, abych kdyžtak – po včerejší zkušenosti – potlačila parádu a vzala si ponožky a pevné boty. „Co tě napadá, je to procházka,“ uklidnil mě. Radši jsem si vzala, stejně jako včera, ty prostředně pěkné a prostředně pohodlné ze svých trojích bot. A dobře jsem udělala.

Stejně, jako jsme v neděli nedošli do přístavu, jsme v pondělí nedošli k majáku; když po několika kilometrech začala padat tma a my pořád maják neviděli, rozhodli jsme se to otočit.

Jo. Spalo se nám dobře, dík za optání :).

Léto bez Miaty III. Neděle

Naše první noc proběhla v klidu. Spali jsme jako nemluvňátka – tedy, já nejdřív nemohla usnout, protože mě zábly nohy, což Jirka nemohl pochopit. Ono tam ale prostě opravdu žádné extra vedro nebylo :)

Čekalo nás první dopoledne u moře. Jak se dalo čekat, voda byla ještě studenější ;). Přesto proběhly obligátní dvě koupačky a oběd – tentokrát padl los na restauraci s krásným názvem Atmosfera. Atmosféru to mělo moc příjemnou a já si dala salát s olivami, rajčaty a mozzarelou. Co jsem v lístku asi přehlédla, byla sušená šunka poskládaná přes celý obrovský talíř. Jirkovi donesli pánvičku s exkluzivními těstovinami Arabiata.

O siestě jsme měli spoustu plánů, ale všechny zhatila skutečnost, že jsme po návratu z oběda zapadli do postelí a spali zase až do tří. Tím byl ale spánkový deficit snad konečně dohnán.

Odpoledne byla voda snesitelnější a večerní program náramný. Jako předkrm meloun koupený cestou z oběda a pak jsme si zašli na první kávu, když nepočítám tu na benzínce v sobotu ve tři čtvrtě na šest ráno. Cappuccino bylo stejně skvělé jako presso. No a pak jsme vyrazili do přístavu s tím, že si cestou dáme pizzu.

Abych to zkrátila: do přístavu jsme nedošli a pizzu jsme si díky prováhání posledního stánku dali až cestou zpátky, nějaké dvě hodiny po tom, co jsme dopili kafe. Jeden plátek u stánku do ruky, což ale Jirkovi samozřejmě nestačilo, takže si šel dát k jednomu stánku ještě jednu. A v rámci dovolenkového dobrodružství že ochutná největší šílenost dostupnou na stáncích s pizzou alporta – pizzu s hranolky a párkem. „Olandia“, tedy holandská, jak bývá v některých lístcích nazývána, chutnala ještě příšerněji, než vypadala. Zážitek to ale prý byl nesmírný.

Co se týče pláže, došli jsme po dřevěné stezce pro pěší skoro až na její konec. V zapadajícím slunci obklopená racky vypadala úchvatně, bohužel stejně lákavá byla i pro komáry – jednoho jsem místo odfouknutí zabila Jirkovi na tváři; pak byl asi čtvrt hodiny poněkud nevrlý, než se jeho negativní pozornost přesunula na hlad a absenci restaurací a stánků.

Po takovém výletě jsme nepotřebovali ani to Lambrusco.

With or without you

První srpnový víkend mazďule spala, zatímco my jsme se v cee-apostrophy-du řítili Rakouskem a Itálií. Zpátky jsme ale dorazili před víkendem a – přes zhruba osmisetkilometrovou cestu – nás chytly roupy. Takže proč nespojit příjemné s příjemným a nezastavit se u prarodičů s jedlými suvenýry?

Vyrazili jsme obvyklou trasou „starou Teplickou“ podél D8. U odbočky na Budyni Jirka zaváhal, jestli se tentokrát nevydat rovně přes Terezín, ale řekl mi to pozdě :), takže jsem nestihla na mapě ověřit, jestli je to průjezdná cesta (a ne moc velká zajížďka) a my jsme pokračovali v klasické trase, která nám ale nebyla dopřána moc dlouho. V Budyni stály kvůli nějaké akci zákazy vjezdu a objížďky. A objížďky libové. Vesničky, přes které nás vedla, evidentně nikdy nesloužily jako tranzitní a byla spíš náhoda, že v nich silnice nekončila, ale náhodně se proplétala k trochu kvalitnějším tahům. Asfalt ta cesta neviděla od svého položení a větší tankodrom jsme zažili snad jen tenkrát v příhraniční osadě v Polsku.

(Zpátky jsme jeli přes Terezín.)

Na naší cestě bylo počasí docela slušné, ale dva dny předtím pršelo, takže zahrada byla celá podmáčená. Jirka ze zvyku zajel až na její konec, na naše oblíbené stanoviště pod ořech, než mu to stihlo dojít; utěšovali jsme se, že tam budeme celý den a do večera to trochu proschne.

Rozdali jsme jedlé a pitné dárky, dali si oběd, kafe, spláchli prach z auta a navečer vyrazili. No vyrazili... já zůstala venku, aby se auto odlehčilo, spojka do záběru... kola se protáčela a pokud se auto někam pohnulo, dopředu to nebylo (rozjezd je to navíc totiž do kopce). Část rodiny tedy ozdobila umytou mazďuli daktyloskopickými stopami a s drobnou dopomocí jsme miatku z pasti dostali. Zato zahrada byla ve stavu, že by se rovnou mohla dát osít. Pokud někdo vlastníte kus pole, neutrácejte zbytečně za traktor! :)

Tenhle víkend jsme se vyrazit báli, i když nakonec bouřka přišla až kolem deváté večer. Zato jaká! Kdyby nás ty kroupy o velikosti hrášků až třešní, co nám napadaly na balkón, chytly v miatce... radši nedomýšlím. Stačil nám ten rozbombardovaný balkón.

Léto bez Miaty II. Sobota

Ta nejhorší zácpa nás ale měla teprve čekat. Do Bibione jela kromě nás a půlky Německa taky půlka Itálie a příjezd od dálnice byl beznadějně ucpaný. Bez mapy, jen s navigací jsme si netroufli na nějaké objíždění a prostě jsme poslušně stáli, zoufale sledujíce ručičku palivoměru :D. Rezervu jsme měli asi na 40 kilometrů. Místo čtvrt hodiny nám posledních dvacet kilometrů trvalo dvě úmorné hodiny, které pozvolna vysály i energii načerpanou z kofeinového životabudiče. V hotelu jsme byli v půl jedenácté, což dává celkového času patnáct hodin jízdy. (Počítali jsme, že nám i s velkorysými přestávkami zabere 10. No co už. Aspoň nás téměř vzápětí, asi čtvrt hodiny po příjezdu ubytovali.)

Na pokoji jsme si dali životodárnou sprchu, vyčistili zuby, vybalili tašky a vyrazili na oběd. Zmlsaní z luxusní restaurace ve Florencii, kde byly těstoviny „primi piati“ skutečně pár smutných nudliček uprostřed talíře, jsme si objednali „grandi porzioni“... a pak to samozřejmě ani jeden nedojedli. Ale aspoň jsme měli víc „oblohy“, což bylo v mém případě masové ragú a u Jirky mořské plody. Zanedlouho jsme pochopili, že těstovin jsou tu evropsky přiměřeně velké porce (a taky, že jsme měli smůlu při zmatení jídelním lístkem, protože nikde jinde tu „grandi porzioni“ neměli).

Po obědě následoval kondiční spánek, který oběma hodně bodnul, a potom moře! Při check-inu jsme dostali kartičku s číslem slunečníku a zjistili, že každý hotel má na pláži přidělené „kapacity“ slunečníků a lehátek (ke každému slunečníku náleží jedno klasické skládací lehátko a jedna „sluneční postel“) v jednom ze sektorů (jednotně barevné střídavě ve žluté, oranžové, zelené a modré). Potěšilo nás, že nejsou nijak zvýhodňované podle počtu hvězd – každý hotel má „sloupec“ slunečníků od ulice k pláži. Náš měl číslo 268 a byl poměrně sympaticky blízko pláže. Rozložili jsme si ho a šli vyzkoušet vodu.

Moře bylo slané. Plusový bod jedna (to je pro mě základ, u neslaného moře jsem byla jednou, v Bulharsku, a víckrát bych k němu nešla). Mělo rozumně velké vlnky, druhý bod plus, a písek na pláži byl krásně hladký, jemný a posetý drobnými mušličkami.

Mínusem byla zima. Venku bylo přiměřeně teplo, ale voda neměla moc přes dvacet a já od chvíle, kdy jsem do ní vlezla, do chvíle, kdy jsem ji opouštěla, měla takovou husí kůži, že jsem se radši nepřibližovala k nafukovacím matračkám (radši nezmiňuju bradavky registrovatelné jako nový typ bodné zbraně). To se sice postupně zlepšovalo a voda se po-ma-lič-ku přibližovala k pětadvacítce, nicméně při vlezu do moře jsem husila až do úterka. Druhé mínus je neskutečná natřískanost: pláž má x kilometrů, ale hustota „osídlení“ je hlavně v odpoledních hodinách neuvěřitelná. Většina z obyvatel se ale realizuje grilováním na břehu nebo cachtáním na mělčině (rodiče s malými dětmi nebo větší děti, které staví z mokrého písku hrady a přehrady). Pokud člověk doplave kousek dál, dá se i plavat, a to nemyslím nějak pejorativně. Věděli jsme, do čeho jdeme, ale stejně ta strašná masa lidí v realitě člověka ohromí :).

Mezi koupáními nás přivábila zmrzlina v plážovém baru. Dala jsem si pistáciovou, Jirka příchuť panna cota – byla výborná, ale moje pistáciová přímo luxusní. Večer jsme vyrazili na sluneční korzo a zakotvili na večeři v pizzerii (diavola a sezónní salát). Vynikající pizza a příjemné posezení na kulatém náměstíčku přiléhajícím k hlavní ulici.

Zalomili jsme to brzo. Nebylo se čemu divit, jen jsme si ještě v marketu cestou domů koupili velkou lahev lambrusca a dali si půl skleničky pro lepší spaní. Ne, že by to bývalo bylo potřeba ;)

Léto bez Miaty I. Pátek

Při plánování dovolené jsme letos brali v úvahu dvě věci – přítomnost krize, která do nás především v souvislosti se stávkami všeho druhu vlila nedůvěru k našim milovaným řeckým ostrovům, a zimní nabytí nového auta, které v rámci záruky obsahovalo i bezplatné asistenční služby po Evropě. Kdy, když ne teď? řekli jsme si a rozhodovali se, které z nejbližších letovisek je nejlepší volbou pro začátečníky.

Vyhrálo Bibione, kde jsme oba byli jako děti a kam jezdí pravidelně babička s dědou, takže nám dali rady, kam chodit nakupovat, kam na kafe atd. Hotel jsme si objednali přes internet a chystali se, že v sobotu brzo ráno vyrazíme, večer budeme na místě a druhý den u moře.

Chyba lávky: v pátek mi ještě cestou do práce Jirka volal, že na ČT4 diskutují o nadcházejícím víkendu na silnicích a že v půlce Evropy začínají prázdniny. Čekají se příšerné zácpy a kolony hlavně v tunelech... a co doporučují, je vyrazit už na noc.

Zkazil mi tím půlku posledního pracovního dne, kdy jsem se z rozrušení nemohla moc soustředit, ale nakonec jsem kývla – než trávit hodiny a hodiny v kolonách, radši vyjet na noc, třeba se někde na odstavném parkovišti trochu prospat a dorazit v klidu. (Navíc oba poslední noc před dovolenou většinou špatně spíme, takže z tohohle hlediska by to stejně asi žádný velký bonus nebyl.) Že bych z toho ale měla radost, to jsem říct nemohla: zabalili jsme si sice díky cestovní horečce už dva dny předtím, ale pořád zbývala spousta drobností k dobalení, dodělání a dozařízení, a já na ně měla včetně sprchy, večeře a umytí nádobí hodinu a půl.

V půl osmé jsme ale už byli v autě i se dvěma nacpanými taškami a batohem s proviantem; já za volantem na „první směnu“ od domova na benešovskou pumpu, kde jsme si kdysi dávali sraz s Marfilem ;). Nepříjemnou E55 měl projet Jirka a já „nastoupit“ zase na rakouské dálnice.

Jo! Jenomže jsem sjela z Jižní spojky na Chodov, připojila se k tomu, co se mělo stát dálnicí, nasadila stovku... a když se to dálnicí stalo a já měla zrychlit na 130, najednou to nešlo. Provoz před námi houstnul a zpomaloval, až se prakticky zastavil. Pak kolem nás projela sanitka. Za chvíli nehodové auto. Krucinál. Páteční zácpa na D1, a někdo se v ní vyboural.

Sjeli jsme (po skoro půlhodinovém popojíždění) v Průhonicích, Jirka si vzal auto a na E55 se napojili u Poříčí nad Sázavou. Projel trasu, během které jsem se snažila aspoň podřimovat, až do Budějovic, kde jsme natankovali a já dostala volant zpátky; v Kaplicích jsme skočili k jiné pumpě pro zapomenutou rakouskou dálniční známku a pak jsme pokračovali do Rakouska. Všechno by bylo fajn, kdyby nepadla mlha. Za půl roku jsem se totiž nenaučila dělat všechny ne zcela obvyklé úkony, a ovládání mlhovek patří mezi ně. Otočením ovladače na páce od světel mi je Jirka z místa spolujezdce zapnul. Ale když mlha opadla a mlhovky se vyply, zjistila jsem, že nemůžu zapnout dálkovky.

Jirka šílel, že se nám rozbilo auto; já tušila, co se zanedlouho i potvrdilo: že jsem v zápalu kroucení s páčkami vypnula potkávací světla a svítíme obrysovkami. Nic jsme totiž neviděli a já v serpentinách vedoucích rakouskými vesničkami nezvládala prozkoumávat ovladače.

Za pár set metrů jsme zastavili na nějaké autobusové zastávce a já jsem dostala vynadáno do magorů, načež jsem se k volantu velmi dlouhou dobu nedostala. (Obávám se, že vyloženě ku prospěchu věci.)

Pak už přestaly i přírodní a jiné katastrofy, pokud za ně nepovažujeme placená WC na rakouských pumpách (během cesty jsme pročurali 2 eura 30). Když jsme od jedné vyjížděli, ani jsme se nestihli pořádně rozjet a byly tam. Kolony. Kolony před alpskými tunely. V jednu ráno.

Dvě hodiny jsme v nich stáli. Jako jediní jsme měli ze začátku puštěný motor (protože jsme si, zmrzlinky, topili): ostatní řidiči, evidentně nepřekvapení, vylézali a zapalovali si cigarety. Odůvodněně, protože třeba celou čtvrthodinu se zástupy nepohnuly ani o metr. (Děda nám líčil, že tuhle cukaturu mají na svědomí specifika tunelu, v kterém probíhá doprava obousměrně jedním tubusem a když se zanese zplodinami, což bývá často, na nějakou dobu se úplně zavře a odvětrává, ale v jednu ráno jsme to opravdu nečekali. Na druhou stranu, věříme, že být tam v sobotu dopoledne, pročekáme tam klidně celý den.)

K ránu jsme stavěli na pumpě, kde jsme se občerstvili bagetou a posledním čajem z termosky a i když jsem měla Jirku střídat, prohlásil, že je v pořádku a že může jet. Moc dlouho mu to ale nevydrželo – nepříjemně tmavé a monotónní tunely ho unavily na pokraj vyčerpání dost rychle, takže jsme si to narychlo předávali na nějakém náhodném odpočívadle, které už si ani nevybavuju. Já tak dojela zbytek tunelů, v kterých se mi taky neřídilo nijak příjemně, viděli jsme svítání nad Alpami (zážitek) a převezla jsem nás z Rakouska do Itálie, kde jsme si na první pumpě (italské záchody jsou na rozdíl od rakouských neplacené, ale zato tam – nevím, jestli globálně, ale zatím všude, kde jsem byla – chybí toaletní papír i papírové utěrky) koupili za euro pravé italské presso. Pár kapek na dně papírového kelímku nás spolu s denním světlem NEUVĚŘITELNĚ vzpružilo. Tohle kafe mi bude chybět.

Bylo tři čtvrtě na šest ráno a my před sebou měli „poslední míli“, podle navigace zhruba dvě hodiny do Bibione.

Já a auta (3.)

Ta cesta do Prahy by byla na delší povídání, ve zkratce, několikrát jsme bloudili (zvlášť zoufale jsme se zakufrovali někde v Holešovicích) a na temné, pusté okresce nás zastavili policajti – na Jirkově první samostatné jízdě bez dozoru někoho, kdo by uměl řídit líp než on, a s autem, které ještě nemělo přepsané doklady. Hrozně vtipná jízda to byla, ale tohle měly být blogy o mně a autech :)))

Fáčko ale, přestože jsem k němu neměla vlastnický vztah, bylo (v rámci jeho rozbitnosti) milovanou rodinnou popelnicí. Tehdy oba studenti, tankovávali jsme za tři, čtyři stovky; nepamatuju, že bysme někdy měli na plnou :). Stěží pamatuju taky cestu, při které bychom neuvařili nebo se nepotýkali s jiným technickým problémem – ne, že by takové neexistovaly, ale spoléhat se na to rozhodně nedalo. Po republice je několik míst, které mám spojené se vzpomínkou na odstavení a čekání na studentskou asistenční službu neboli vozidlo tchánových. Bývalo by se zdálo, že fávo je ideální pro rozježdění i na mě, ale já se bála. Za jeho volantem jsem byla asi dvakrát, maličký kousíček bez provozu, ale k větším štrekám mě nikdo nedonutil – a ani nenutil, protože jsme jezdili (i vzhledem k benzínu) relativně zřídka, tak akorát, aby se procvičil a ze cviku nevyšel aspoň jeden z nás.

Po necelém roce přišel den, kdy fáčko uvařilo naposledy a definitivně. Tuhle příležitost jsme využili k pořízení něčeho aspoň trochu rozumnějšího a spolehlivějšího. Měli jsme víc štěstí než rozumu, tenkrát bychom bývali pro majitele autobazarů vhodná kavka na oškubání, ale na dvoře litoměřického automagnáta jsme objevili mazlíčka – pětidveřové polo se zelenou metalízou a směšným nájezdem. Dali jsme za něj z našeho pohledu závratnou částku něco přes osmdesát tisíc. Tedy dali jsme: Jirka dal. A jestli se mi ve fáčku jezdit nechtělo, nasednout do pola jsem měla přímo panickou hrůzu. Tenkrát už se začaly naplno projevovat geny autoopatrovnictví – a představa, že bych mu s autem něco udělala...

Vypadalo to, že zůstanu navěky neřidičkou, ale uběhly další dva roky. Jednoho dne se nám v garáži, pronajaté ještě pro políska, objevil bavorák. Než jsme prodali polo – a nechtělo se mi do toho, jenomže živit dvě auta, když člověk vlastně nikam nejezdí – začala jsem se s ním učit jezdit.

A konečně jsem mohla být trochu v klidu, protože pozici auťáku – mazlíčka už zaujal jiný kus šrotu.